Arkadij Strugacki: Pondělí začíná v sobotu

„No a ty znáš takový fantastický román?“ zeptal se Edik zvědavě. „S papouškem?“

„Ne,“ přiznal jsem se poctivě. „Ale ti, co létají ve hvězdoletech, mívají s sebou všelijaká zvířata. Kočky, opice i děti… No a na Západě existuje spousta vědecké fantastiky, to se nedá všecko přečíst…“

„Tak především… papoušek ze západní fantastiky asi sotva bude mluvit po našem,“ řekl Roman. „A hlavně mi nejde do hlavy, odkud tihle kosmičtí papouškové, i kdyby byli z naší fantastiky, můžou znát Kornějeva, Privalova a Ojru — Ojru…“

„A to už vůbec nemluvím o tom,“ připojil se Víťka pomalu. „že přenášet materiální těleso do ideálního světa je jedna věc, a ideální těleso přenášet do světa materiálního je něco docela jiného… Pochybuju, že by se našel spisovatel, který by vytvořil postavu papouška schopnou samostatné existence v reálném světě.“

Vzpomněl jsem si na poloprůzračné vynálezce a nevěděl jsem, co mám odpovědět.

„Mimochodem,“ pokračoval Víťka blahosklonně, „náš Sášenka přece jenom vzbuzuje určité naděje. Z jeho hypotézy už prosvítá jistá dávka ušlechtilého šílenství.“

„Janus by přece nespaloval ideálního papouška,“ řekl Edik s přesvědčením. „Ideální papoušek by přece nemohl ani zatuchnout.“

„Proč takhle?“ řekl najednou Roman. „Proč jsme tak nedůslední? Proč Sedlovoj? Z jakého důvodu by měl Janus opakovat L. Sedlového? Janus přece má svoje téma. Má svou problematiku. Janus se zabývá paralelními prostory. Z toho bychom měli vycházet!“

„Tak jedem!“ vybídl jsem.

„Ty myslíš, že se Janusovi podařilo spojit se s nějakým paralelním prostorem?“ zeptal se Edik.

„Spojení navázal už dávno. Proč bychom nemohli předpokládat, že zkouší přenášení materiálních těles? Edik má pravdu, jsou to matrikáty, musejí to být matrikáty, protože je třeba mít záruku, že přenášený předmět je naprosto identický. Způsob přenášení se volí na základě experimentu. První dva pokusy byly neúspěšné, papoušci pošli. Dneska, jak se zdá, se experiment zdařil…“

„A proč mluví po našem?“ zeptal se Edik. „A proč mají zrovna tuhle slovní zásobu?“

„Zřejmě i tam existuje Rusko,“ řekl Roman. „Ale tam už těží rubidium z Ricciho kráteru.“

„Všechno je to přitažené za vlasy,“ prohlásil Víťka. „Proč jsou to zrovna papoušci? Proč ne psi nebo morčata? Nebo proč ne rovnou magnetofony, když se to tak veme? A ještě něco — odkud tihle papouškové vědí, že Ojra — Ojra je starý, kdežto Kornějev správný pracovník?“

„Krobián,“ připomněl jsem.

„Krobián, ale správný. A kam se vlastně poděl ten zcepenělý papoušek?“

„Tak podívejte,“ řekl Edik. „Takhle by to nešlo. Pracujeme jako diletanti. Připomíná mi to laické dopisy: Drazí vědátoři. Už několik let se mi ve sklepě ozývá podzemní klepání. Vysvětlete mi prosím, z čeho vzniká… My potřebujeme systém. Víťo, kde máš papír? Hned si to všechno rozepíšeme…“

A tak jsme krásným Edikovým perem všechno rozepsali.

Především jsme přijali postulát, že to, co se odehrává, není halucinace, jinak by na tom nebylo nic zajímavého. Potom jsme zformovali otázky, na něž měla hledaná hypotéza dát odpověď. Tyto otázky jsme rozdělili do dvou skupin — do skupiny Papoušek a skupiny Janus. Skupinu Janus jsme zavedli na naléhání Romana a Edika, kteří prohlašovali, že celým nitrem cítí spojitost mezi zvláštnostmi Januse a zvláštnostmi papoušků. Nedokázali odpovědět na Kornějevův dotaz, jaký fyzikální obsah mají pojmy nitro a cítit, ale zdůraznili, že sám Janus je nesmírně zajímavým objektem ke zkoumání a že jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Protože já jsem vlastní názor neměl, získali většinu, takže definitivní seznam otázek vypadal takto:

Proč papoušci jedna, dvě a tři, sledovaní desátého, jedenáctého a dvanáctého, jsou si podobni natolik, že jsme je z počátku považovali za jednoho a téhož? Proč Janus spálil prvního papouška a patrně i toho, jenž mu předcházel (nultého) a z něhož zůstalo jen jedno péro? Kam se péro podělo? Kam zmizel druhý (zcepenělý) papoušek? Jak vysvětlit zvláštní slovní zásobu druhého a třetího papouška? Jak si vysvětlit, že nás třetí papoušek všechny zná, zatímco my ho vidíme prvně? („Proč pošli papoušci?“ pokoušel jsem se doplnit, ale Kornějev zabručel: „Proč se jako první příznak otravy objevuje zmodrání mrtvoly?“ — a moji otázku nezapsali.) Co spojuje Januse a papoušky? Proč si Janus nikdy nepamatuje, s kým a o čem včera mluvil? Co se s Janusem děje o půlnoci? Proč má U — Janus podivný zvyk mluvit v budoucím čase, kdežto u A — Januse něco podobného nikdo nepozoroval. Proč vůbec jsou dva a na základě čeho se vlastně rozšířila legenda, že Janus Poluektovič je jeden ve dvou osobách?

Potom jsme určitou dobu usilovně přemýšleli a čas od času nahlíželi do papíru. Pořád jsem doufal, že mě znovu osvítí ušlechtilé šílenství, ale myšlenky jsem měl roztěkané a čím dál víc jsem se přikláněl ke stanovisku Sani Drozda, že v tomhle ústavu se dějí i jinší věci. Chápal jsem, že tenhle laciný skepticismus je jednoduše důsledkem mé omezenosti a neschopnosti myslet v kategoriích změněného světa, ale to už nebylo závislé na mé vůli. Všechno, co se tu děje, uvažoval jsem, může být podivuhodné jedině v případě, budeme-li předpokládat, že tihle tři nebo čtyři papoušci jsou pořád jeden a týž. Jsou si navzájem skutečně tak podobní, že jsem v počátku podlehl omylu. To je přirozené. Jsem matematik, mám úctu k cifrám, a shoda čísel, zejména šestimístných, mi automaticky vybavuje představu shody očíslovaných předmětů. Je ovšem jasné, že tohle nemůže být jeden a týž papoušek. V tom případě by se porušoval zákon příčiny a následku, zákon, kterého jsem se absolutně nechtěl zříkat kvůli nějakým pitomým papouškům, navíc zcepenělým. A není-li to jeden a týž papoušek, potom se celý problém zcvrkává na malichernost. No, prosím, tak se shodují čísla. No, prosím, někdo vyhodil papouška a my nevíme kdo. A co ještě? Ta slovní zásoba? To je toho, slovní zásoba! I to se určitě vysvětlí nějak jednoduše. Už jsem se chystal vystoupit s projevem na toto téma, ale Víťka Kornějev najednou řekl:

„Kluci, já už to asi mám.“

Nikdo neřekl ani slovo. Jenom jsme se k němu otočili — všichni naráz, až židle zavrzaly. Víťka povstal.

„Je to jednoduché jako facka,“ řekl. „Je to triviální. Je to otřepané a banální, Ani se mi o tom nechce mluvit.“

Pomalu jsme vstávali. Měl jsem pocit, že čtu poslední stránku napínavé detektivky. Všechen můj skepticismus jako by se rázem rozplynul.

„Kontramoce!“ prohlásil Víťka.

Edik se svalil.

„Výborně,“ řekl, „jsi chlapík!“

„Kontramoce?“ řekl Roman. „Vlastně… Aha…“ Zatočil prsty ve vzduchu. „Tak… Mhm… A když takhle? No jo v tom případě je jasné, proč nás všechny zná…“ Roman se široce rozmáchl. „Takže oni přicházejí odtamtud…“

„Proto on se ptá, o čem mluvil včera?“ připojil se Víťka. „A ta fantastická terminologie…“

„No tak počkejte!“ zakvílel jsem. Poslední stránka detektivky mi připadala napsaná arabsky. „Počkejte! Jaká kontramoce?“

„Ba ne,“ řekl Roman lítostivě a z výrazu Víťkova obličeje bylo rázem jasné, že v tu chvíli taky pochopil, proč se to kontramocí nedá vysvětlit. „Nevychází to,“ řekl Roman. „To je film… Představ si film…“