Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

Když jsme došli k tomuto bodu úvah, Edik se najednou zachmuřil a prohlásil, že se mu nelíbí Fotonovy narážky na jeho, Ampérjanovu, předčasnou smrt. Krobián Kornějev k tomu poznamenal, že každá smrt mága je předčasná, ale že přesto tam musíme všichni. A Roman dodal, že Edika si asi papoušek zamiluje nejvíc, proto si pamatuje jenom jeho smrt. Edik z toho vyrozuměl, že má ještě naději zemřít později než my, a to mu zvedlo náladu.

Rozhovor o smrti však usměrnil naše myšlenky do melancholické polohy. Všichni, samozřejmě kromě Kornějeva, jsme najednou začali U — Januse litovat. Když se nad tím člověk zamyslí, byl skutečně v hrozné situaci. Především byl vzorem obrovské vědecké nezištnosti, protože byl de facto zbaven možnosti využívat plodů svých myšlenek. Navíc ho nečekala žádná světlá budoucnost. My jsme kráčeli do světa rozumu a bratrství, kdežto on se každým dnem blížil krvavému caru Nikolajovi, nevolnictví, popravám na Senném náměstí a — kdopak ví? — snad i arakčejevštině, bironovštině a opričnině. A kdesi v hloubi času, na voskovém parketu sanktpetěrburské Akademie věd ho za jednoho kalného dne potká kolega v napudrované paruce, ten kolega, který už ho týden nějak divně pozoruje, vykřikne, spráskne ruce a s hrůzou v očích zamumlá: „Herr Nevstrujefff… Jak to? Včera otyskl Zprafodaj oznámený, že jste zesnul na mrtfice…“ A Janus bude muset říkat něco o bratrovi, který je mu k nerozeznání podobný, nebo o falešných pověstech, ačkoli bude vědět a velmi dobře chápat, co tento rozhovor znamená…

„Nechte toho,“ řekl Kornějev. „Co tady fňukáte? On zato zná budoucnost. Už byl tam, kam my ještě hodně dlouho budeme šlapat. A třeba moc dobře ví, kdy umřeme my všichni.“

„To je něco úplně jiného,“ řekl Edik smutně.

„Nemá to lehké, náš stařík,“ řekl Roman. „Pojďte, budeme se k němu chovat trochu vlídněji a vřeleji. Zvlášť ty, Víťko. Pořád mu provádíš nějaké lumpárny.“

„Tak proč na mě pořád doráží?“ odsekl Víťka. „O čem jsme spolu mluvili a kde jsme se viděli…“

„Teď přece víš, proč za tebou chodí, tak se chovej slušně.“

Víťka se nasupil a začal si demonstrativně prohlížet papírek se seznamem otázek.

„Musí se mu všecko vysvětlovat co nejpodrobněji,“ řekl jsem. „Říkat mu všechno, co sami víme. Musíme mu neustále předpovídat jeho nejbližší budoucnost…“

„No jo, hrom do toho,“ řekl Roman. „Letos v zimě si zlomil nohu. Na náledí.“

„Tomu se musí zamezit,“ řekl jsem odhodlaně.

„Cože?“ zeptal se Roman. „Víš vůbec, co povídáš? Ta noha už mu přece dávno srostla…“

„Ale ještě ji nemá zlomenou,“ namítl Edik.

Nějakou dobu jsme se snažili vyznat se v tom všem. Víťka najednou pronesl:

„Počkejte moment! Jak je to možné? Mládenci, jednu otázku nemáme škrtnutou…“

„Kterou?“

„Kam se podělo péro?“

„No jak to — kam?“ řekl Roman. „Přeneslo se do osmého. A osmého jsem zrovna zapínal pec, něco jsem tavil…“

„No a co z toho?“

„No jo, vždyť já ho hodil do koše… Osmého, sedmého ani šestého jsem ho neviděl… Hm… Kam se mohlo podít?“

„Vyhodila ho uklízečka,“ usoudil jsem.

„To je vůbec zajímavé téma k zamyšlení,“ řekl Edik. „Dejme tomu, že to péro nikdo nespálil. Jak asi bude vypadat o sto let dřív?“

„Existujou ještě zajímavější věci,“ řekl Víťka. „Například co se stane s Janusovými botami, až je donosí do okamžiku, kdy byly vyrobeny v obuvnické továrně? A co se děje s potravou, kterou sní k večeři? A vůbec…“

Ale to už jsme byli příliš unaveni. Ještě chvilku jsme si vyměňovali názory, potom přišel Saňa Drozd, vyhnal nás diskutéry z pohovky, pustil svůj tranzistor a začal žadonit o dva rubly. „Dejte dva rublíky,“ kvílel.

„Jenže my nemáme,“ odpovídali jsme mu.

„Třeba už je to naposled… Dejte…“

V téhle atmosféře se nedalo pokračovat v diskusi, a tak jsme se rozhodli zajít na oběd.

„Je docela možné,“ poznamenal Edik, „že naše domněnka není zase tak moc fantastická. Třeba je osud U — Januse ve skutečnosti ještě mnohem podivuhodnější.“

To je docela možné, pomysleli jsme si a vydali se do jídelny.

Zaskočil jsem do elektronického sálu oznámit, že se jdu naobědvat. Na chodbě jsem se srazil s U — Janusem, který se na mě pozorně zadíval, čemusi se usmál a zeptal se, zdali jsme se včera neviděli.

„Ne, Janusi Poluektoviči,“ řekl jsem. „Včera jsme se spolu neviděli. Včera jste nebyl v ústavu. Včera jste hned ráno, Janusi Poluektoviči, odletěl do Moskvy.“

„Aha, ano,“ řekl. „Zapomněl jsem.“

Usmíval se na mě tak vlídně, že jsem se odhodlal. Bylo to samozřejmě trochu opovážlivé, ale věděl jsem najisto, že se ke mně Janus Poluektovič v posledních dnech choval se sympatiemi, takže nyní mezi námi nemůže dojít k nějakému mimořádnému incidentu, který by naše vztahy narušil. Obezřetně jsem se rozhlédl a pak jsem se polohlasně zeptal:

„Janusi Poluektoviči, když dovolíte, položím vám jednu otázku.“

Povytáhl obočí, chvíli si mě upřeně prohlížel, potom si zřejmě na něco vzpomněl a řekl:

„Prosím, můžete. A jenom jednu?“

Uvědomil jsem si, že má pravdu. Všechno se nedalo vměstnat do jedné otázky. Dojde k válce? Bude ze mě něco kloudného? Najde se recept na všeobecné štěstí? Vymřou taky někdy blbci? A řekl jsem:

„Nešlo by, abych k vám zašel zítra ráno?“

Zavrtěl hlavou a s jistou škodolibostí, jak mi připadalo, odpověděl:

„Ne, to by v žádném případě nešlo. Zítra ráno si vás, Alexandře Ivanoviči, vyžádá továrna v městě Kitěži a já vám budu muset povolit služební cestu.“

Měl jsem nepříjemný pocit. V tomto determinismu, který mne, samostatného člověka se svobodnou vůli, odsuzoval k jakýmsi zcela určitým činům, které už na mně nezávisely, bylo cosi ponižujícího. A vůbec nezáleželo na tom, jestli se mi do města Kitěže chce jet, nebo ne. Tady šlo o nevyhnutelnost. Teď jsem nemohl ani umřít, ani onemocnět, ani si postavit hlavu („ať mě třeba vyhodí!“), byl jsem odsouzen — a poprvé jsem si uvědomoval strašlivý význam toho slova. Nikdy jsem nepochyboval, že není žádná lahůdka být odsouzen dejme tomu k trestu smrti nebo ke slepotě. Ale být odsouzen třeba i k milování s nejkrásnější dívkou na světě, nebo k sebenádhernější cestě kolem světa či k návštěvě města Kitěže (kam jsem se mimochodem už tři měsíce snažil dostat), může být, jak se ukazuje, velice nepříjemné. Znalost budoucnosti se mi zjevila v docela novém světle…

„Není dobré číst pěknou knihu od konce, viďte?“ řekl Janus Poluektovič, který mě bez okolků pozoroval. „A pokud jde o vaše otázky, Alexandře Ivanoviči… Snažte se pochopit, že neexistuje budoucnost stejná pro všechny. Budoucností je mnoho a každý váš čin vytváří některou z nich. Vy to pochopíte,“ dodal s přesvědčením, „vy to určitě pochopíte.“

Později jsem to skutečně pochopil.

Ale to už je jiná, docela jiná historie.

Stručný doslov a vysvětlivky

mladšího vědeckého pracovníka

A. I. Privalova,

tč. vedoucího výpočetní laboratoře

VÚČAKO

Předložené črty ze života Výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví nejsou podle mého názoru přísně realistické v pravém smyslu slova. Nicméně mají vlastnosti, jimiž se příznivě odlišují od tematicky obdobných výplodů G. Fištroněnka a B. Snažilcova, takže je můžeme doporučit širokému okruhu čtenářů.