Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

a přízraky.

Probudil jsem se uprostřed noci. V místnosti někdo mluvil. Byli dva a sotva slyšitelně šeptali. Jejich hlasy si byly dost podobné, ale jeden byl poněkud přiškrcený a sípavý, druhý vyjadřoval zřejmě podráždění.

„Přestaň sípat,“ šeptal podrážděný. „Dokážeš nesípat?“

„Dokážu,“ odpověděl přiškrcený a odkašlal si.

„Ticho, hrome,“ zasyčel podrážděný.

„Škrábe mě v krku,“ vysvětlil přiškrcený. „To je ranní kuřácký kašel…“ Znovu si odkašlal.

„Zmiz odtud,“ řekl podrážděný.

„On stejně spí…“

„Kdo to je? Odkud sem spadl?“

„Jak to můžu vědět?“

„To je smůla… Prostě fantastická smůla.“

Sousedi zase nemůžou usnout, pomyslel jsem si v rozespalosti. Připadalo mi, že jsem doma. Tam vedle mne bydlí dva bratři fyzikové, kteří strašně rádi pracují v noci. Kolem druhé hodiny po půlnoci jim vždycky docházejí cigarety, a tak lezou ke mně do pokoje a začínají šťárat, rachotit nábytkem a navzájem si nadávat.

Popadl jsem polštář a mrštil jím do prázdna. Cosi se hlučně skácelo a rozhostilo se ticho.

„Polštář vraťte,“ řekl jsem, „a vypadněte. Cigarety jsou na stole.“

Zvuk vlastního hlasu mě definitivně probudil. Usedl jsem. Kdesi smutně štěkali psi, za stěnou strašlivě chrápala stařena. Konečně jsem si uvědomil, kde jsem. V místnosti nebyl nikdo. V mdlém přísvitu jsem na podlaze uviděl svůj polštář a hadry, které spadly z věšáku. Bába mi utrhne hlavu, pomyslel jsem si a vyskočil jsem. Podlaha byla studená a tak jsem přešlápl na koberečky. Stará přestala chrápat. Znehybněl jsem. Prkna povrzávala, v koutech cosi šramotilo a šustilo. Babka ohlušivě hvízdla a znovu se rozchrápala. Zvedl jsem polštář a hodil jej zpátky na pohovku. Z hadrů se linul psí zápach. Věšák se utrhl z hřebíku a visel našikmo. Narovnal jsem ho a začal jsem sbírat hadry. Jakmile jsem pověsil poslední šátek, věšák se znovu utrhl, škrábavě sjel po tapetách a zůstal viset zase na jednom hřebíku. Babka přestala chrápat a mně vyrazil studený pot. Kdesi poblíž se rozeřval kohout. Do polívky bys patřil, pomyslel jsem si nenávistně. Stařena za stěnou se vrtěla, péra skřípala a vystřelovala. Stál jsem na jedné noze a čekal. Na dvoře kdosi tiše řekl:

„Musíme jít spát, zdrželi jsme se moc dlouho.“ Byl to mladý ženský hlas.

„Když spát, tak spát,“ ozval se druhý hlas. Bylo slyšet táhlé zívnutí. „Dneska už se nebudeš šplouchat?“

„Je mi nějaká zima. Půjdem do hajan.“

Pak už bylo ticho. Babka zavrčela a zachrčela a já jsem se opatrně vrátil na pohovku. Ráno si přivstanu a dám to tady důkladně do pořádku…

Ulehl jsem na pravý bok, přitáhl si deku až na ucho, zavřel oči a v tu chvíli jsem zjistil, že se mi absolutně nechce spát, ale zato mám hrozný hlad. Aj — aj — aj, řekl jsem si v duchu. Bylo třeba urychleně podniknout nějaká opatření, a já je podnikl.

Tak řekněme systém dvou integrálních rovnic stelární statistiky; obě proměnné jsou pod integrálem. Řešit se dají přirozeně jenom numericky, a vypočítat je může jenom stroj, řekněme ČEP… Vzpomněl jsem si na náš číslicový elektronický počítač. Jeho ovládací panel má barvu žloutkového krému. Žeňa pokládá na tenhle panel cosi v novinách a pomalu je rozbaluje. „Co máš ty?“ „Chleba se sýrem a salámem.“ Mívám polský, polouzený, jemně nakrájený. — „Ech, měl by ses oženit! Podívej, já mám karbanátky s česnekem, domácí! A nakládanou okurku.“ Ne, dvě okurky… Čtyři karbanátky, a aby se to dobře počítalo, čtyři křupavé nakládané okurčičky. A čtyři krajíčky chleba s máslem…

Odhodil jsem deku a sedl si. Nezůstalo mi něco v autě? Ne, všechno, co tam bylo, jsem snědl. Zůstala tam jenom kuchařka pro Valkovu mámu, která bydlí v Ležněvu. Jak se to tam píše… Sauce piquante. Půl sklenice octa a dvě cibule… a paprička. Podává se k masitým jídlům… Pamatuji si to jako dnes: k malým biftečkům. Taková lumpárna, pomyslel jsem si, ne jednoduše k biftekům, ale maliličkým biftečkům. Vyskočil jsem a postavil se k oknu. Noční vzduch byl výrazně provoněn maliličkými biftečky. Odkudsi z hlubin podvědomí se mi vynořilo: „Vybavovala se mu obyčejná hospodská jídla jako zelňačka se smetanou, mozeček s hráškem, nakládaná okurka (tady jsem polkl) a obvyklý sladký pirožek z lístkového těsta…“ Měl bych přijít na jiné myšlenky, napadlo mě, a sáhl jsem po knize na okenním parapetu. Byl to Alexej Tolstoj, Ponuré ráno. Otevřel jsem knihu nazdařbůh. „Machno zlomil otvírák, vytáhl z kapsy perleťový nožík se spoustou čepelí a mordoval se s tím dál, otvíraje plechovky s ananasy (tak už je to v háji, pomyslel jsem si), francouzskou paštikou a humry, jejichž silná vůně se rozlila po světnici.“ Opatrně jsem položil knihu a usedl na stoličku ke stolu. Místnost náhle naplnila příjemná silná vůně, zřejmě vůně humrů. Zamyslel jsem se, čím to je, že jsem až dosud nikdy neochutnal humry. Nebo třeba ústřice. U Dickense všichni pojídají ústřice, ohánějí se zavíracími noži, ukrajují si tlusté krajíce chleba a mažou si je máslem… Začal jsem nervózně přihlazovat ubrus. Viděl jsem na něm nevyprané skvrny. Na tomhle ubruse už se snědlo mnoho chutných věcí. Jedli tu humry a mozeček s hráškem. Jedli ty maliličké biftečky se sauce piquante. Ale jedli i střední a velké bifteky. Z přejedění funěli a mlaskali, spokojeně mlaskali… Funět jsem neměl z čeho, a tak jsem začal mlaskat.

Asi jsem to dělal hodně hlasitě a hladově, protože pod stařenou za stěnou zavrzala postel, babka zlostně zamumlala, něčím zarachotila a najednou vstoupila ke mně do pokojíku. Měla na sobě dlouhou šedivou košili a v rukou nesla talíř, z něhož se po světnici linula ne fantastická, ale skutečná vůně jídla. Stařena se usmívala. Postavila mi talíř přímo pod nos a zaduněla sladkým basem

„Ochutnej, panáčku, Alexandře Ivanoviči. Ochutnej, co bůh dal a mýma rukama k tobě poslal…“

„Ale ne, to přece ne, Naino Kyjevno,“ zamumlal jsem, „přece si nebudete dělat škodu…“

Jenže to už jsem v ruce držel jakousi vidličku s kostěnou střenkou a pustil se do jídla, babka stála vedle mě, přikyvovala a žvatlala:

„Jen jez, panáčku, jen jez, ať ti slouží…“

Snědl jsem všechno. Byly to vařené brambory s rozpuštěným máslem.

„Naino Kyjevno,“ řekl jsem procítěně, „zachránila jste mě před smrtí hladem.“

„Najedl ses?“ řekla Naina Kyjevna trochu nevraživě.

„Báječně jsem se najedl. Moc vám děkuju! Neumíte si ani představit…“

„Proč bych si neuměla představit?“ skočila mi do řeči už nadobro podrážděná. „Povídám — najedl ses? Tak sem dej ten talíř… Talíř, povídám! Dej ho sem!“

„Pro… prosím,“ vymáčkl jsem ze sebe.

„Prosím, prosím… Člověk aby tady krmil za obyčejný — prosím…“

„Já vám to můžu zaplatit,“ řekl jsem a pomalu jsem dostával zlost.

„Zaplatit, zaplatit…“ Vykročila ke dveřím. „Co když se za tohle vůbec neplatí? A neměl jsi lhát…“

„Jak to myslíte — lhát?“

„Myslím to normálně — lhát! Říkal jsi přece, že nebudeš mlaskat…“ Zmlkla a zmizela za dveřmi.

Co to s ní je? pomyslel jsem si. Nějaká zvláštní babka… Všimla si snad poškozeného věšáku? Bylo slyšet, jak se převaluje na posteli, až péra povrzávají, a nespokojeně bručí. Potom potichu na jakousi barbarskou melodii zanotovala: „Ivánka nakrmím, Ivánka vykrmím a potom v peci upeču…“ Z okna zavanul noční chlad. Otřásl jsem se, vstal jsem, abych se vrátil na pohovku, ale tu mi blesklo hlavou, že jsem přece před spaním zavřel dveře. Nechápavě jsem přistoupil ke dveřím a natáhl ruku, abych zkontroloval zástrčku, ale jakmile jsem se prsty dotkl chladného kovu, všechno před očima se mi rozplynulo. Uvědomil jsem si, že ležím na posteli zabořen nosem do polštáře a prsty ohmatávám studené břevno stěny.