Robert Heinlein: Friday

Tohle líčení nikdo z místních nespatří. Tady chci vydat jenom upravené vydání mé kuchařky — vynikající kuchařky, protože jsem ji psala pod vedením dvou mistrů kuchařského umění Janet a Georga — spolu s několika drobnými radami pro začínající hospodyňky, které dlužím Goldie. Takže se můžu bez obav rozepsat o našich rodinných vztazích. Když se se mnou Percival oženil, vzal si Georges Matildu. Dodnes si myslím, že o nás losovali. Samozřejmě, že moje dítě je v nejvlastnějším smyslu slova umělé. Mimochodem — tenhle pojem jsem na Botanickém Zálivu nezaslechla ani jednou. Je docela možné, že Wendin rodokmen sahá až ke staré šlechtě Říše. Nikdy jí to však neřeknu a oficiálně bude jejím otcem Percival. Naprosto jistě vím jenom to, že Wendy nemá žádnou vrozenou vadu a Freddie i Georges říkají, že nenese žádný ošklivý recesivní znak. Jako dítě nebyla o nic zlobivější než ostatní a obvykle ji stačila usměrnit docela obyčejná facka. Myslím si, že je teď docela hezká, což mě těší, neboť i když nejsme pokrevně spřízněni, je to přeci jenom jediné dítě pocházející z mého těla.

„Jediné dítě…“ Když jsem ji porodila, požádala jsem Georga, aby zrušil mou sterilitu. Prohlédl mě spolu s Freddiem a řekl mi, že by to snad šlo provést, kdybychom byli na Zemi, ale ne tady v Novém Brisbane. Alespoň ne v nejbližších letech. To poněkud zchladilo mé mateřské touhy a kupodivu jsem pocítila úlevu. Povedlo se mi to jednou a opravdu není nutné, abych to zkoušela znovu. Děti se nám tu motají pod nohama spolu se psy a koťaty a na tom, čí které je, záleží asi tak jako u těch koťat. Děti jsou prostě děti a Tilly je umí dělat hezky, stejně jako Janet a Betty.

A taky Wendy. Kdyby to nebylo úplně vyloučené, řekla bych, že svou nadrženost zdědila po matce, tím myslím po mně. Ještě jí nebylo ani čtrnáct, když přišla domů a prohlásila: „Asi jsem těhotná, mami.“ Řekla jsem jí: „Neříkej asi, nýbrž běž za strýčkem Freddiem a nech si udělat test, drahoušku.“

Výsledek nám oznámila při večeři, která se tím pádem změnila v malou oslavu. Podle starého zvyku je totiž prokázané těhotenství ženy v naší rodině vždycky důvodem k nevázanému veselí a radovánkám. Poprvé byla tedy Wendy těhotná ve čtrnácti. Podruhé to bylo v šestnácti, potřetí v osmnácti a naposledy právě minulý týden. Jsem ráda, že je Wendy všechny odnosila, protože já jsem je pak mohla vychovávat. Až na to poslední — kvůli němu se Wendy vdala. Nikdy jsem si tedy nemohla stěžovat na nedostatek dětí, o které bych se mohla starat, i kdybychom v domě neměli další čtyři — a teď vlastně pět, ne, šest matek.

Matildino první dítě má prvotříídního otce, skvělou krev. Dr. Jerry Madsena. Tak mi to alespoň řekla a já jí věřím. Její předchozí majitel jí kvůli oplodnění právě zrušil sterilitu, když se mu naskytla příležitost vyslat ji na skvěle placenou čtyřměsíční práci. Tak vznikla „Šizuko“ s plachým úsměvem a skromným úklonem, která měla za úkol mě hlídat, jenže aniž bych to měla v úmyslu, hlídala jsem naopak já ji. Kdyby bývala chtěla, mohla si trochu toho nočního života užít ve dne, jenže ona raději trávila celý den v kajutě, aby mě měla na očích, kdykoli se vrátím.

Takže kdy? Je jen jediná možnost, kdy se to mohlo stát. Zatímco jsem napůl zmrzlá byla s Percivalem zalezlá pod turbogenerátorem, má „služebná“ si užívala v posteli s mým lékařem. Ten mladý muž má tedy pěkné rodiče! Malý vtip: Jerry teď se svou krásnou ženou Dianou žije v Novém Brisbane. Tilly mu ale nikdy neprozradila, že má v našem domě syna. Je tohle další „shoda okolnosti“? Nemyslím. Doktor medicíny je tady bezpříspěvková profese a Jerry se stejně chtěl konečně usadit a oženit. A proč by si měl někdo zvolit Zemi, když má možnost pracovat v kolonii?

Většina členů naší rodiny teď chodí k Jerrymu. Je to vynikající doktor. Ano, máme v rodině dva lékaře, ale ti nikdy nepraktikovali. Byli genovými chirurgy, experimentálními biology a genetickými inženýry — a teď jsou z nich farmáři.

Janet také ví, kdo jsou otcové jejího prvního dítěte — oba její tehdejší manželé, Ian a Georges. Proč oba? Protože to chtěla a Janeta vždycky prosadí svou. Slyšela jsem několik verzí toho případu, ale myslím si, že se mezi nimi prostě nedokázala rozhodnout.

Bettino první dítě téměř jistě není umělé a mohlo by být legitimní. Betty je ale tak svérázný typ, že by byla nejradši, kdyby jste jí uvěřili, že jí to dítě udělala banda gangsterů při přepadu maškarního plesu. Nový Brisbane je velmi klidné místo, ale tam, kde je Betty Francisová, nikdy nuda nebude.

O návratu Černé smrti toho nejspíš víte víc, než já. Glorie je mi vděčná za varování, které zachránilo Luna City, ale spravedlivější by bylo poděkovat Šéfovi. Moje krátká kariéra věštkyně se s tou jeho nedá vůbec srovnávat.

Epidemie se nerozšířila mimo Zemi, a to byla určitě Šéfova zásluha — i když jednou, zrovna v kritickém období, vyhlásil Nový Brisbane nařízení, podle kterého výsadkový modul nesměl přistát dřív, než bude vystaven vakuu a pak opět naplněn vzduchem. O život tak přišlo několik koček a krys — a taky much. Když to vyšlo najevo, jeho kapitán hned přestal vykřikovat, že v kolonii udělá pořádek.

Pokud jde o příspěvky: Pošta mezi Botanickým Zálivem a Zemí/Měsícem jde tam i zpět osm měsíců. Na sto čtyřicet světelných let to není tak špatné. (Jednou jsem slyšela nějakou turistku, jak se ptá, proč nepoužíváme rádiové spojení?). Glorie zaplatila můj příspěvek kolonii s největší možnou rychlostí a přímo překypovala ochotou zahrnout mě penězi. Šéf jí to prý určitě nahradí. Nemusela posílat zlato až sem. V Luna City má kolonie otevřený účet, ze kterého se hradí dovoz zemědělských strojů a dalších věcí na Botanický Záliv.

Avšak Pete toho na Zemi měl pramálo a Tilly — poloviční otrok — neměla vůbec nic. Já jsem stále ještě měla peníze z výhry v loterii, všechny mé honoráře a dokonce i pár akcií. To mi pomohlo dostat mé spoluuprchlíky z dluhů. Naše kolonie sice utečence nikdy neodmítne, ale než zaplatí svůj příspěvek, může mu to trvat léta.

Oba dva se naštvali. Pak jsem se zase naštvala já, a to mnohem víc. Nejenom, že peníze zůstanou v rodině, ale bez pomoci Percivalovy a Matildiny by mě téměř jistě chytili, dopravili do Říše a pak zabili. Stejně ale trvali na tom, že mi to splatí. Dohodli jsme se. Z jejich splátek a z toho, co jsme přidali my ostatní, jsme založili Nadaci Asy Huntera, která vypomáhala novým uprchlíkům a přistěhovalcům.

Nikdy jsem už nemyslela na svůj podivný a možná i ostudný původ. „Lidské dítě může porodit jenom člověk,“ řekl mi tehdy Georges. Je to pravda a Wendy to dokazuje. Jsem člověk a někam patřím.

Myslím, že to je to, po čem každý touží: Někam patřit. Být „součástí“.

A vemte na to jed, že já taková jsem! Minulý týden jsem se snažila přijít na to, proč mám tak málo času. Jsem tajemnicí Městské rady. Jsem také předsedkyní Sdružení rodičů a učitelů, vedu dívčí skautskou skupinu v Novém Toowoombu a bývala jsem prezidentkou Garden klubu. Teď jsem v plánovací komisi pro zřízení nového místního učiliště. Ano, někam patřím.

A povím vám, je to nádherně hřejivý pocit.

Do elektronické podoby upravil: jirza