Robert Heinlein: Friday

Pašování věcí v lidském těle má dlouhou historii. Klasický způsob je v ústech, v nosních dutinách, v žaludku, ve střevě, v konečníku, vagíně, v močovém měchýři, v očním důlku chybějícího oka, ve zvukovodu. Exotická a málo užitečná metoda využívá tetování, někdy zakrytí vlasy či chlupy.

Tyhle fígle zná každý celník a každý zvláštní agent, ať už soukromý nebo pracující pro organizaci, na celém světě, Měsíci, městech ve vesmíru, na jiných planetách, prostě všude, kam se dostal člověk. Takže se na ně zapomíná. Existuje jenom jedna klasická metoda, kterou doběhnete profíky, a to je trik „Odcizený dopis“. Ale Odcizený dopis je stále vrcholné umění a i když ho použijete dokonale, měli byste ho navléci jenom na někoho nevinného, kdo nemůže pod drogami nic vyžvanit.

Podívejte se, ve společnosti určitě narazíte na další tisíce pupků. Teď, když je moje schránka prozrazena, je docela možné, že pár lidí bude skrývat věci v chirurgicky upravených úkrytech jako já. Můžete klidně očekávat, že se brzy objeví spousta podobných úkrytů, takže se už dál nebudou používat. Když se novinka v pašování rozkřikne a zkouší to s ní každý, je bezcenná. Ale mezitím budou celníci strkat svoje sprosté prsty do vašich pupků. Protože na břiše býváme citliví a lechtiví, doufám, že mnohým z nich vrazí rozčilené oběti prsty do očí.

„Friday, slabým místem té kapsičky, co máš v sobě, je to, že každý obratný výslech…“

„Byli nemotorní.“

„… nebo tvrdý výslech za použití drog z tebe může vyrazit zmínku o její existenci.“

„Pravděpodobně ano. Nebo se k nim nějaká ta informace mohla dostat jinými kanály, protože pár lidí o ní vědělo. Ty, já, tři ošetřovatelky, dva chirurgové, jeden anesteziolog, možná i jiní. Příliš mnoho lidí. Bez ohledu na to, jak se to naši protivníci dozvěděli, odstranili to, co jsi tam převážela. Ale netvař se jak kakabus. Získali velmi dlouhý seznam všech restaurací, uvedený v telefonním seznamu bývalého města New York z roku 1928. Samozřejmě zmenšený na mikrofilm. Takže to není vůbec žádná chyba, že teď už někde pracuje na tomto seznamu počítač, snažící se rozluštit jeho tajný kód… což zabere hodně času, protože seznam pochopitelně žádný tajný kód nemá. Prostě je to nastražená věc, fígl. Bez myšlenky.“

„A proto se musím štvát na L-5, jíst šlichty, onemocnět tam a nechat se kurvit těmi surovými spratky.“

„Za to poslední se omlouvám, Friday. Ale myslíš si, že bych riskoval život svého nejšikovnějšího agenta na úkolu, co je naprosto bez užitku?“

(Aha, proč pracuju pro toho elegantního všiváka? Lichotek se dočkáte všude.) „Promiňte, pane.“

„Zkontroluj si jizvu po operaci slepého střeva.“

„Cože?“

Sáhla jsem si pod pokrývku a nahmátla ji. Pak jsem si přetáhla pokrývku zpátky a podívala se na to.

„Co s tím, k čertu?“

„Řezná rána je menší než dva centimetry a táhne se přes jizvu. Nenarušili jsme žádnou svalovou tkáň. Asi před dvaceti čtyřmi hodinami jsme jizvu znovu otevřeli a tu věcičku vyjmuli. Používáme na tobě urychlenou regenerační metodu, takže si troufnu tvrdit, že po dvou dnech nebudeš schopná najít v té staré novou jizvu. Ale jsem velmi rád, že se Mortensonovi o tebe tak dobře starali, i když jsem si jistý, že umělé příznaky, co u tebe vyvolali, aby zakryli to, co jsme na tobě provedli, nebyly příjemné. Mimochodem, skutečně tam řádí epidemie katarální horečky. Náhoda za nic neručí.“

Šéf se odmlčel. Protože jsem paličatá, nechtěla jsem se ptát, co jsem vlastně vezla. Sám mi nehodlal nic říci. Krátce dodal:

„Vykládala jsi mi o cestě domů.“

„Cesta dolů proběhla bez potíží. Šéfe, až mě pošlete příště do vesmíru, chci letět první třídou, v antigravitační kosmické lodi. Ne na téhle hloupé visuté hrazdě.“

„Technický rozbor ukazuje, že kyvadlová doprava je bezpečnější než jakákoliv kosmická loď. Kabina v Quitu nebyla zničena sabotáží, ale selhala technika.“

„Lakomče.“

„Nemám v úmyslu se s tebou hádat. Když to okolnosti a čas dovolily, mohla jsi použít antigravitační zařízení. Tentokrát jsme měli pádný důvod pro to, abys letěla keňským Beanstalkem.“

„Možná, že jo, ale někdo se mi pověsil na paty až mimo kabinu Beanstalku. Jakmile jsme byli sami, zabila jsem ho.“ Odmlčela jsem se. Občas udělám něco, co mu vyrazí dech.

Zkusím to teda jinak. „Šéfe, potřebuju nějaký zotavovací kurs, nějak šikovně změnit obor.“

„Opravdu? To to došlo až tak daleko?“

„Mám v sobě příliš silný instinkt zabijáka. Nerozlišuju. Tamten chlap neudělal nic, za co bych ho musela zabít. Jistě, pověsil se na mě. Ale mohla jsem ho buď setřást tam anebo v Nairobi, nebo nanejvýš ho zneškodnit a uložit ho k ledu, a sama kamkoliv zmizet.“

„O tom, co bylo a co nebylo nutné, se budeme bavit až později. Pokračuj.“

Řekla jsem mu o Veřejném Oku a Belzenově čtyřnásobné totožnosti a o tom, jak jsem své možné pronásledovatele poslala na všechny světové strany. Pak jsem mu stručně popsala cestu zpátky. Zarazil mě.

„Nezmínila ses o zničení toho hotelu v Nairobi.“

„Pane jo. Ale, Šéfe, s tím doopravdy nemám nic společného. To už jsem byla v půlce cesty do Mombasy.“

„Moje milá Friday, jsi příliš skromná. Spousta lidí s balíky peněz se snažilo ti zabránit dokončit úkol, včetně posledního zmařeného pokusu přímo v naší bývalé centrále. Proto si přiznej, že bombardování Hiltonu mělo svůj pravý cíl tě zabít.“

„Hm. Šéfe, zřejmě jste věděl, že spousta věcí je už na spadnutí. Nemohl jste mě varovat?“

„Byla bys ostražitější, odhodlanější, zkrátka lepší, kdybych tě neurčitě upozornil na neznámé nebezpečí? Ženská, ty neděláš chyby.“

„Ksakru, že dělám. Strýček Jim čekal na mou kabinu, ačkoliv nemohl vědět, kdy přesně přijedu. Už to mě mělo přivést do střehu. Hned, jak jsem ho zmerčila, jsem se měla potopit zpátky do podzemí a odjet kteroukoliv kabinou pryč, to už je jedno kam.“

„Načež bys jen za mimořádně obtížných podmínek připravila další schůzku tak dokonale, abys neztratila to, co jsi převážela. Holčičko, kdyby to šlo hladce, Jim by tě čekal podle mého rozkazu. Zkrátka jsi podcenila mou zpravodajskou síť, stejně jako naši snahu, že tě ochráníme. Ale já jsem ve skutečnosti Jima neposlal, aby tě odvez, protože v tom okamžiku už jsem byl na útěku. Kulhavče, buď přesný. Měl jsem fofry. Pokoušel jsem se o útěk. Myslím si, že Jim převzal kódovanou zprávu o tvém příjezdu sám. Od našeho muže nebo od našich protivníků nebo od obou.“

„Šéfe, kdybych to věděla včas, přivázala bych Jima za jeho koně. Fandila jsem mu. Až na to bude vhodná chvíle, chci ho zlikvidovat sama. Je můj.“

„Friday, v naší profesi nesmíme podléhat zášti.“

„Nepodléhám, ale strýček Jim je něco jiného. A ještě jednoho kouska chci vyřídit sama. Ale to vám prozradím později. Řekněte mi, je pravda, že strýček Jim dělal kněze u papeženců?“

Šéf vypadal skoro překvapeně. „Kde jsi slyšela takový nesmysl?“

„Už ani nevím. Říkalo to víc lidí. Tlachy.“

„To je lidské, až příliš lidské. Žvásty jsou zlozvyk. Vysvětlím ti to. Prufit byl podvodník. Poznal jsem ho ve vězení, kde pro mě udělal jednu důležitou věc, takže jsem ho později upíchl do naší organizace. Moje chyba. Neomluvitelná chyba, protože podvodník nikdy nepřestane být podvodníkem. Prostě nemůže. Slevil jsem ze svých zásad, komu se dá věřit. To je nedostatek, o němž jsem si myslel, že jsem se ho už zbavil. Udělal jsem chybu. Pokračuj, prosím.“