Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

„Nahlas? A papouškovi?“

„N — no…“

„Mars,“ pronesl Víťka a obrátil se na papouška.

„Hr — rozná nár — ruživost,“ řekl papoušek. Zamyslel se a dodal na vysvětlenou: „Ztr — roskotal! Mar — rně!“

Roman vstal a začal přecházet po laboratoři. Edik si lehl tváří na stůl a zavřel oči.

„Jak se tady objevil?“ zeptal jsem se.

„Jako včera,“ řekl Roman. „Z Janusovy laboratoře.“

„Viděli jste to na vlastní očí?“

„Mhm.“

„Jednu věc nechápu,“ řekl jsem. „Zcepeněl, nebo nezcepeněl?“

„Jak to máme vědět?“ odpověděl Roman. „Já nejsem veterinář. A Víťka není ornitolog. Třeba to vůbec není papoušek.“

„A co tedy?“

„Jak to mám vědět?“

„Třeba je to složitá řízená halucinace,“ řekl Edik, aniž otevřel oči.

„Kým řízená?“

„O tom právě teď uvažuju,“ řekl Edik.

Stiskl jsem si prstem oko a podíval se na papouška. Papoušek se rozdvojil.

„Rozdvojuje se,“ oznámil jsem. „Takže to není halucinace.“

„Řekl jsem — složitá halucinace,“ připomněl Edik.

Stiskl jsem si obě oči. Chvíli jsem neviděl vůbec nic.

„Tak podívejte,“ řekl Kornějev. „Prohlašuje, že se tu setkáváme s porušením zákona příčiny a následku. Takže východisko je jediné všechno tohle je halucinace a nám nezbývá než vstát, seřadit se a za zpěvu písní se vydat k psychiatrovi. Na můj povel — nastoupit!“

„Já nejdu,“ prohlásil Edik. „Mám ještě jeden nápad.“

„Jaký?“

„Neřeknu.“

„Proč ne?“

„Vy byste mě zmlátili.“

„My tě zmlátíme stejně.“

„Tak mlaťte.“

„Žádný nápad nemáš,“ řekl Víťka. „To se ti jenom zdá. Hybaj k psychiatrovi!“

Vrzly dveře a z chodby do laboratoře vstoupil Janus Poluektovič.

„Ta — ak,“ pronesl. „Dobrý den.“

Vstali jsme. Obešel nás a jednomu po druhém podal ruku.

„Fotonek!“ řekl, když spatřil papouška. „Nepřekáží vám tu, Romane Petroviči?“

„Jestli nepřekáží?“ řekl Roman. „Mně? Pryč by měl překážet? Nepřekáží. Naopak…“

„Ale přece jenom každý den…,“ nakousl Jaru Poluektovič a najednou se zarazil. „O čem jsme to včera spolu mluvili?“ zeptal se a mnul si přitom čelo.

„Včera jste byl v Moskvě,“ řekl Roman ohleduplně.

„Aha… ano, ano. No dobrá. Fotonku, pojď sem!“

Papoušek se vznesl, usedl Janusovi na rameno a zašveholil mu do ucha:

„Pr — roso, pr — roso! Cukr — r!“

Janus Poluektovič se něžně usmál a vzdálil se do své laboratoře. My jsme se vyjeveně podívali jeden na druhého.

„Pryč odtud,“ navrhl Roman.

„K psychiatrovi. K psychiatrovi!“ mumlal Kornějev zarputile, když jsme kráčeli chodbou k němu na pohovku. „Do Ricciho kráteru. Dr — ramba! Cukr — r!“

Víťka sundal na podlahu nádoby s živou vodou, my jsme se svalili na pohovku — translatér a zapálili jsme si. Za chvíli se Roman zeptal:

„Víťko, vypnul jsi pohovku?“

„Ano.“

„Mně totiž leze do hlavy nějaká pitomina.“

„Pohovka je vypnutá a zablokovaná.“

„Ba ne, mládenci,“ řekl Edik, „proč by to přece jenom nemohla být halucinace?“

„Kdo říká, že to není halucinace?“ namítl Víťka. „Já přece navrhuju jít k psychiatrovi.“

„Když jsem chodil za Majkou,“ řekl Edik, „vyvolával jsem takové halucinace, že mi samotnému bylo úzko.“

„Proč?“ zeptal se Víťka.

Edik se zamyslel.

„Ani nevím,“ řekl potom. „Nejspíš z nadšení.“

„Ale já se ptám na to, proč by někdo v nás vyvolával halucinace,“ řekl Víťka. „A potom — my nejsme Majka. Naštěstí jsme magistři. Kdo nás může zdolat? Janus, prosím. Kivrin, Junta, dejme tomu. Možná ještě Giacomo.“

„Tadyhle Saša je mezi námi trochu slabý,“ řekl Edik omluvným tónem.

„No a co?“ zeptal jsem se. „Zjevuje se to snad jenom mně?“

„To by se ostatně dalo zjistit,“ řekl Víťka zamyšleně. „Jestli Sašku… to… tento…“

„Nono!“ poznamenal jsem. „Heleďte, tohle si nechte. Jinak se to zjistit nedá? Zatlačte si na oko. Nebo dejte diktafon někomu cizímu. Ať si to poslechne a řekne vám, jestli je tam něco zachyceno, nebo ne.“

Magistři se lítostivě ušklíbli.

„Jsi dobrý programátor, Sašo,“ řekl Edik.

„Štěně,“ utrousil Kornějev. „Embryo.“

„Ano, Sášenko,“ vzdychl Roman. „Jak vidím, neumíš si ani představit, co to je opravdová, podrobná, pečlivě řízená halucinace.“

Na obličejích magistrů se objevil zasněný výraz — zřejmě je zaplavily sladké vzpomínky. Sledoval jsem je se závistí. Usmívali se. Přimhuřovali oči. Na někoho mrkali. Potom najednou Edik zjihle řekl:

„Přes celou zimu jí kvetly orchideje. Měly tu nejnádhernější vůni, jakou jsem dokázal vymyslet…“

Víťka se vzpamatoval:

„Berkeleyovci,“ řekl. „Solipsisti nečesaní. Och, jak hrůzná je moje představivost.“

„Ano,“ přidal se Roman. „Halucinace není záležitost, o níž by se dalo rokovat. To by bylo příliš primitivní. Nejsme babky ani malé děti. Netoužím být agnostikem. Jaký jsi to měl nápad, Ediku?“

„Já?… Aha, měl jsem nápad. I když taky jenom primitivní. Matrikáty.“

„Hm, hm,“ pronesl Roman pochybovačně.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

Edik mi neochotně vysvětlil, že kromě dublů, které už znám, existují ještě matrikáty — absolutně přesné kopie předmětů nebo bytostí. Na rozdíl od dublů se matrikát shoduje s originálem ve všem, včetně molekulární struktury. Obyčejnými metodami není možné je rozlišit. Je zapotřebí zvláštních přístrojů a vůbec je to velice složitá a namáhavá práce. Svého času získal Balsamo titul magistra — akademika právě za to, že dokázal matrikátní podstatu Filipa Bourbona, známého mezi lidem pod přezdívkou železná maska. Tento matrikát Ludvíka XIV. byl zhotoven v tajných jezuitských laboratořích s cílem uchvátit francouzský trůn. V dnešní době se matrikáty vyrábějí výhradně metodou biostereografie á la Richard Ségur.

Tehdy jsem nevěděl, kdo to je Richard Ségur, ale ihned jsem prohlásil, že nápad s matrikáty může vysvětlit jedině neobyčejnou shodu papoušků. Jinak nic. Například zůstává stále záhadou, kam zmizel ten včerejší zcepenělý.

„Ano, je to tak,“ připustil Edik. „Já na tom netrvám. Tím spíš, že Janus nemá s biostereografií nic společného.“

„No právě,“ řekl jsem o něco odvážněji. „To už by bylo lepší předpokládat cestu do popisované budoucnosti. Znáte to? Jako Louis Sedlovoj.“

„No?“ řekl Kornějev bez zvláštního zájmu.

„Zkrátka Janus lítá do nějakého fantastického románu, bere tam papouška a přiváží ho sem. Papoušek pojde, Janus znova letí na tu konkrétní stránku a zase… Pak se dá pochopit, proč jsou si papoušci podobní. Je to pořád jeden a týž papoušek, a taky se tím dá vysvětlit, proč má tak vědeckofantastickou slovní zásobu. A vůbec,“ pokračoval jsem a přitom jsem cítil, že to dohromady nezní zrovna hloupě, „dokonce se můžeme pokusit vysvětlit, proč Janus klade ty svoje otázky — on se totiž pokaždé bojí, že se vrátil do jiného dne, než měl… Tak co? Myslím, že jsem to objasnil uspokojivě, ne?“