Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

U sousedního stolku seděli dva mladíci, kteří nepřipomínali šoféry, a tak jsem jim nejdřív nevěnoval pozornost. Oni mně ovšem taky ne. Ale když jsem dopíjel druhou sklenici čaje, zaslechl jsem slovo „pohovka“. Pak kterýsi z nich pronesl:

„V tom případě nechápu, proč vůbec existuje ta Chanakuno…“

A já začal naslouchat. Bohužel mluvili potichu, navíc jsem k nim seděl zády, takže jsem slyšel dost špatně. Ale hlasy mi připadaly známé.

„… žádná teze… jenom pohovka…“

„… takovému vlasatému?“

„… pohovka… šestnáctý stupeň…“

„… při transgresu jenom čtrnáct postupů…“

„… snazší je vymodelovat translatér…“

„… hihňá se leckdo…“

„… daruju holicí strojek…“

„… bez pohovky by to nešlo…“

Tu si jeden z nich odkašlal tak známým způsobem, že mi ihned vytanula dnešní noc, rychle jsem se otočil, ale oba už odcházeli k východu — dva statní mladíci s mohutnými rameny a krky sportovců. Ještě chvíli jsem je viděl z okna, jak přecházejí náměstí, obcházejí parčík a mizí za diagramy. Dopil jsem čaj, dojedl chlebíčky a taky jsem odešel. No vida, pomyslel jsem si, tak jim dělá starosti pohovka. Rusalka je nevzrušuje. Mluvící kocour je nezajímá. Ale pohovka, prosím, ta jim dělá starosti… Pokusil jsem se vzpomenout si, jakou tam mám pohovku, ale na nic zvláštního jsem se nemohl upamatovat. Pohovka jako pohovka. Dobrá je. Pohodlná. Jedině že se na ní zdají podivné sny.

Teď by bylo záhadno vrátit se domů a podívat se všem těm věcem okolo pohovky na kloub. Provést pár pokusů s proměňující se knihou, popovídat si s kocourem Vasilijem na rovinu a zjistit, není-li v chaloupce na kuří noze ještě něco zajímavého. Jenomže doma mě čeká můj moskvič a povinnost dělat jak DO, tak TÚ. S DO bych se ještě smířil, to je docela obyčejné denní ošetření, všelijaké to vyklepávání koberečků a omytí karosérie proudem vody z hadice, kteréžto omytí se v případě potřeby dá nahradit politím ze zahradní kropicí konve nebo vědra. Ale ta TÚ… Čistotný člověk nemůže za letního dne pomyslet na TÚ jinak než s hrůzou. Protože TÚ není nic jiného než technická údržba a technická údržba spočívá v tom, že ležím pod autem s mazací pumpou v ruce a postupně přenáším obsah pumpy jak do mazniček krytých čepičkami, tak na vlastní obličej nekrytý ničím. Pod autem je horko a dusno, jeho spodek je pokrytý tlustou vrstvou zaschlého bláta… Zkrátka a dobře, domů se mi moc nechtělo.

Koupil jsem si předvčerejší Pravdu, napil se sodovky a uvelebil se na parkové lavičce ve stínu Desky cti. Bylo jedenáct hodin. Pozorně jsem si prohlédl noviny. Tomu jsem věnoval sedm minut. Potom jsem si přečetl článek o hydroponii, fejeton o úplatkářích z Kanska a dlouhý dopis dělníků chemického závodu redakci listu. To všechno trvalo dohromady dvaadvacet minut. Napadlo mě, nemám-li si zajít do biografu. Ale Angeliku už jsem viděl — jednou v kině, podruhé v televizi. Dostal jsem chuť na vodu, složil jsem noviny a vstal. Ze všech drobných od stařeny mi v kapse zůstal jediný pětník. Propiju ho, rozhodl jsem se, napil se vody se sirupem, dostal jednu kopejku nazpátek a koupil si za ni v sousedním krámku krabičku zápalek. Pak už jsem v centru města neměl absolutně co dělat. A tak jsem vykročil nazdařbůh — úzkou ulicí mezi obchodem č. 2 a jídelnou č. 11.

Na ulici nebyli skoro žádní chodci. Předjel mě velký zaprášený náklaďák s rachotícím vlečňákem. Řidič vystrkoval z okna loket i hlavu a unaveně se díval na dlážděnou vozovku. Ulice klesala, prudce zahýbala doprava, u ohybu vedle chodníku trčela ze země hlaveň starého litinového děla. Její ústí bylo ucpáno hlínou a nedopalky. Zanedlouho ulice končila prudkým spádem k řece. Seděl jsem chvíli nad svahem a kochal se výhledem, potom jsem přešel na druhou stranu ulice a vydal se na zpáteční cestu.

Kampak se asi poděl ten náklaďák, napadlo mě najednou. Ze srázu dolů cesta nevedla. Začal jsem se rozhlížet, nenajdu-li po stranách ulice nějaká vrata, a objevil jsem malý, ale velice podivný domek sevřený mezi dvěma ponurými zděnými kvelby. Přízemní okna byla zamřížována a do poloviny zamalována vápnem. Dveře neměl dům vůbec žádné. Všiml jsem si toho okamžitě, protože tabulka, která se obvykle umísťuje vedle vrat nebo u vchodu, visela tady přímo na zdi mezi dvěma okny. Bylo na ní napsáno: AV SSSR VÚČAKO. Poodstoupil jsem doprostředka ulice — ano, dvě podlaží, každé s deseti okny, ale dveře žádné. A vpravo i vlevo těsně přitisknuté kvelby. VÚČAKO, uvažoval jsem. VÚ, to je vědecký ústav… Ale co to ČAKO? Jaký vědecký ústav? Časové Automatizace Kruhové Obrany? Číselných Asociací Kvantových Operací? Chaloupka na kuří noze, pomyslel jsem si, je muzeum právě tohohle VÚČAKO. Mládenci, které jsem svezl, jsou patrně taky odtamtud. A ti v čajovně rovněž… Ze střechy domu se vzneslo hejno vran a s krákáním zakroužilo nad ulicí. Otočil jsem se a zamířil jsem zpátky na náměstí.

Všichni jsme naivní materialisté, říkal jsem si v duchu. A všichni jsme racionalisté. Chceme, aby se všechno okamžitě racnionalisticky vysvětlilo, tedy aby to bylo redukováno na hrstku faktů, která už nám jsou známa. A nikdo z nás v sobě nemá ani za mák dialektiky. Nikoho nenapadne, že mezi známými fakty a nějakým novým jevem může ležet celé moře neznámých věcí, a vysvětlujeme onen neznámý jev jako nadpřirozený, a tudíž nemožný. Jak by asi například maitre Montesquieu přijal zprávu, že byla oživena mrtvola plných pětačtyřicet minut po zjištěné zástavě srdeční činnosti? Nejspíš by původce zprávy nabral na bodák. Tedy přesněji — na bajonet. Prohlásil by to za tmářství a kněžourství. Pokud by nad takovým sdělením jednoduše nemávl rukou. Ale kdyby se něco takového stalo před jeho očima, octl by se v neobyčejně svízelné situaci. Asi jako já teď, jenomže já už jsem na ledacos zvyklý. Zato on by musel takové vzkříšení považovat za podvod, nebo zavrhnout vlastní vjemy, nebo se dokonce zříci materialismu. On by se nejspíš přiklonil k tomu, že jde o podvod. Ale až do nejdelší smrti by mu vzpomínka na ten šikovný trik nepříjemně vězela v mysli jako smítko v oku… Ovšem my jsme děti jiného věku. Viděli už jsme všelicos. Živou hlavu psa přišitou na krk jiného živého psa; umělou ledvinu velkou jako almara; mrtvou železnou ruku řízenou živými nervy; i lidi, kteří mohli ledabyle prohlásit: „Jo, to se stalo až potom, co jsem prvně umřel…“ Ano, v naší době by Montesquieu neměl moc naděje zůstat materialistou. Jenže my zůstáváme a jde to! Pravda, někdy to dá dost práce — když k nám třeba náhodný vítr zničehonic přinese přes oceán neznámé podivné lístečky z nepoznaných kontinentů. A zvlášť často se to stává, když člověk nachází něco jiného, než hledal. Tak například zanedlouho se v zoologických zahradách objeví podivuhodní živočichové, první živočichové z Marsu a Venuše. No ovšem, budeme na ně zírat a plácat se přitom do stehen, ale přitom my tyhle živočichy už dávno čekáme, jsme na jejich objevení dokonale připraveni. Mnohem překvapenější a zklamanější bychom byli, kdyby se tahle zvířata neobjevila, nebo kdyby vypadala jako naše kočky a psi. Věda, v niž věříme (a zhusta slepě), nás zpravidla dost dlouho předem připravuje na nadcházející zázraky a psychologický šok v nás vzniká pouze tehdy, střetáváme-li se s něčím nepředpovězeným — nějaká díra do čtvrtého rozměru či biologické rádiové spojení či živá planeta… Nebo dejme tomu chaloupka na kuří noze… On ten nosatý Roman měl vlastně pravdu — je to tady u nich moc a moc zajímavé…