Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

Došel jsem na náměstí a zastavil se před kioskem se sodovkou. Věděl jsem bezpečně, že žádné drobné nemám, že budu muset rozměnit nějakou papírovou bankovku, a už jsem si připravoval podlízavý úsměv, protože prodavačky sodovek příšerně nenávidí rozměňování velkých peněz, ale tu jsem v kapse džínsů objevil pětník. Byl jsem udiven i rozradostněn, ale rozradostněn víc. Vypil jsem sodovku se sirupem, dostal mokrou kopejku nazpátek a prohodil s prodavačkou pár slov o počasí. Potom jsem odhodlaně zamířil domů, že co nejrychleji dokončím DO a TÚ a věnuji se racionálním dialektickým úvahám. Kopejku jsem Zastrčil do kapsy a zarazil jsem se, protože jsem zjistil, že v té kapse mám ještě jeden pětník. Vytáhl jsem ho a prohlédl si ho. Byl trochu vlhký, bylo na něm napsáno „5 kopejek 1961“ a číslice „6“ v letopočtu byla poškozena malou rýhou. Možná že ani tehdy bych nebyl té malé příhodě věnoval pozornost, nebýt onoho známého bleskového pocitu — jako že stojím na třídě Míru a zároveň sedím na pohovce a bezmyšlenkovitě koukám na věšák. A právě tak jako předtím, jakmile jsem pohodil hlavou, pocit zmizel.

Chvíli jsem ještě pomalu kráčel, roztržitě jsem si pohazoval pětníkem a chytal ho do dlaně (pokaždé na ni dopadl „orlem“) a snažil jsem se soustředit. Potom jsem spatřil obchodní dům, v němž jsem se ráno zachraňoval před kluky, a vstoupil dovnitř. S pětníkem ve dvou prstech jsem zamířil přímo k pultu, kde se prodávaly vody a šťávy a bez nejmenší chuti jsem vypil sklenici sodovky bez sirupu. Pak jsem drobné, které jsem dostal zpátky, sevřel v pěsti, poodstoupil a zkontroloval kapsu.

Byl to právě ten případ, kdy k psychologickému šoku nedochází. Spíš bych se byl podivil, kdyby pětník v kapse nebyl. Ale on tam byl — vlhký, ražený roku 1961, s malou rýhou na číslici „6“. Pocítil jsem šťouchnutí a uslyšel otázku, jestli náhodou nespím. Odpověděl jsem, že nespím, nechal jsem si namarkovat tři krabičky zápalek a postavil se do fronty na zápalky. Tam jsem zjistil, že mám pětník v kapse. Byl jsem naprosto klidný. Vyzvedl jsem si svoje tři krabičky, vyšel jsem z obchodu, vrátil se na náměstí a začal experimentovat.

Experiment mi trval asi hodinu. Za tu dobu jsem desetkrát obešel náměstí, byl celý napuchlý vodou, krabičkami zápalek a novinami, seznámil se se všemi prodavači a prodavačkami a došel k celé řadě zajímavých závěrů. Pětník se vrací, když se jím platí. Když ho člověk jen tak odhodí, upustí nebo ztratí, zůstane tam, kam upadl. Pětník se vrací do kapsy v okamžiku, kdy drobné nazpátek přecházejí z rukou prodavače do rukou zákazníka. Když se přitom drží jedna ruka v kapse, objeví se pětník ve druhé. V kapse zapnuté na zip se neobjeví nikdy. Když má člověk zastrčené ruce do obou kapes a nechává si dávat zpátky na loket, může se pětník objevit na kterémkoli jiném místě těla (v mém případě se octl v botě). Zpozorovat, jak pětník mizí z talířku s drobnými na pultě, není možné — pětník se okamžitě ztrácí mezi ostatními mincemi a v okamžiku, kdy se pětník přemísťuje do kapsy, nelze na talířku pozorovat žádný pohyb.

Nuže, měl jsem příležitost sledovat vracející se pětník přímo během jeho činnosti. Fakt, že se peníz nedal utratit, mě sám o sobě moc nezaujal. Mou fantazii rozbouřila především možnost přemísťování hmotného tělesa mimo prostor. Bylo mí naprosto jasné, že tajemný přechod pětníku od prodavače k zákazníkovi není ničím jiným, než konkrétním příkladem chvalně známé nulové transportace, kterou milovníci vědecké fantastiky znají také pod názvy hyperpřechod, repagulární slok, Tarantogův fenomén… Perspektivy, které se tu otvíraly, byly oslnivé.

Neměl jsem žádné přístroje. Hodně by mi pomohl i obyčejný laboratorní teploměr, ale já neměl ani ten. Byl jsem nucen omezit se pouze na čistě vizuální subjektivní pozorování. Pro svou poslední obchůzku po náměstí jsem si stanovil tento úkol: Pokládat pětník vedle talířku na drobné, podle možnosti neumožnit prodavači, aby jej smíchal s ostatními mincemi, dokud mi nedá zpátky, vizuálně sledovat proces přemísťování pětníku prostorem a současně se pokusit aspoň kvalitativně určit změnu teploty vzduchu poblíž před pokládané dráhy přemístění… Ale experiment byl přerušen hned na počátku.

Když jsem se přiblížil k prodavačce Máně, už na mě čekal onen mladý příslušník v hodnosti strážmistra.

Zadíval jsem se na něho podlízavě, protože jsem tušil něco nedobrého.

„Prosil bych doklady, občane,“ řekl příslušník, zasalutoval, ale díval se mimo mne.

„Copak se děje?“ zeptal jsem se a vytáhl průkaz.

„A ten pětník budu prosit,“ řekl příslušník, když bral do ruky průkaz.

Beze slova jsem mu dal pětník. Máňa se na mě dívala rozzlobeně. Strážmistr si prohlédl pětník, spokojeně prohlásil „Aha“ a rozevřel můj průkaz. Studoval ho, jako bibliofilové studují vzácnou inkunabuli. Čekal jsem hrozně dlouho. Kolem nás pomalu narůstal dav. V něm bylo slyšet různé názory na mou osobu.

„Budete se muset obtěžovat jít se mnou,“ řekl příslušník nakonec.

Obtěžoval jsem se. Zatímco jsem se obtěžoval, bylo v davu vytvořeno několik variant mého složitého životopisu a byla zformulována celá řada příčin, které způsobily toto vyšetřování, jehož počátku jsou všichni očitými svědky.

Na oddělení předal strážmistr pětník i průkaz poručíkovi, který měl službu. Ten si prohlédl pětník a vybídl mě, abych si sedl. Usedl jsem. Poručík prohodil na půl úst:

„Vraťte drobné!“ A pak se rovněž zahloubal do studia mého průkazu. Vyhrábl jsem z kapsy mince. „Přepočítej to, Kovaleve,“ řekl poručík, odložil průkaz, zadíval se mi do očí a zeptal se: „Nakoupil jste toho hodně?“

„Hodně,“ odpověděl jsem.

„Tak to taky vraťte,“ řekl poručík.

Rozložil jsem před něho na stůl čtyři čísla předvčerejší Pravdy, tři exempláře místního listu Rybáři, dva výtisky Literárních novin, osm krabiček zápalek, šest karamělek Zlatý klíček a zlevněný kartáček na čištění primusů.

„Vodu vrátit nemůžu,“ řekl jsem suše. „Pět sklenic se sirupem a čtyři bez sirupu.“

Začal jsem chápat, oč jde, a bylo mi strašně trapně a nepříjemně při pomyšlení, že se budu muset ospravedlňovat.

„Sedmdesát čtyři kopejky, soudruhu poručíku,“ ohlásil mladý Kovalev.

Poručík zamyšleně zíral na hromadu novin a krabiček se zápalkami.

„To jste se bavil, nebo co?“ zeptal se mě.

„Nebo co,“ odpověděl jsem ponuře.

„Neopatrné,“ řekl poručík. „Neopatrné, občane. Povídejte.“

Povídal jsem. Na konci vyprávění jsem poručíka snažně požádal, aby v mém jednání nespatřoval touhu nahrabat si peníze na záporožce. Uši mi plály. Poručík se ušklíbl.

„Proč bych ji v tom neměl spatřovat?“ zeptal se. „Už jsme měli případy, že hrabali.“

Pokrčil jsem rameny.

„Ujišťuji vás, že něco takového by mě vůbec nemohlo nenapadnout… Totiž, co to povídám, že nemohlo — ono mě to skutečně nenapadlo.“

Poručík dlouho mlčel. Mladý Kovalev sáhl po mém průkazu a začal jej zkoumat.

„Vůbec jako nápad je to podivné,“ řekl jsem rozpačitě. „Naprosto šílená myšlenka… hrabat po kopejkách…“ Znovu jsem pokrčil rameny. „To už je lepší, jak se říká, žebrat na mostě…“