Robert Heinlein: Friday

Ale zřejmě jsem to brala jen jako suchou poučku a jako starý profík to ignorovala. A tak jsem to schytala.

Podobné pravidlo říká, že člověk, který vás nejpravděpodobněji zavraždí, bude někdo z vaší vlastní rodiny — a tuhle krutou statistiku taky ignorujeme. Musíme. Protože než žít ve strachu před vlastní rodinou, to už je lepší být mrtvý!

Největší hloupost byla, že jsem nepřehlédla jen nějaký obecný princip, ale zřetelné, jasné a srozumitelné varování. Jak starý dobrý „strýček“ Jim zařídil, že čekal na mou kabinu? Ve správný den a skoro přesně na minutu? Křišťálová koule? Šéf je chytřejší než my všichni dohromady, ale není to čaroděj. Můžu se mýlit, ale jedním jsem si jistá. Kdyby Šéf ovládal nadpřirozené síly, nepotřeboval by nás ostatní z týmu.

Šéfovi jsem svůj pohyb neohlašovala. Dokonce jsem mu ani neoznámila, že jsem opustila L-5. To je totiž jedna ze zásad: nenutí nás, abychom každou chvíli hlásili, kde právě jsme. Moc dobře ví, že každý takový únik informací může být pro nás osudný.

Dokonce jsem ani sama nevěděla, že pojedu touhle kabinou, dokud jsem v ní neseděla. Objednala jsem si snídani v Sewardově prodejně kávy přímo v hotelu, ale ustála jsem a hodila pár mincí na pult, aniž bych něco jedla. O tři minuty později jsem už seděla zavřená v expresní kabině. Tak jak se to mohlo stát?

To „očko“, co jsem sejmula v keňském Beanstalku, zjevně nebylo jediné… aťsi tam byla ještě nějaká záloha, anebo pan Belzen (nebo Beaumont, Bookman, Buchanan) někomu začal chybět a rychle ho nahradili někým jiným. Možná, že mě sledovali hned od začátku, anebo to, co se stalo Belzenovi, je upozornilo, aby se na mě přilepili. Možná mě chytli i díky tomu že jsem minulou noc ztratila hodně času spánkem.

Jak to skutečně bylo, není teď důležité. Krátce po tom, co jsem na Aljašce vlezla do kabiny, někdo asi telefonoval zprávu v tomhle stylu: „Světluška volá Vážku. Komár před devíti minutami opustil rychlokabinou Mezinárodní koridor. Kontrola provozu v Anchorage hlásí, že kabina je naprogramována na vedlejší dráhu do Lincoln Meadows, kde bude v 11.30 vašeho času.“ Nebo nějaké podobné tlachy. Protivník mě viděl nastoupit do kabiny a hned dal zprávu dál, jinak by na mě staroušek Jim nemohl čekat. Jasný jak facka.

Pohled zpátky je vždycky báječný. Pokaždé vám přesně řekne, jak jste si rozbili hlavu. Ovšem až už když ji máte rozmlácenou.

Ale neprodala jsem svou kůži lacino. Kdybych byla bývala chytrá, vzdala bych se hned, jak jsem viděla, že mají beznadějnou přesilu. Jenže nejsem dost chytrá. To už jsem ostatně dokázala. Když mi Jim řekl, že ho posílá Šéf, měla jsem hned upalovat jako o život. Místo toho jsem vlezla dovnitř a dala si šlofíka. Do pytle!

Vzpomínám si, že jsem jednoho z nich zabila.

Možná i dva. Ale proč do toho proboha šli tak natvrdo? Mohli si přece počkat na to, až budu uvnitř, a omámit mě plynem, nebo použít uspávací pistoli, nebo třeba jen obyčejné laso. Potřebovali mě živou, to je jasné. Cožpak nevědí, že terénní agent s mým výcvikem do toho při napadení automaticky šlápne? Asi tady nebudu jediný hlupák.

Ale proč ztráceli čas tím, že mě znásilnili? Celé provedeni téhle akce ukazovalo na amatéry. Žádná parta profesionálů totiž nesáhne po znásilnění nebo ranách pěstí ještě před výslechem. Z toho přece není žádný užitek. Každý profík je vycvičen na to, aby si uměl poradit s jedním i s druhým. Při znásilnění se může ona (nebo on, slyšela jsem, že pro chlapy to bývá horší) buď v myšlenkách úplně odpoutat a čekat, až to bude mít za sebou, nebo si může (při pokročilém tréninku) vzít příklad z dávných čínských pořekadel.

Jestliže na to agentka má herecké schopnosti, může místo obou těchto metod, případně v kombinaci s metodou číslo dvě, brát znásilnění jako příležitost, jak získat převahu nad svými vězniteli. Netřesu se zrovna na to být herečkou, ale zkusím to. I když mi to zatím nikdy nepomohlo mé protivníky zneškodnit, minimálně jednou jsem si tím zachránila život.

Tentokrát metoda číslo tři sice neovlivnila výsledek, nicméně způsobila menší vítanou rozepři mezi únosci. Čtyři z nich, což byl můj odhad podle dotyků a tělesného zápachu, si to se mnou rozdali v jedné z ložnic v hořejším patře. Možná to byl i můj vlastni pokoj, ale nemohla jsem si tím být jistá, protože jsem byla chvíli v bezvědomí a teď jsem byla oblečena jenom do lepicí pásky přes oči. Rozdali si to se mnou na matraci na zemi. Normální soulož několika chlapů po sobě na jedné ženské, k tomu s malým sadismem… ten jsem ale ignorovala, protože jsem se právě velmi soustředila na metodu číslo tři.

V duchu jsem jim říkala Parťák (vypadalo to, že těm ostatním velí), Balvan (říkali mu tak, asi měl balvan v hlavě), Prcek (berte to jak chcete) a Ten další, protože neměl nic, podle čeho bych ho mohla pojmenovat.

Pracovala jsem na každém z nich metodou hraného zdráhání. Musíte se do toho na začátku jakoby nutit a potom vás postupně ovládne taková vášeň, že si prostě nemůžete pomoct. Každý muž takovému tuctovému triku uvěří, v tomhle směru jsou to cucáci. Zvlášť tvrdě jsem pracovala na Parťákovi, protože jsem doufala, že se mi povede stát se jeho favoritkou. Parťák si nevedl špatně, takže se metody číslo dvě a tři bezvadně doplňovaly.

Ale nejtěžší to bylo s Balvanem, protože u něj jsem metodu číslo tři musela kombinovat s metodou číslo jedna. Strašně mu páchlo z úst a ani jinde nebyl příliš čistý. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych to ignorovala a reagovala tak, aby to lichotilo jeho chlapskému já.

Potom, co ochabl, řekl: „Macu, ztrácíme čas. Tý čubce se to líbí.“

„Tak toho nech a dej mrňousovi ještě jednu šanci. Je připravenej.“

„Ještě s tím počkej, trochu jí profackuju, aby nás začala brát vážně.“ A hned mi pravačkou jednu ubalil. Vykřikla jsem. „Nech toho!“ okřikl ho Parťák.

„Co si to dovoluješ? Tos trochu přehnal, Macu.“

„Slyšels dobře.“ Zahřměl nový hlas. Bezpochyby byl zesilovaný zvukovým systémem na stropě. „Víš přece, že Mac je tvůj velitel oddílu, Balvane. Macu, pošli Balvana sem ke mně. Chci si s ním promluvit.“

„Myslel jsem to dobře, Majore.“

„Slyšels to, Balvane,“ řekl Parťák potichu. „Popadni kalhoty a pohni sebou!“

Najednou mi ten chlap přestal smradlavým dechem funět do obličeje a jeho váha mě už netiskla k podlaze. Štěstí je relativní pojem.

Hlas ze stropu opět promluvil: „Je to pravda, Macu, že slečně Friday se malé uvítání, které jsme jí připravili, docela zamlouvá?“

„Je to možný, Majore,“ řekl pomalu Parťák. „Dělá, že jo.“

„A co ty na to, Friday? Užíváš si takhle často?“

Jeho dotaz jsem nechala bez odpovědi. Místo toho jsem podrobně probrala jeho a jeho rodinu, přičemž zvláštní pozornost jsem věnovala jeho matce a sestře. Kdybych mu po pravdě řekla, že za jiných okolností by byl Parťák docela potěšením, že Prcek a Ten další mě celkem nezaujali a že Balvan je děsný prase, který bych při první příležitosti zrušila, tak bych poslala metodu číslo tři úplně k čertu.

„Nápodobně, zlatíčko,“ odpověděl hlas vesele. „Mrzí mě, že tě zklamu, ale já jsem dítě z dětskýho domova. Nemám ani manželku, natož matku nebo sestru. Macu, nasaď jí želízka a hoď přes ni přikrývku. Ale nedávej jí dávku, promluvím si s ní až později.“