Arkadij Strugacki: Pondělí začíná v sobotu

Nosatec začal ohýbat prsty:

„Potřebujeme programátora, aby byl za a) nezhýčkaný, za b) dobrovolník, za c) aby byl svolný bydlet na ubikaci…“

„Za d),“ připojil se vousáč, „za sto dvacet rublů.“

„A co křídla — musí je mít, nebo ne?“ informoval jsem se. „Nebo řekněme svatozář kolem hlavy? Takový je jeden z tisíce!“

„Však my taky potřebujeme jenom jednoho,“ řekl nosatec.

„A co když je všech programátorů jenom devět set?“

„V tom případě nám stačí devět desetin programátora.“

Les se rozestoupil, přejeli jsme most a hnali se mezi poli osázenými brambory.

„Devět hodin,“ řekl nosatec. „Kde máte v úmyslu přenocovat?“

„Přespím ve voze. Jak dlouho jsou u vás otevřeny obchody?“

„Obchody jsou už u nás zavřené,“ řekl nosatec.

„Můžete spát na ubikaci,“ připojil se vousáč. „U mě na pokoji je volná postel.“

„K ubikaci se nedá zajet,“ řekl nosatec zamyšleně.

„Aha, to je pravda,“ řekl vousáč a bůhvíproč se zasmál.

„Auto můžete nechat stát u okrsku Bezpečnosti,“ navrhl nosatec.

„Ale vždyť je to nesmysl!“ řekl vousáč. „Já plácám hlouposti a ty se hned přidáš. Jak on by se vůbec dostal na ubikaci?“

„No jo, hrome,“ pronesl nosatec. „To je pravda, člověk je jeden den mimo práci a už zapomene na všechny ty záležitosti.“

„A co tak ho transgresovat?“

„To snad ne,“ řekl nosatec. „To není pohovka. A ty nejsi Cristobal Junta, a kromě toho já…“

„Nedělejte si starosti,“ řekl jsem. „Já přespím ve voze, nebude to prvně.“

Najednou jsem dostal strašnou chuť vyspat se na prostěradle. Už čtyři noci jsem spal ve spacím pytlu.

„Poslechni,“ vyhrkl nosatec. „Chanakuno!“

„Správně!“ vykřikl vousáč. „Strčíme ho na Lukomoří!“

„Vážně, já přespím v autě,“ připomněl jsem.

„Přenocujete pod střechou,“ řekl nosatec, „v poměrně čistém povlečení. Musíme se vám nějak odvděčit za svezení…“

„A nebudeme vám přece strkat pětku,“ dodal vousáč.

Vjeli jsme do města. Kolem nás se táhly staré pevné ploty, poctivé chalupy ze silných zčernalých klád, s úzkými okny, vyřezávanými šambránami a dřevěnými kohoutky na střechách. Objevilo se několik špinavých zděných stavení s železnými dveřmi, při jejichž spatření se mi z paměti vynořilo polozapomenuté slovo „kvelby“. Ulice byla rovná, široká a nesla název třída Míru. Vpředu, dál k centru, se tyčily patrové struskobetonové domy s veřejnými parčíky.

„Příští ulicí doprava,“ řekl nosatec.

Zapnul jsem blinkr, přibrzdil a zahnul doprava. Cesta tu byla zarostlá trávou, ale těsně u jedněch vrátek stál přimáčknutý zbrusu nový záporožec. Čísla domů visela nad vraty a číslice na rezatých plechových tabulkách byly sotva znatelné. Ulička měla půvabný název: ulice Lukomoří. Byla úzká, stisknutá z obou stran těžkými starodávnými ploty, postavenými patrně v dobách, kdy se tu ještě proháněli švédští a norští piráti.

„Stop,“ řekl nosatec. Zabrzdil jsem a on se znova nosem nabodl na hlaveň pušky. „No a teď,“ řekl a promnul si nos. „Vy tu na mě počkejte, já zajdu dovnitř a zařídím to.“

„Ale to opravdu není třeba.“ zaprotestoval jsem naposledy.

„Konec řečí. Voloďo, drž ho na mušce.“

Nosatec vystoupil z auta a shrben prolezl nízkou brankou. Za vysokánským šedým plotem nebylo žádný dům vidět. Vrata byla úctyhodná, jako od lokomotívního depa. Byla zavěšena na rezivých železných pantech, z nichž každý vážil přinejmenším dvacet kilo. Udiveně jsem si četl vývěsky. Byly tři. Na levém křídle vrat se přísně blyštělo tlusté sklo solidní modré tabulky se stříbrnými písmeny

VÚČAKO

CHALOUPKA NA KUŘÍ NOZE

PAMATNÍK SOLOVECKÝCH STARÝCH ČASŮ

Na pravém křídle vrat visela nahoře zrezivělá plechová tabulka: ul. Lukomoří, č. 13, N. K. Gorynyčová. A pod ní se vyjímala překližková destička a na ní křivými inkoustovými písmeny:

KOCOUR MIMO PROVOZ

Ředitelství

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se. „Já to nechápu.“

Vousáč se uchichtl.

„Hlavně se nerozrušujte,“ řekl. „Tady u nás je legrace a všechno dobře dopadne.“

Vystoupil jsem z auta a začal jsem otírat přední sklo. Najednou jsem zaslechl nad hlavou šramot. Zvedl jsem oči. Na vratech se právě uveleboval a hledal nejpohodlnější polohu obrovitý černošedý mourovatý kocour. Tak velikého kocoura jsem v životě neviděl. Když se usadil, pohlédl na mě líně a lhostejně žlutýma očima. „Čičí, čičí,“ řekl jsem automaticky. Kocour zdvořile a chladně rozevřel tlamu plnou ostrých zubů, vydal sípavý hrdelní zvuk, pak se otočil a díval se do dvora. Tam za ohradou zazněl nosatcův hlas:

„Vasiliji, příteli, nezlobte se, že vás obtěžuju.“

Zaskřípěla závora. Kocour vstal a nehlučně seskočil do dvora. Vrata se těžce zahoupala, rozlehlo se příšerné vrzání a praskot a levá půlka se pomalu otevřela. Objevil se nosatcův obličej zbrunátnělý námahou.

„Haló, dobrodinče!“ zavolal. „Zajeďte dovnitř!“

Vrátil jsem se do vozu a pomalu zajel do dvora. Byl rozlehlý, v jeho hloubi stála chaloupka z tlustých klád a před ní se tyčil nízký širokánský dub s hustou korunou, která zacláněla střechu. Od vrat vedla kolem dubu k chaloupce úzká cestička vyložená kamennými deskami. Vpravo od ní byla zahrada a vlevo uprostřed palouku se vypínala roubená studna s vahadlem, omšelým a zčernalým starobou.

Zaparkoval jsem auto v ústraní, vypnul motor a vylezl. Vousatý Voloďa také vystoupil, opřel si pušku o bok a začal si srovnávat batoh na zádech.

„Tak jste doma,“ řekl.

Nosatec se skřípotem a praskáním zase zavíral vrata, já jsem se cítil poněkud trapně, rozhlížel jsem se kolem a nevěděl jsem, co mám dělat.

„A, tady máme hospodyni!“ vykřikl vousáč. „Tak jak slouží zdraví, babičko, holubičko Naino Kyjevno?“

Hospodyni bylo určitě dost přes sto. Kráčela k nám pomalu, opírala se o sukovici a vláčela po zemi nohy ve válenkách a galoších. Obličej měla temně hnědý; ze spousty vrásek vyčníval kupředu a směrem dolů nos, křivý a ostrý jako jatagan, oči měla matné, jakoby potažené zákalem.

„Buď zdráv, buď zdráv, vnoučku,“ pronesla nečekané zvučným basem. „Takže tohle bude ten nový programátor? Buď zdráv, panáčku, vítám tě…“

Uklonil jsem se a bylo mi jasné, že musím držet jazyk za zuby. Přes černý šátek uvázaný pod bradou měla babka ještě jeden pestrý silonový šáteček s různobarevnými vyobrazeními Atomia a mnohojazyčnými nápisy: Světová výstava Expo — Brusel. Na bradě a pod nosem se jí ježily řídké šedivé štětiny. Oblečena byla do vatované vesty bez rukávů a černých soukenných šatů.

„Tak takhle, Naino Kyjevno!“ řekl nosatec, přistoupil blíž a otřel si z dlaní rez. „Potřebujeme našeho nového spolupracovníka na dvě noci uložit. Dovolte, abych vám představil… m — m–m…“

„Není třeba,“ řekla stařena a upřeně si mě prohlížela. „Vidím to sama. Alexandr Ivanovič Privalov, tisíc devět set třicet osm, mužské, ruská, člen Komsomolu, ne, ne, neúčastnil, nebyl, nemá, a čeká tě, holoubku, dlouhá cesta a důležité jednání s úřady, pak se vystříhej, sokolíku, člověka zlého a zrzavého, a buď štědrý k chudé stařeně, statný junáku…“