Robert Heinlein: Friday

Jen co jsem vyšla z kabiny Beanstalku v Keni, pověsil se mi na paty. Sledoval mě dveřmi vedoucími k přepážce s nápisem „Celnice, Zdravotní a veterinární kontrola, Přistěhovalectví.“ Když se za ním dveře zasunuly, zabila jsem ho.

Nerada jsem cestovala Beanstalkem. Tuhle nechuť jsem si vypěstovala dokonce už před tím, než došlo k neštěstí na stanici v Quitu. Lano, které visí z nebe a nic ho nedrží, zapáchá až moc kouzly. Fakt je, že na L-5 se dá dostat i jinak, jenže je to příliš pomalé a taky dost drahé; s mými pokyny a peněženkou jsem si to nemohla dovolit.

Proto jsem taky byla pěkně nabroušená, ještě než jsem na Stacionární přestoupila z raketoplánu na Beanstalk…, ale zatraceně, bejt nabroušenej ještě není důvod k zabití. Chtěla jsem se toho chlapa jenom na pár hodin zbavit.

Jenže podvědomí má svou vlastní logiku. Zachytila jsem ho dřív, než se sesunul na podlahu a rychle ho vlekla směrem k řadě pancéřových celních schránek. Musela jsem přitom dost spěchat, aby nezakrvácel podlahu. Přitlačila jsem mu palec na zámek schránky, sebrala mu cestovní brašnu a nacpala ho dovnitř. Z brašny jsem si vzala průkazy, peníze v hotovosti a úvěrovou kartu Diners Clubu, kterou jsem hned zasunula do otvoru ve schránce. Pak jsem brašnu hodila dovnitř k mrtvole a zabouchla pancéřové dveře. Zámek s klapnutím zapadl a já spěchala pryč.

Za mými zády se u stropu vznášelo Oko Veřejného Dozoru. Ne, že bych se kvůli tomu musela vzrušovat. V devíti případech z deseti Oko křižuje náhodně, bez monitorování, a jeho dvanáctihodinovou smyčku si před vymazáním nemusí nikdo prohlédnout. Podesáté může důstojnice pořádkových sil monitorovat pozorně nebo se taky může drbat a myslet na to, co dělala minulou noc.

Takže jsem si ho nevšímala a pořád si to mířila rovnou k východu na konci chodby. To odporné Oko by se na mne určitě zaměřilo, protože jsem tady v chodbě byla jediná hmota vyzařující sedmatřicet stupňů Celsia. Jenže ještě než se ke mně otočilo, ztratilo nejmíň tři vteřiny tím, že snímalo skříňku.

Zvažovala jsem právě, která ze tří možných variant dalšího postupu bude nejbezpečnější, když tu převzal iniciativu onen nevyzpytatelný kus mého mozku a ruce provedly čtvrtou: vytáhla jsem z kapsy pero a laserovým paprskem Oko „zabila“. Zdemolovala jsem ho dokonale, protože jsem držela paprsek nastavený na plný výkon tak dlouho, dokud jsem mu nezkratovala antigrav, takže se oslepené Oko zřítilo na zem. Doufala jsem, že jsem mu vymazala paměť.

Opět jsem použila ukořistěnou kreditní kartu. Zámek jsem otevřela perem, abych neporušila otisk palce. Musela jsem do Oka pořádně kopnout, jinak bych ho do té přecpané skříňky vůbec nenarvala. Pak jsem si pospíšila; byl už nejvyšší čas stát se někým jiným. Jako většina nástupních přístavů měl i keňský Beanstalk odpočívárny pro cestující na obou stranách celnice. Místo toho, abych šla k prohlídce, vyhledala jsem umývárnu a zaplatila na dřevo za kabinu na vykoupání a převlečení.

Za dvacet sedm minut poté jsem byla nejen vykoupaná, ale měla jsem i jiné vlasy, jiné oblečení a jinou tvář. To, co na sebe patláte tři hodiny, vezme za své za patnáct minut mydlení a mytí horkou vodou. Nebyla jsem zrovna dychtivá ukazovat svou pravou tvář, ale musela jsem se zbavit podoby, kterou jsem při téhle akci používala. Co jsem nespláchla do kanálu, hodila jsem do drtiče odpadků: výsadkářskou kombinézu, těžké boty, brašnu, náhradní otisky prstů, kontaktní čočky a cestovní pas. Pas, který mi zbyl, byl na moje pravé jméno — tak dobrá, na jedno z mých pravých jmen — a byla v něm stereografie mé tváře a spousta opravdových tranzitních razítek z L-5.

Než jsem do drtiče hodila osobní věci, které jsem našla u mrtvoly, pozorně jsem si je prohlédla. Zarazila jsem se. Jeho kreditní karty a identifikační průkazy byly na čtyři jména.

Kde ale potom byly zbývající tři pasy?

Nejspíš zůstaly u té mršiny ve skříňce. Neprohledala jsem ji pořádně, vždyť jsem měla tak málo času! Jednoduše jsem shrábla jenom to, co nesl v brašně.

Mám se vrátit a přesvědčit se? Kdybych naklusala zpátky a otevřela skříňku s ještě nevychladlou mrtvolou, někdo by si toho určitě všiml. Doufala jsem, že když mu seberu kreditní karty a pas, pozdržím tím jeho identifikaci a sama tak získám víc času na to, abych se někam uklidila… Ale počkat! Hmm, ano, jak pas, tak úvěrová karta Diners Clubu byly na jméno Adolf Belzen. American Express vystavil úvěr pro Alberta Beaumonta, Bank of Hong Kong se starala o Arthura Bookmana a MasterCard zabezpečil Archibalda Buchanana.

Udělala jsem si „rekonstrukci“ zločinu: Beaumont-Bookman-Buchanan právě otvíral skříňku, když ho Belzen zezadu zákeřně přepadl a narval ho dovnitř. K zamčení skříňky pak použil svou vlastní kreditní kartu Diners Clubu a vypařil se. Ano, skvělá teorie… a teď kalit vodu ještě víc.

Průkazy a kreditní karty zmizely v mé náprsní tašce. Belzenův pas jsem si nechávala pro sebe. Při důkladné prohlídce bych asi neobstála, ale existují způsoby, jak se jí vyhnout — například podplácení, nátlak, korupce, zdiskreditování a spousta dalších švindlů.

Když jsem vycházela z umývárny, cestující z další kabiny se právě řadili u přepážky. Přidala jsem se k nim. Celní úředník si všiml mého nápadně lehkého námořnického pytle a zeptal se na nejnovější vývoj na černém trhu. Věnovala jsem mu svůj nejparádnější pohled hlupáka, přesně takový, jaký mám na obrázku ve svém pasu. Nato konečně usoudil, že mám v pasu správný počet razítek a nechal věc plavat.

Zeptala jsem se ho na nejlepší hotel a nejlepší restauraci. Řekl, že mu sice nepřísluší dávat doporučení, ale že má dobré mínění o Hiltonu v Nairobi. A pokud jde o jídlo, jestli na to budu mít, tak U tlouštíka naproti Hiltonu mají nejlepší kuchyni v Africe. Prý věří, že se mi pobyt v Keni bude líbit.

Poděkovala jsem mu. Za pár minut jsem už byla dole ve městě — a litovala toho. Stanice Keňa je víc než pět kilometrů vysoko a vzduch je tam vždycky řídký a studený. Nairobi je výš než Denver, skoro tak vysoko jako Mexico City, ale to je jen zlomek výšky hory Mount Kenya a navíc jen kousíček od rovníku.

Vzduch byl příliš těžký a teplý, aby se dal dýchat, a skoro okamžitě jsem propotila šaty. Cítila jsem, jak mi začínají otékat nohy, které mě navíc bolely od normální pozemské gravitace. Neměla jsem ráda mimozemské úkoly, ale vracet se zpět na Zemi bylo mnohem horší.

Zkusila jsem zapnout sebeovládání a nevšímat si momentálních těžkostí. Blbost. Kdyby můj učitel sebeovládání trávil míň času meditací a víc času v Keni, jeho pokyny by mně teď mohly být užitečnější.Nechala jsem toho a soustředila se na problém, jak se co nejrychleji dostat z téhle sauny.

Vstupní hala v Hiltonu mě příjemně osvěžila. A co bylo vůbec nejlepší, měla plně automatizovanou cestovní kancelář.Vešla jsem dovnitř, našla prázdnou kabinu a posadila se před terminál. Obsluha okamžitě vzhlédla: „Čím vám mohu pomoci?“

Řekla jsem jí, že si myslím, že to dokážu zařídit sama. Klávesnice vypadala důvěrně známá, byl to běžný typ Kensington 400.

Trvala na svém. „Ráda to pro vás vyťukám. Nikoho jiného neobsluhuji.“ Vypadala na šestnáct a měla sladkou tvářičku, příjemný hlas a chování, které mě přesvědčilo, že jí opravdu dělá radost někomu pomáhat.