Robert Heinlein - Friday

Tilly se posadila a na dlouhou chvíli se zamyslela. „Ne.“

„Ne?“

„Udělejme to opravdu jednoduše. Nikoho dalšího do toho nebudeme zatahovat. Vůbec nikoho. Nemusím být svázaná, to by jen vyvolalo podezření. Řeknu jim asi tohle: Chvíli před tím, než moduly odstartovaly, jsi zjistila, že se cítíš lépe. Vstala jsi, oblékla ses a odešla z kajuty. Neřeklas mi, kam jdeš — jsem jen hloupá služebná, nikdy mi nic neříkáš. Možná jsi změnila názor a rozhodla ses přece jenom letět na exkurzi. V každém případě na tom nezáleží. Mým úkolem není držet tě na lodi. Mám na tebe dohlížet pouze tady v kajutě. Myslím, že ani Pete neodpovídá za to, že zůstaneš na lodi. Jestli se ti podaří utéci, jediný, kdo na tom shoří, bude pravděpodobně Kapitán. A to mě nijak zvlášť netrápí.“

„Myslím, že máš úplnou pravdu, Tilly. Předpokládala jsem, že budeš potřebovat alibi. Ale nejlépe se obejdeš bez něho.“

Pohlédla na mne a usmála se. „Doufám, že tě to neodradí od úmyslu dostat doktora Madsena do postele. Jenom si užij. Jednou z mých povinností bylo držet ti muže dál od těla, ale to myslím víš…“

„Domyslela jsem si to,“ přitakala jsem suše.

„Teď ale měním dres, takže to už neplatí.“ Po tváři ji náhle přelétl úsměv. „Až pozítří ráno přijde dr. Madsen za svou pacientkou a já mu povím, že jsi v pořádku a že jsi šla do sauny, nebo tak něco, možná bych mu měla nabídnout prémii.“

„Tak tuhle prémii mu nabízej jen když to pro tebe bude znamenat obchod. On to totiž obchodně bere,“ zachvěla jsem se, „tím jsem si jistá.“

„Co jsem slíbila, to dodržím. Je tedy všechno jasné?“

„Všechno, až na to, co za to chceš.“

„Přemýšlela jsem o tom, Marjo. Ty znáš okolnosti líp než já. Nechám to na tobě.“

„Neřekla jsi mi ještě, kolik ti vlastně měli zaplatit.“

„To nevím. Šéf mi to neřekl.“

„On tě vlastní?“ Pocítila jsem úzkost. Každý UČ by ji pocítil.

„Už ne. Anebo ne úplně. Jsem prodaná na dvacet let. Ještě mi jich zbývá třináct. Pak jsem volná.“

„Pak ale — ach bože, Tilly, uteč také!“

Položila mi ruku na rameno. „Jen klid. Díky tobě mě to také napadlo. To je hlavní důvod, proč nechci být svázaná. Na lodním seznamu mě jako prodanou nevedou. Proto taky můžu létat na pozemní exkurze, pokud je mohu zaplatit — a to mohu. Možná, že se tam dole uvidíme…“

Nadšeně jsem přisvědčila a políbila ji.

Pevně mne objala a polibek nabyl na vášnivosti. Z hrdla se jí vydral sten a ucítila jsem, jak mi rukou zajela pod šaty. Ihned jsem se odtáhla a pohlédla jí do očí. „Tak takhle je to teda, Tilly?“

„No jasně! Od té chvíle, co jsem tě poprvé koupala.“

Ten večer vystěhovalci, kteří měli v Botanickém Zálivu opustit loď, uspořádali pro cestující z první třídy divadelní představení. Kapitán mi řekl, že taková představení už mají tradici a cestující z první třídy na nich běžně přispívají vystěhovalcům do pokladny — není to však povinné. On sám se dnešního představení zúčastnil — to také patřilo k tradici — a já se ocitla na sedadle vedle něho. Využila jsem té příležitosti k tomu, abych poznamenala, že se necítím dobře. Dodala jsem, že možná budu muset zrušit objednané exkurze. Trochu jsem kvůli tomu hudrovala.

Řekl mi, že pokud se necítím být úplně zdráva, rozhodně bych neměla riskovat a vystavovat se záludnostem neznámé planety. Ale nemusím prý být kvůli Botanickému Zálivu, který mimochodem není nic moc, smutná. Zbytek cesty je prý překrásný. Takže budeš chotná cholka, nebo tě mám zamknout v kajutě?

Odpověděla jsem mu, že pokud můj žaludek nepřestane vyvádět, nebude nutné mne zamykat. Let na Hlídku byl příšerný — celou cestu mě pronásledovala mořská nemoc a nechtěla bych něco takového prožít znovu. Svůj přesvědčivý výkon jsem podepřela tím, že při večeři jsem se v jídle jen přehrabovala.

Představení bylo sice ochotnické, ale roztomilé. Sem tam humor, ale většinou sborový zpěv: Ulov mi klokana, Vandrácká, Botanický Záliv a jako přídavek Vytlučené okno. Líbilo se mi to, ale příliš by mne to nezaujalo, nebýt muže, který stál ve druhé řadě sboru a připadal mi povědomý.

Koukala jsem na něj a uvažovala: Copak jsi už jak ta pouliční štětka, Friday, že si ani nepamatuješ, s kým jsi vlezla do postele?

Připomínal mi profesora Federika Farnese. Jenže měl hustý plnovous, kdežto Freddie chodil vždy hladce oholen — což ovšem nic neznamená, protože na to, nechat si narůst vousy, bylo času dost a skoro všichni muži občas propadnou bradománii. Mně to ale znemožnilo poznat ho jen podle vzhledu. Ani jednou nezpíval sólo, takže zvuk hlasu mi nemohl pomoci.

Ani jeho pach mi nebyl nic platný. Ze vzdálenosti třiceti kroků bylo naprosto vyloučeno odlišit jej od tuctů ostatních. Měla jsem sto chutí zapomenout na dobré vychování, vstát, přejít taneční parket a zeptat se ho přímo: „Nejsi náhodou Freddie? Ten, co jsem se s ním vyspala loni v Aucklandu?“ Co kdyby řekl, že ne?

Jsem to ale hlupák. Úplně přece stačí, abych Kapitánovi řekla, že jsem mezi vystěhovalci asi zahlédla jednoho starého známého ze Sydney a zeptala se ho, jestli by to šlo ověřit. Takže jsem na program napsala „Federico Farnese“ a Kapitán ho předal pokladníkovi, který ho zase předal jednomu z asistentů. Ten zmizel a za chvíli se vrátil se zprávou, že mezí vystěhovalci našel několik jakoby italských jmen, že však žádné z nich, ať už jakoby italské nebo jiné, se ani vzdáleně nepodobá jménu Farnese.

Poděkovala jsem asistentovi, pokladníkovi i Kapitánovi a uvažovala o tom, jestli mám nechat prověřit i jména Tormey, případně Perreault. Nakonec jsem si řekla, že by to byla pošetilost. Betty ani Janet jsem určitě neviděla a ty přece vousy nenosí. Viděla jsem jenom tvář s plnovousem, což je stejné, jako bych neviděla vůbec nic. Zkuste muži nasadit bradu a nerozeznáte ho od Krakonoše.

Řekla jsem si, že všechny ty babské povídačky o těhotných ženách budou mít asi pravdu.

Byly dvě hodiny po půlnoci lodního času. Vynoření do normálního prostoru proběhlo podle plánu asi v jedenáct dopoledne a výpočty byly natolik přesné, že Forward se měl na stacionární orbu nad Botanickým Zálivem dostat v sedm čtyřicet dva, to jest o několik hodin dříve, než se odhadovalo před vynořením. Nepotěšilo mě to, protože budou-li moduly startovat brzy ráno, zvyšuje se podle mne nebezpečí, že se po chodbách budou pozdě v noci ještě potulovat lidé.

Nemám ale na vybranou. Je to hop nebo trop, další příležitost už mít nebudu. Dokončila jsem poslední přípravy a políbila Tilly na rozloučenou. Ještě jsem jí prstem naznačila, aby nedělala hluk a vyklouzla jsem ze dveří kajuty.

Musela jsem jít daleko na záď a o tři podlaží níž. Dvakrát jsem zpomalila, abych se vyhnula strážím na obchůzce, a jednou jsem se schovala do postranní chodby kvůli náhodnému chodci. Poté jsem pokračovala stále směrem na záď až k dalšímu příčnému koridoru, kde jsem odbočila vpravo. Nakonec jsem došla do krátké slepé chodby vedoucí k přechodové komoře pravého výsadkového modulu.

Čekal tam na mne Mac alias Pete alias Percival.

Rychle jsem k němu přiskočila, usmála se na něj a s prstem přiloženým na rty, naznačujícím, aby byl zticha, jsem ho praštila pod ucho.