Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

Došel jsem na třídu Míru a zastavil se, zaujat neobvyklou podívanou. Vozovkou kráčel muž s dětskými praporky v rukou. Asi deset kroků za ním se s namáhavým řevem pomalu šinul veliký bílý tahač s obrovitým přívěsem ve formě stříbřité cisterny, z níž se kouřilo. Na cisterně bylo napsáno NEBEZPEČÍ OHNĚ, vpravo i vlevo od ní se stejně pomalu šinuly červené požárnické gaziky zježené minimaxy. Čas od času se do rovnoměrného rachotu tahače mísil jakýsi nový zvuk, při němž se nepříjemně svíralo srdce, a tu z otvorů cisterny vyrážely žluté jazyky plamene. Obličeje požárníků pod naraženými přilbami byly statečné a drsné. Kolem průvodu pobíhaly houfy kluků. Pronikavě ječeli: „Hoja ha, hou — hou, draka nám ve — zou!“ Dospělí chodci se bázlivě tiskli k plotům. Z jejich tváří se dala vyčíst zjevná snaha uchránit si oblek před možným znečištěním.

„Tak ho vezou, mého drahouška,“ ozval se mi u ucha skřípavý hlas.

Otočil jsem se. Za mnou stála posmutnělá Naina Kyjevna s košíčkem plným modrých balíčků krystalového cukru.

„Už ho vezou,“ opakovala. „Každý pátek ho vozí…“

„Kam?“ zeptal jsem se.

„Na střelnici, panáčku. V jednom kuse experimentujou… Nic jiného jim už nezbývá.“

„A koho to vezou, Naino Kyjevno?“

„Jak to — koho? Copak nevidíš?“

Otočila se a vykročila pryč, ale já jsem ji dohnal.

„Naino Kyjevno, převzal jsem pro vás telefonogram.“

„Od koho?“

„Od nějakého Chá Em Vije.“

„A o čem to je?“

„Máte dneska nějaký slet,“ řekl jsem a upřeně jsem ji pozoroval. „Na Lysé Hoře. Úbor — slavnostní.“

Stařena se zjevně zaradovala.

„Opravdu?“ řekla. „To je výborné… A kde je ten telefonogram?“

„V předsíni na telefonu.“

„A o členských příspěvcích se tam neříká nic?“ zeptala se ztlumeným hlasem.

„Jak to myslíte?“

„No, jako že bych měla vyrovnat dlužnou částku od roku tisíc sedm set…“ Rychle se odmlčela.

„Ne,“ řekl jsem. „O ničem takovém tam není.“

„Tak to je dobře. A jak to je s dopravou? Přistaví vůz, nebo jak?“

„Ukažte, já vám ponesu ten košíček,“ navrhl jsem.

Stařena odskočila.

„Proč? Proč to chceš nést?“ zeptala se podezřívavě. „Tohle nezkoušej, to nemám ráda… Dát z ruky košík, to zrovna! Mladý, ale jak se zdá, má za ušima…“

Bože, jak já nesnáším staré báby, pomyslel jsem si.

„Tak jak je to s dopravou?“ zeptala se.

„Na vlastní účet,“ prohlásil jsem škodolibě.

„To jsou ale škudlilové!“ zaúpěla stařena. „Koště mi sebrali do muzea, moždíř nejsou schopni opravit, příspěvky vyšpuntili na pět rublů a nakonec na Lysou Horu aby člověk jel na vlastní náklady! Přitom ty náklady nejsou malé, panáčku, když taxíkář zapne čekačku…“

S brumláním a pokašláváním se ode mne odvrátila a vykročila pryč. Otřel jsem si ruce a taky jsem šel svou cestou. Moje předpoklady se potvrzovaly: Uzel podivuhodných událostí se zatahoval stále pevněji. Stydím se to přiznat, ale mně to v tu chvíli připadalo mnohem zajímavější než modelování reflektorového oblouku.

Třída Míru už se vylidnila. Na křižovatce pobíhalo hejno dětí — podle mého hrály špačka. Jakmile mě děti spatřily, nechaly hry a začaly se ke mně přibližovat. V neblahé předtuše jsem chvatně přešel kolem nich a zamířil k centru. Za mými zády se ozval tlumený nadšený výkřik: „Pásek!“ Zrychlil jsem krok. „Pásek!“ zaječelo za mnou hned několik hlasů. Skoro jsem se rozběhl. Za mnou ječeli: „Pá—sek! S pavoučíma nohama! Ten má trubky!“ Chodci po mně vrhali soucitné pohledy. V takových případech je nejlepší někam vklouznout. Vklouzl jsem do nejbližšího obchodu a uvnitř jsem zjistil, že to je obchod potravinářský. Chvíli jsem chodil kolem regálů, přesvědčil jsem se, že cukr mají, sortiment salámů a cukroví není zrovna bohatý, ale zato výběr takzvaných rybných výrobků přesahuje všechna očekávání. Jakého tam měli lososa!.. Vypil jsem sklenici sodovky a vykoukl na ulici. Kluci nikde. Vyšel jsem tedy z obchodu a vydal se dál. Brzy skončily kvelby a roubené chalupy připomínající opevnění, dál už stály moderní jednoposchoďové domy s veřejnými parčíky. V parčících se batolily malé děti, letité ženy pletly cosi teplého a letití mužové náruživě hráli domino.

V centru města bylo rozlehlé náměstí obklopené jednoposchoďovými a dvouposchoďovými domy. Náměstí bylo vyasfaltované, uprostřed se zelenal malý sad. Nad zelení se tyčil velký červený štít s nápisem Deska cti a několik menších štítků se schématy a diagramy. Poštu jsem objevil taky tady na náměstí. Byli jsme s kluky domluveni, že první, kdo do města dorazí, nechá na poště jako poste restante zprávu, kde je. Zatím tam žádná zpráva nebyla, a tak jsem tam nechal dopis, v němž jsem oznámil svou adresu včetně vysvětlení, jak se dostanou k chaloupce na kuří noze. Pak jsem se rozhodl, že posnídám.

Při cestě kolem náměstí jsem objevil tyto instituce: biograf, kde dávali Angeliku; knihkupectví zavřené kvůli inventuře; městský sovět, před nímž stálo několik důkladně zaprášených gaziků; hotel Studené moře, jako obvykle plně obsazený; dva kiosky se sodovkou a zmrzlinou; obchod č. 2 (potravinářský) a obchod č. 18 (s průmyslovým zbožím); jídelnu č. 11, která otevírá až ve dvanáct hodin, a bufet č. 3, zavřený bez udání důvodů. Pak jsem ještě objevil městské oddělení Bezpečnosti, u jehož otevřených dveří jsem si popovídal s mladičkým příslušníkem v hodnosti strážmistra, který mi vysvětlil, kde je benzínová pumpa a jak se jede do Ležněva.

„A kde máte vůz?“ zeptal se příslušník a rozhlédl se po náměstí.

„U známých,“ odpověděl jsem.

„Aha, u známých,“ odpověděl příslušník významně. Bylo mi jasné, že si mě vzal na mušku. Nesměle jsem se odporoučel.

Vedle dvoupatrové rozlehlé budovy Hlavní správy oborového podniku Rybkonzkomb jsem konečně našel malou čistou čajovnu č. 16/27. Uvnitř bylo nádherně. Ne moc lidí, pil se tu skutečně čaj a mluvilo se o srozumitelných věcech: že se u Korobce probořil můstek, což se dalo čekat, takže se teď musí jezdit brodem; že už před týdnem zrušili hlídku dopravního inspektorátu na patnáctému kilometru; že jiskra je „prevít, zabije slona a jí samotné se starou belu stane…“ Voněl tu benzín a smažené ryby. Lidé nezabraní do rozhovoru si upřeně prohlíželi moje džínsy a mně dělalo dobře, že na zadku mám pracovní skvrnu — předevčírem jsem si suverénně sedl na stříkačku se solidolem.

Vzal jsem si plný talíř smažených ryb, tři sklenice čaje a tři chlebíčky s jeseteřím hřbetem, zaplatil jsem hrstí bábiných měďáků („Určitě stál na mostě,“ zabručela prodavačka), uvelebil jsem se v koutku a pustil se do jídla. Přitom jsem se zájmem pozoroval zdejší lidi s chraptivými, prokouřenými hlasy. Bylo příjemné sledovat, jak ti opálení, nezávislí, šlachovití lidé, kteří už viděli všechno na světě, s chutí jedí, s chutí kouří, s chutí vyprávějí. Do poslední kapky využívají oddych před dlouhými hodinami nudné drkotavé cesty, dusného vedra kabiny, prachu a slunce. Kdybych nebyl programátorem, určitě bych dělal šoféra, a ne na nějakém titěrném osobáčku, dokonce ani ne na autobusu, ale na nějaké nákladní obludě, abych do kabiny musel lézt po žebříku a kolo musel měnit za pomoci menšího jeřábu.