Arkadij Strugacki - Pondělí začíná v sobotu

„Cože, cože?“ vyhrkl Víťka.

„Ká—gama — plazmoin. Nebo řekněme mí—delta — ionoplast. Loď zahalená plameny dopadla do tajgy a pochopitelně ji podpálila. Právě tento obrázek pozorovali vesničané ze vsi Karelinské i ostatní lidé, kteří později vstoupili do historie jako očití svědkové. Požár to byl strašlivý. Kontramoti se snažili vykouknout ven, ale zděsili se a usoudili, že bude lepší vyčkat za neroztavitelnými a nehořlavými stěnami kosmické lodi. Až do půlnoci bázlivě naslouchali burácení a praskání plamenů, ale přesně o půlnoci všechno ztichlo. Není divu. Kontramoti začali svůj nový den devětadeacátý červen podle našeho měření času. A když se statečný kapitán za rozsáhlých bezpečnostních opatření rozhodl asi ve dvě hodiny v noci vysunout hlavu z lodi, spatřil ve svitu silných reflektorů kladně se pohupující borovice a ihned byl napaden mračny drobného bodavého hmyzu, známého podle naší terminologie pod názvy tiplice či komáři.“

Roman se nadechl a rozhlédl se po nás. Jeho vyprávění se nám velice líbilo. Už jsme se těšili, jak podobným způsobem rozlouskne záhadu zeleného papouška.

„Další osud cizinců kontramotů,“ pokračoval Roman, „už nás nemusí zajímat. Možná někdy kolem patnáctého června ve vší tichosti a nehlučně, protože tentokrát použili alfa — beta — gama — antigravitace, která nic nezapaluje, odstartovali z podivné planety a vrátili se domů. Možná také, že tu všichni pomřeli na otravu komářím jedem a jejich kosmická loď ještě dlouho trčela na naší planetě, zapadala do propasti času a na dně silurského moře po ní lezli trilobiti. Není rovněž vyloučeno, že někdy v roce devět set šest nebo devět set jedna na ni narazil lovec procházející tajgou a dlouho pak o tom vyprávěl přátelům, kteří mu samozřejmě ani za mák nevěřili. Na závěr svého stručného vystoupení si dovolím vyslovit soustrast slavným badatelům, kteří se marně snažili objevit aspoň něco v prostoru Podkamenné Tungusky. V zajetí příliš konkrétních představ se zajímali pouze o to, co se v tajze dělo po výbuchu, a nikdo z nich se nepokoušel zjistit, co se tam odehrálo před ním. Dixi.“ * [19] Domluvil jsem.

Roman si odkašlal a spláchl hrdlo sklenicí živé vody.

„Má někdo dotazy na referenta?“ zeptal se Edik. „Žádné dotazy nejsou? Výborně. Vraťme se k našim papouškům. Kdo žádá o slovo?“

O slovo žádali všichni. A všichni taky začali mluvit. I Roman, který už byl trochu ochraptělý. Vytrhávali jsme jeden druhému z ruky papírek se seznamem otázek, jednu po druhé jsme přeškrtávali a zhruba za půl hodiny byl sestaven jasný, vyčerpávající a detailně propracovaný výklad zkoumaného jevu.

Roku tisícího osmistého jedenačtyřicátého se v rodině nebohatého statkáře a praporčíka ve výslužbě Poluekta Christoforoviče Něvstrujeva narodil syn. Dali mu jméno Janus na počest vzdáleného příbuzného Januse Poluektoviče Něvstrujeva, který přesně předpověděl pohlaví i den a dokonce hodinu narození dítěte. Tento příbuzný, tichý a skromný stařeček, se přestěhoval na statek vysloužilého praporčíka brzy po Napoleonově vpádu, bydlel v přístavku a věnoval se vědecké práci. A jak se na vědce sluší, byl podivínský, měl všelijaké rozmary, ale ke svému kmotřenci přilnul celým srdcem, ani na krok se od něho nehnul a soustavně mu vštěpoval znalosti z matematiky, chemie a dalších věd. Dá se říci, že mladší Janus neprožil ani jediný den bez Januse seniora, a zřejmě právě proto si nepovšiml toho, čemu se podivovali ostatní — stařec s přibývajícími roky nejenže nechřadl, ale naopak jako by byl stále silnější a čilejší. Ke konci století zasvětil starý Janus mladého do nejvyšších tajemství analytické, relativistické a obecné magie. I nadále žili a pracovali bok po boku, účastnili se všech válek a revolucí, snášeli více či méně srdnatě všechny kotrmelce historie, než se nakonec dostali do Výzkumného ústavu čarodějnictví a kouzelnictví…

Upřímně řečeno, celá tahle úvodní část byla od začátku do konce vymyšlená. O minulosti obou Janusů jsme hodnověrně věděli pouze tolik, že se J. P. Něvstrujev narodil sedmého března roku tisícího osmistého jednačtyřicátého. Jak a kdy se J. P. Něvstrujev stal ředitelem ústavu, o tom jsme neměli ponětí. Nevěděli jsme ani, kdo se první domyslel a zmínil o tom, že U — Janus a A — Janus je jeden člověk ve dvou osobách. Já jsem se to dověděl od Ojry — Ojry a uvěřil jsem, protože jsem to nedokázal pochopit. Ojra — Ojra se to dověděl od Giacoma a taky uvěřil, protože byl mladý a nadšený. Kornějevovi to řekla uklízečka a Kornějev tehdy usoudil, že je to fakt natolik triviální, že nestojí ani za přemýšlení. A Edik slyšel, jak si o tom povídali Sabaot Baalovič s Fjodorem Simeonovičem. Edik byl tehdy mladším preparátorem a věřil absolutně ve všechno kromě boha.

Minulost Janusů jsme tedy viděli dosti mlhavě. Zato jejich budoucnost jsme znali naprosto přesně. A — Janus, který se v současné době víc staral o ústav než o vědu, propadne v nejbližší budoucnosti myšlence praktické kontramoce. Pořídí si přítele, malého zeleného papouška jménem Foton, kterého mu věnují proslulí ruští kosmonauti. K tomu dojde devatenáctého května roku devatenáct set devadesát tři nebo dva tisíce devadesát tři — právě tak rozšifroval vtipný Edik tajemné číslo 190593 na kroužku. Patrně brzy poté dosáhne A — Janus konečně rozhodujícího úspěchu a změní v kontramota i sám sebe, i papouška Fotona, který mu ve chvíli experimentu bude samozřejmě sedět na rameni a bude loudit o cukr. A vyznáme-li se aspoň trochu v kontramoci, pak právě v tomto okamžiku bude budoucnost lidstva ochuzena o Januse Poluektoviče Něvstrujeva, zato však minulost lidstva získá hned dva Januse, protože A — Janus se změní v U — Januse a začne couvat po ose času zpátky. Budou se každý den setkávat, ale A — Januse nikdy v životě nenapadne pojmout nějaké podezření, protože vlídnou, vrásčitou tvář U — Januse, svého vzdáleného příbuzného a učitele, byl zvyklý vidět už od kolébky. A vždycky o půlnoci, přesně v nula hodin, nula nula minut, nula nula sekund, nula nula tercií místního času bude A — Janus stejně jako my všichni přecházet z dnešní noci do zítřejšího dne, zatímco U — Janus a jeho papoušek ve stejnou chvíli, během okamžiku rovnajícího se jednomu mikrokvantu času, přejde z naší dnešní noci do našeho včerejšího rána.

Proto také si byli papoušci číslo jedna, dva a tři pozorovaní desátého, jedenáctého a dvanáctého tak podobní — byl to jednoduše jeden a týž papoušek. Ubohý starý Foton! Snad ho sklátilo stáří, snad chytil průvan, prostě ochořel a přišel umřít na své oblíbené váhy v Romanově laboratoři. Zemřel a jeho rozmrzelý pán mu uspořádal pohřeb žehem a jeho popel rozptýlil do větru. A udělal to proto, že nevěděl, jak se chovají mrtví kontramotové. Nebo právě proto, že to věděl. My jsme celý ten proces sledovali samozřejmě jako film s přeházenými díly. Devátého nachází Roman v peci jedno nespálené péro z Fotona. Fotonova mrtvola už tam není, byla spálena zítra. Nazítří, desátého, ho Roman nachází v Petriho misce. U — Janus nachází nebožtíka ve stejnou dobu a tamtéž a spaluje ho v peci. Uchované péro zůstává v peci do půlnoci a pak přeskakuje do devátého. Jedenáctého ráno je Foton živ, i když už nemocen. Zcepení před našima očima pod váhami (na kterých teď tak rád bude vysedávat) a prostoduchý Saňa Drozd ho pokládá do Petriho misky, kde bude nebožtík ležet do půlnoci, načež přeskočí do rána desátého, kdy ho tam najde U — Janus, spálí a popel rozhodí do větru, ale zůstane jedno péro, které v noci přeskočí do rána devátého, kdy je najde Roman a hodí do koše na odpadky. Třináctého, čtrnáctého, patnáctého a tak dále bude k radosti nás všech Foton veselý, povídavý a my ho budeme obskakovat, krmit cukrem a zrnky prosa a U — Janus bude přicházet a ptát se, jestli nám nepřekáží v práci. S použitím asociativního výslechu se od něho dozvíme mnoho zajímavého o kosmické expanzi lidstva a bezpochyby něco o naší vlastní, osobní budoucnosti.