Robert Heinlein - Friday

„To jsou ty zatracené japonské boty; vůbec nedávají oporu. Pete vem to kůzle a jděte. Mně nic neudělají.“

„To je peklo,“ řekl Pete hořce. „My tři jsme v něm stále spolu. Je to tak, slečno — je to tak, Friday?“

„Ano, peklo! Jeden za všechny a všichni za jednoho! Vem ji na pravé straně, Pete, já ji vezmu tady na té.“

Vytvořili jsme celkem hezky jakéhosi pětinohého tvora, který neběžel rychle, ale přece jen se křovinatý prostor mezi námi a pronásledovateli zvětšoval. Za chvíli chtěl Pete vzít Tilly na záda. Zastavila jsem je. „Poslouchejte.“

Žádné známky po pronásledování. Nic než podivné zvuky cizího lesa. Ptačí volání? Nebyla jsem si jistá. To místo bylo zvláštní směsicí náklonnosti a cizoty — tráva, která nebyla úplně trávou, stromy, které vypadaly, jakoby zde byly ponechány z jiné geologické epochy, chlorofyl, který byl silně červeně žíhaný — nebo to bylo tím, že byl podzim? Jak asi bude v noci? Z hlediska lodního řádu se nezdálo být moudré jít hledat v nejbližších třech dnech nějaké lidi. Vydrželi bychom to bez vody a jídla dlouho — ale co když bude mrznout?

„Dobrá,“ řekla jsem. „Na záda. Ale budeme se střídat.“

„Friday! Ty mě nemůžeš nosit.“

„Nesla jsem Peteho včera v noci, viď Pete. Myslíš, že takovou japonskou panenku, jako jsi ty, neunesu?“

„Japonskou panenku, mou bolavou nohu. Já jsem zrovna taková Američanka jako ty.“

„Pravděpodobně ještě větší. Já totiž nejsem žádná velká. Řekneme si to později. Teď na mne vylez.“

Nesla jsem ji asi 50 metrů, potom Pete asi 200 metrů a tak dále, že jsme se podle Peteho vystřídali spravedlivě.

Po hodině takové chůze jsme přišli k silnici — byla to jen taková pěšina vedoucí křovím, ale bylo vidět stopy od kol a koňských kopyt. Nalevo vedla cesta pryč od člunu a od města, tak jsme se tamtudy vydali. Shizuko už zase šla, ale dost se opírala o Peteho.

Přišli jsme k nějaké farmě. Možná jsme se jí měli vyhnout, ale moje chuť napít se vody byla v tu chvíli větší než touha po naprostém bezpečí a také jsem chtěla Tilly převázat ten kotník dřív, než ho bude mít větší než svou hlavu.

Byla tam nějaká starší šedovlasá žena, velmi hezká a upravená. Seděla v houpacím křesle a pletla. Když jsme se přiblížili, vzhlédla a pokynula nám, abychom šli k domu.

„Jsem paní Dundasová,“ řekla, „Jste z té lodi?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Já jsem Friday Jonesová, toto je Matilda Jacksonová a toto je náš přítel Pete.“

„Pete Roberts, paní.“

„Posaďte se všichni. Odpusťte, že nevstávám. Moje záda už nejsou to, co bývala. Vy jste uprchlíci, že? Vyskočili jste z lodi?“

(Nevyhnout se odpovědi. Ale být připravena zmizet.) „Ano. Vyskočili.“

„Pochopitelně. Asi polovina uprchlíků přijde nejdříve k nám. Podle ranního vysílání budete potřebovat úkryt nejméně na tři dny. Tady jste vítáni. My máme návštěvníky rádi. Samozřejmě, že máte právo jít přímo do kasáren, kde budete přechodně bydlet. Lodní úředníci tam na vás nemůžou. Ale mohou vás ničit se svými nekonečnými právními argumenty. Můžete se rozhodnout po obědě. A teď, dali byste si šálek čaje?“

„Ano,“ souhlasila jsem.

„Dobrá, Malcolme! Ach, Malcolme!“

„Co je, mami?“

„Postav na čaj!“

„Co?“

„Konvici!“ a paní Dundasová se obrátila na Tilly, „Dítě, co se vám to stalo s nohou?“

„Myslím, že jsem si vymkla kotník, paní.“

„Určitě. Vy — jmenujete se Friday? — jděte najít Malcolma a řekněte mu, že chci tu největší mísu plnou rozlámaného ledu. A vy, pane — pane Robertsi — vy mi můžete pomoci z té židle, protože budeme potřebovat ještě další věci na tu ubohou nožku. Až splaskne ten otok, musíme to převázat. A vy Matildo — nejste alergická na aspirin?“

„Ne, paní!“

„Mami! Voda se vaří!“

„Friday, jděte tam drahá.“

Šla jsem pro čaj a srdce mi plesalo.

XXXIII.

Uplynulo dvacet let. Myslím tím let na Botanickém Zálivu, ale to není takový rozdíl. Dvacet dobrých let. Tyhle paměti jsem psala podle nahrávek, které jsem natočila v Pajaro Sands ještě před Šéfovou smrtí, a podle poznámek načmáraných krátce po příletu sem. Původně mi měly sloužit jako pojistka pro případ, že by se jim přece jenom povedlo prosadit moje vyhoštění z Botanického Zálivu.

Když mne už ale nemohli využít pro svůj záměr, přestali se o mě zajímat — pochopitelně, protože jsem pro ně nikdy neznamenala nic víc, než chodící inkubátor. Později První Občan a Princezna společně zahynuli při výbuchu bomby, kterou jim někdo nastrčil do kočáru, a celá záležitost se stala ryze akademickou.

Správně by mé paměti měly končit příchodem na Botanický Záliv, protože tady můj život přestal mít dramatický spád. Koneckonců, o čem by asi tak mohla vesnická hospodyňka psát paměti? Kolik vajec jsme měli minulý rok? Zajímá vás to? Mne tedy ano, ale vás asi těžko.

Člověk, který má co dělat a je šťastný, paměti nepíše. Příliš ho zaměstnává vlastní život.

Když jsem se ale probírala nahrávkami a poznámkami (ze kterých jsem 60 procent slov vyhodila), všimla jsem si několika maličkostí, o kterých když už se psalo, zasloužily by si podrobnější vysvětlení. Například Janetina zrušená kreditní karta — tu má na svědomí moje „smrt“ při výbuchu, který poslal ke dnu Skip to M'Lou. Georges se na tu událost dole ve Vicksburgu důkladně vyptával a ujistili ho, že nikdo nepřežil. Zavolal pak Janetě a Ianovi, kteří se právě chystali zmizet do Austrálie, protože je varoval Šéfův winnipegský agent. Takže Janet svou kartu pochopitelně zrušila

Nejpodivuhodnější na celém příběhu je to, že jsem se setkata se svou „rodinou“. Georges ale říká, že divné není ani tak to, že e ou tu oni, jako spíš to, že jsem tu já. Všichni byli otráveni a znechuceni životem na Zemi — kam tedy měli jít? Botanický Záliv není sice zrovna jediná možnost, ale je nejvíc nasnadě. Je to dobrá planeta podobná Zemi, jaká bývala před mnoha staletími. Není tak primitivní jako Les, asi tak přehnaně luxusní, jako Ledňáček nebo Fiddlerova Zelená. Všichni toho při nucené likvidaci hodně ztratili, ale zbylo jim dost na to, aby nejlevnější třídou doletěli na Botanický Záliv, zaplatili příspěvky společnosti a kolonii a ještě jim zůstalo něco do začátku.

(Víte vůbec, že tady na Botanickém Zálivu se dveře nezamykají? Většina lidí ani nemá zámek. Učiněný Zázrak!) Georges říká, že jediná opravdová náhoda je to, že jsme letěli stejnou lodí. A přitom tomu málem tak nebylo. Nestihli Diraca a pak jen tak tak odstartovali s Forwardem, protože si to vynutila Janet. Chtěla raději cestovat s dítětem v břiše než v náručí. Ale i kdyby bývali odletěli jinou lodí, stejně bych je tu našla. Naše planeta je asi tak veliká jako Země, ale kolonie je pořád ještě malá a skoro celá se rozkládá v jediném areálu. A na nové sousedy je zvědavý každý. Určitě bychom se setkali.

Co kdyby mi bývali nenabídli ten pochybný kšeft? Člověk si vždycky může říkat „co kdyby“, myslím si ale, že poté, co jsem si naplánovala ten nákup, byla šance asi tak jedna ku jedné, že skončím na Botanickém Zálivu.

„Osud vždy řídí naše kroky“ a já si nestěžuju. Být hospodyňkou v naší osmičlenné skupině se mi docela líbí. Není to formálně S — skupina, protože sex a manželství se tu neřídí žádnými předpisy. Nás osm žije společně s dětmi v malém přízemním domku, který jsme všichni postavili podle Janetina návrhu. (Nejsem sice žádný architekt, ale tesařina mi jde skvěle.) Sousedé nám nikdy nekladli všetečné otázky o našem původu. Však by je za to také Janet pěkně sjela. Všem je to jedno a děti jsou pro Botanický Záliv požehnáním. Pojem „populační tlak“ nebo „Nulový růst populace“ tady nebudou znát dřív než za několik staletí.