Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

„Jaký film?“ zaúpěl jsem. „Pomó—óc!“

„Film pozpátku,“ vysvětlil mi Roman. „Chápeš? Kontramoce.“

„Zatracená lumpárna!“ pronesl Víťka rozmrzele, lehl si na pohovku a zabořil nos do zkřížených rukou.

„No jo, nevychází to,“ přitakal Edik taky lítostivě. „Ty se nevzrušuj, Sašo, ono to stejně nevychází. Kontramoce je podle definice pohyb v čase opačným směrem. Jako neutrino. Nejhorší ovšem je, že kdyby byl papoušek kontramotem, lítal by pozpátku a neumíral by před našima očima, ale naopak ožíval… Ale jinak je to dobrá myšlenka. Papoušek kontramot by skutečně mohl znát ledacos o kosmu. Vyvíjí se přece z budoucnosti do minulosti. A kontramot Janus by opravdu nemohl vědět, co se stalo v našem včerejšku, protože náš včerejšek by pro něho byl zítřkem.“

„O to právě jde,“ přidal se Víťka. „Já jsem si řekl: Proč ten papoušek označil Ojru — Ojru za starého! A proč Janus někdy tak obratně a do detailu předvídá, co se stane zítra? Vzpomínáš na ten případ na střelnici, Romane? Už mě tak napadlo, že jsou oba z budoucnosti…“

„Poslyšte, je vůbec možné něco takového jako kontramoce?“ zeptal jsem se.

„Teoreticky ano,“ řekl Edik. „Polovina hmoty ve vesmíru se přece pohybuje v čase opačným směrem. Ale prakticky se tím doposud nikdo nezabýval.“

„Kdo to taky potřebuje a kdo to vydrží?“ poznamenal Víťka zachmuřeně.

„Připusťme, že by to byl zajímavý experiment,“ řekl Roman.

„Ne experiment, ale sebeobětování,“ zabručel Víťka. „Myslete si, co chcete, ale něco z kontramoce v tom je… Celým nitrem to cítím.“

„Aha, nitro,“ utrousil Roman a všichni se odmlčeli.

Zatímco mlčeli, dával jsem si horečně dohromady, k čemu jsme v praxi dospěli. Je-li kontramoce teoreticky možná, je tedy teoreticky možné i porušení zákona příčiny a následku. Vlastně ani ne porušení, protože tento zákon zůstane platný zvlášť pro normální svět a zvlášť pro svět kontramota… Takže se přece jen dá předpokládat, že papouškové nejsou tři ani čtyři, ale jen jeden, pořád ten stejný. Co z toho vyplývá? Desátého ráno leží mrtev v Petriho misce. Pak je spálen, změněn v popel a roznesen větrem. Nicméně jedenáctého ráno je zase živ. Nejenže není zpopelněn, ale je živ a zdráv. Ovšem po poledni pojde a znovu se ocitá v Petriho misce. Tohle je sakramentsky důležité! Cítil jsem, že je to sakramentsky důležité — Petriho miska… Jednota místa! Dvanáctého je papoušek zase živ a loudí o cukr… To není kontramoce, v tom přece jenom je… Víťka má pravdu… Pro kontramota je průběh událostí tento: papoušek žije, papoušek umírá, papoušek je spálen. Zato z našeho pohledu, pomineme-li detaily, je tomu přesně naopak: papoušek je spálen, papoušek umírá, papoušek žije… Jako by někdo rozstříhal film na tři kusy a promítá nejdřív třetí, potom druhý, a teprve nakonec první… Jakési švy v nepřetržitosti… Švy v nepřetržitosti… A místo těch švů…

„Kluci,“ pronesl jsem skomíravým hlasem, „musí být kontramoce bezpodmínečně nepřetržitá?“

Chvíli vůbec nereagovali. Edik kouřil a vyfukoval dým ke stropu, Víťka nehybně ležel na břiše a Roman na mě nepřítomně koukal. Potom vyvalil oči.

„Půlnoc!“ vydechl strašidelným šeptem.

Všichni vyskočili.

Vypadalo to, jako bych byl v pohárovém zápase vstřelil vítěznou branku. Vyskakovali na mě, olizovali mi tváře, bušili mě do zad a do krku, povalili mě na pohovku a sesypali se na mě.

„Hlavička!“ ječel Edik.

„Myslivna!“ hulákal Roman.

„A já tě měl vždycky za idiota!“ drmolil krobián Kornějev.

Potom se uklidnili a dál už šlo všechno jako po másle.

Nejdříve Roman z ničeho nic prohlásil, že nyní zná tajemství Tunguzského meteoritu. Projevil přání, aby nám je mohl sdělit ihned, a my jsme radostně souhlasili, i když to vypadá neuvěřitelně. Nepospíchali jsme pustit se rovnou do toho, co nás zajímalo nejvíc. Ne, vůbec jsme nepospíchali! Stali se z nás labužníci. Nevrhli jsme se lačně na pochoutky. Vdechovali jsme jejich vůni, obraceli jsme oči ke stropu a mlaskali, mnuli si ruce, chodili jsme okolo a kochali se slastnými představami…

„Vnesme konečně jasno,“ začal Roman tajuplně, „do spletitého problému Tunguzského zázraku. Před námi se tímto problémem zabývali lidé bez jakékoli fantazie. Všechny ty komety, meteority z antihmoty, vybuchující atomové lodě, všelijaká kosmická mračna a kvantové generátory — to všechno je příliš banální a tudíž daleko od pravdy. Pro mě byl Tunguzský meteorit vždycky kosmickou lodí návštěvníků odjinud, vždycky jsem měl za to, že se na místě výbuchu nemůže tato loď najít z prostého důvodu, že už tam dávno není. Až do dnešního dne jsem předpokládal, že dopad Tunguzského meteoritu nebylo přistání kosmické lodi, ale její start. Už i tato pracovní hypotéza hodně věcí vysvětlovala. Idea nesouvislé kontramoce umožňuje s tímto problémem jednou provždy skoncovat. Co se tedy stalo třicátého června roku tisícího devítistého osmého v prostoru Podkamenné Tungusky? Přibližně v polovině července téhož roku vnikla do naší sluneční soustavy loď cizinců z kosmu. Ale nebyli to obyčejní fádní cizinci z fantastických románů. Byli to kontramoti, soudruzi! Lidé, kteří do našeho světa přiletěli z jiného vesmíru, kde čas ubíhá obráceným směrem než náš. V důsledku vzájemného působení protikladných toků času se z obyčejných kontramotů, vnímajících náš vesmír jako film puštěný pozpátku, stali kontramoti nesouvislého typu. Podstatu této nesouvislosti si necháme zatím stranou. Důležité je něco jiného. Důležité je to, že jejich život v našem vesmíru začal být podřízen určitému rytmickému cyklu. Budeme-li pro jednoduchost předpokládat, že jednotka jejich cyklu odpovídala pozemským čtyřiadvaceti hodinám, pak by jejich život z našeho hlediska vypadal takto. Během, řekněme, prvního července žijí, pracují a jedí stejně jako my. Ale dejme tomu o půlnoci přecházejí společně se vším svým zařízením nikoli do druhého července, jako to děláme my, obyčejní smrtelníci, ale na počátek třicátého června, tedy nikoli o jediný okamžik kupředu, nýbrž o dva dny zpátky, bráno z našeho hlediska. Právě tak na konci třicátého června nepřecházejí do prvního července, ale na počátek devětadvacátého června. A tak dále. Když se octli v bezprostřední blízkosti Země, zjistili naši kontramoti s údivem, pokud ovšem si toho nevšimli už dřív, že Země dělá na své oběžné dráze velice podivné skoky — skoky, které neobyčejně ztěžují astronavigaci. Kromě toho, když byli nad Zemi prvního července podle našeho měření času, zjistili v centru rozlehlého Eurazijského kontinentu mohutný požár, jehož dým pozorovali silnými dalekohledy už dřív — tedy druhého, třetího a tak dále července, podle našeho měření času. Katastrofa je zaujala sama o sobě, ale jejich vědecký zájem byl na nejvyšší míru vybičován, když třicátého června ráno (podle našeho měření času) zjistili, že o nějakém požáru není ani památky a pod jejich lodí se rozprostírá klidné zelené moře tajgy. Zvědavý kapitán nařídil přistát přesně v místě, kde včera (podle jeho měření času) na vlastní oči pozoroval epicentrum ohnivé katastrofy. Dál už to šlo podle všech pravidel. Zacvakala tlačítka, zamihotaly se obrazovky, zarachotily motory planetoletu, v nich vybuchoval ká—gama — plazmoin…“