Robert Heinlein - Friday

Tenhle problém nepůjde řešit násilím.

Takže zbývají sladké řečičky, sex — appeal a úplatek. Počkat! A co takhle zkusit to s upřímností?

Ha!

No jasně. Půjdeš rovnou za Kapitánem a povíš mu, co ti pan Sikmaa slíbil, jak tě pak podvedli a přiměješ Jerryho, aby mu ukázal lékařský nález potvrzující tvé těhotenství. Řekneš mu, že máš strach a že jsi se rozhodla na Botanickém Zálivu počkat na loď, která by tě místo do Říše dopravila zpátky na Zem. Je to milý, rozšafný staroušek, viděla jsi fotografie jeho dcer. Určitě se o tebe postará!

Co by na to řekl Šéf?

Poznamenal by, že sedáváš po Kapitánově pravici — proč? Dostala jsi jednu z nejhezčích kajut na lodi, a to na poslední chvíli — proč?

Našlo se místo ještě pro sedm dalších lidí, kteří nedělají nic jiného, než že na tebe dávají pozor — myslíš si, že Kapitán o tom neví?

Někdo vymazal tvé jméno ze seznamu cestujících na Hlídku — kdo?

Kdo vlastní Hyper Space Lines? Třicet procent patří společnosti Interworld, kterou zase ovládají různé skupiny od Shipstone. A zjistila jsem, že 11 procent vlastní tři banky v Říši. Zjistila jsem to díky tomu, že i další části společnosti Shipstone patří Říši.

Takže od sladkého starouška Kapitána van Kootena toho moc čekat nemůžu. Jako bych ho zrovna slyšela: „Ach, pletete se. Pan Sikmaa je můj starý přítel. Známe se už roky. Jo, slíbil sem mu, že se postarám o vaši bezpečnost. Proto vás taky nemůžu nechat letět na divokou a necivilizovanou planetu. Ale až poletíme zpátky, ukážu vám život na Ledňáčku — slibuju. Tak teď zas budeš chodná cholka a nebudeš dělat potíže, ano?“

Možná tomu dokonce bude i sám věřit.

Téměř jistě ví, že nejsem žádná „Zlatka Povětrná“ a nejspíš mu řekli, že mě najali jako náhradní matku (pravděpodobně mu neprozradili, že je to pro Královskou Rodinu, ale to si mohl domyslet). Bude si prostě myslet, že se chci vyvléct z řádné a poctivé smlouvy. Nemám v ruce žádný doklad, který by třeba jen slůvkem naznačoval, že mne podvedli.

Od Kapitána pomoc nečekej, Friday. Musíš se z toho dostat sama.

Pouhé tři dny před plánovaným příletem k Botanickému Zálivu dostaly události konečně spád. Hodně jsem přemýšlela, ale většinou mne napadaly jen samé hlouposti. Zbytečně jsem plýtvala časem úvahami o tom, co budu dělat, jestliže se mi nepodaří dostat se v Botanickém Zálivu z lodi. Jako například: „Slyšel jste dobře, Kapitáne! Zůstanu zamčená v kajutě, dokud neopustíme Říši. Jestliže vyrazíte dveře, abyste mě předal tomu důstojníkovi palácové gardy, nemohu vám v tom zabránit, ale najdete jenom mou mrtvolu!“

(Směšné. Stačí napustit uspávací plyn větracími otvory a je to.) Nebo — „Kapitáne, už jste někdy viděl potrat pletací jehlou? Zvu vás na tu podívanou. Pokud vím, člověk se při tom pěkně zakrvácí.“

(Ještě větší nesmysl. Potratem můžu vyhrožovat, ale nejsem schopná udělat to doopravdy. I když ta malá bradavice uvnitř není moje krev, přeci jen je to můj nevinný host.)

Snažila jsem se neztrácet čas podobnými planými úvahami a soustředit se na hledání východiska. Navenek jsem se chovala úplně přirozeně. Když kancelář lodního pokladníka vyhlásila termíny pro přihlášky na exkurze po Botanickém Zálivu, zapsala jsem se jako jedna z prvních. Na všechno jsem se dopodrobna vyptávala, nabrala si hromady prospektů a okamžitě zaplatila všechny nejlepší a nejdražší výlety.

Té noci při večeři jsem Kapitánovi nadšeně vyprávěla o všech vybraných exkurzích a zeptala se ho, co si o nich myslí. Opět jsem si postěžovala, že na Hlídce se mé jméno ztratilo ze seznamu a poprosila ho, aby na to tentokrát dohlédl. Jako kdyby kapitán obrovského křižníku neměl na práci nic lepšího, než napravovat problémy nějaké slečny Povětrné. Pokud jsem mohla soudit, neodpovídal vyhýbavě. Rozhodně mi nezakázal letět k povrchu. Mohl ale být ještě protřelejší než já. A já jsem se naučila lhát bez mrknutí už v děcáku.

Ten večer (lodního času) jsem v Černé Díře potkala své tři nápadníky: Dr.Jerryho Madsena, Jaime „Jimmyho“ Lopeze a Toma Udella. Tom je prvním zástupcem velitele lodního nákladu. Neměla jsem ani tušení, co to znamená; jistě jsem věděla jen to, že má o jednu frčku víc než ostatní. Tu první noc na palubě mi Jimmy s posvátným výrazem ve tváři prozradil, že Tom je vrchní správce.

Tom to nepopřel. Řekl jen: „Zapomněl jsi dodat 'vrchní stěhovák'.“

Dnes v noci, necelých dvaasedmdesát hodin před příletem k Botanickému Zálivu, jsem přišla na něco z toho, co Tom dělá. Do pravého výsadkového modulu stěhovali náklad pro Botanický Záliv. „Levý modul jsme naložili na Beanstalku,“ řekl mi. „Ale na Hlídce jsme museli použít pravý modul. Abychom zvládli Botanický Záliv, potřebujeme oba dva, takže teď musíme náklad přesouvat.“ Ušklíbl se. „Pěkně namáhavá práce.“

„To ti neuškodí, Tome. Stejně tloustneš.“

„Mluv jen za sebe, Jaime.“

Zeptala jsem se, jak vlastně modul nakládají. „Přechodová komora se mi zdá být dost mrňavá,“ podotkla jsem.

„Přechodovou komorou se náklad nestěhuje. Chceš vidět, jak to děláme?“

Takže jsem si s ním na příští ráno domluvila schůzku. A něco jsem se dozvěděla.

Nákladové prostory na Forwardu jsou tak obrovské, že člověk v nich trpí spíš agorafobií než klaustrofobií. A nákladové prostory v modulech nejsou o moc menší. Některé z přepravovaných zásilek mají rovněž úctyhodné rozměry, zejména stroje. Pro Botanický Záliv jsme vezli turbogenerátor od Westinghouse velký jako dům. Zeptala jsem se Toma, jak s ním proboha vůbec dokážou pohnout?

Zakřenil se. „Čáry a kouzla.“ Dva z jeho nosičů obepnuli turbogenerátor kovovou sítí, na kterou pak upevnili kovovou skříňku o velikosti kufříku. Tom vše překontroloval a zavelel: „Oukej, jděte na to.“

Parťák poslechl… a kovové monstrum se díky přenosné antigravitační jednotce, ne nepodobné těm, které se napevno montují do energomobilů, mírně vzneslo.

Pomocí rukou, provazů a tyčí protáhli tu věc s nejvyšší opatrností skrze obrovská vrata do nákladového prostoru pravého modulu. Tom zdůraznil, že i když se ta hora oceli navzdory lodní umělé gravitaci volně vznáší, její hmotnost zůstává stále stejná, takže by mohla člověka snadno rozmáčknout jak mouchu. „Nosiči jsou na sobě závislí a musí si navzájem důvěřovat. Odpovědnost sice nesu já, ale mrtvému by to bylo houby platné. Musí se postarat sami o sebe.“

Řekl mi, že ručí za to, že každá věc bude umístěna podle plánu a zajištěna proti posunutí. Zároveň si musí být absolutně jist, že po každém otevření jsou vrata do nákladového prostoru opět vzduchotěsně uzavřena.

Tom mne provedl prostory pro vystěhovalce. „Na Botanický Záliv letí víc kolonistů než kamkoli jinam. Až odtamtud odstartujeme, třetí třída bude téměř prázdná.“

„Jsou to všechno Australáci?“ zeptala jsem se.

„Kdepak. Většinou ano, ale asi třetina není. Jednu věc však mají společnou: všichni mluví plynně anglicky. Je to jediná kolonie s jazykovým požadavkem. Snaží se zajistit, aby celá planeta mluvila jediným jazykem.“

„Něco jsem o tom slyšela. Proč?“

„Mám pocit, že prý je pak menší pravděpodobnost válek. Možná je to tak… ale nejkrvavější války v dějinách byly vždycky války bratrovražedné. Jazyk v tom nehrál žádnou roli.“