Robert Heinlein: Friday

O tom, co se všechno událo v následujících nekonečných minutách, se nebudu podrobně rozepisovat. Jestliže máte představivost, mohlo by se vám udělat nevolno a mně se při tomhle líčení chce vždycky zvracet. Několikrát se mi to skutečně stalo. Občas jsem taky omdlela, ale vždycky mě vzkřísili a hlas pokračoval v kladení otázek.

V jednu chvíli už kříšení zřejmě nezabíralo, protože pak si pamatuju už jen to, že jsem byla zpátky v posteli — nejspíš stejné jako předtím — a opět připoutaná. Celé tělo mě bolelo.

Přímo nad mou hlavou se opět ozval hlas: „Slečno Friday!“

„Co zas chceš, do prdele?“

„Nic. Jestli tě to potěší, holčičko, tak jsi jediný kousek, který jsem kdy vyslýchal, ze kterýho jsem nakonec nemohl dostat pravdu.“

„Běž se uklidnit!“

„Dobrou noc, drahoušku.“

Mizerný amatér! Každé slovo, které jsem mu řekla, byla holá pravda.

Někdo vešel dovnitř a dal mi pod kůži další dávku. Bolest za chvilku zmizela a já usnula.

Myslím, že jsem spala hodně dlouho. Buď jsem měla popletené sny, nebo byla v polospánku. Anebo obojí. Něco z toho musely být sny. Dneska hodně psů mluví, ale nepřednáší o právech živých artefaktů, že ne? Ten bengál a běhání lidí nahoru a dolů mohly být skutečné. Ale cítila jsem to jako noční můry, protože jsem se zkoušela dostat z postele a zjistila, že nemohu zvednout hlavu, natož vstát a připojit se k veselí.

To už jsem se rozhodla, že jsem doopravdy vzhůru, protože na zápěstí jsem už necítila pouta a přes oči jsem už neměla lepící pásku. Ale nevyskočila jsem, ani neotevřela oči. Věděla jsem, že prvních pár vteřin po tom, co bych je otevřela, by mohla být ta nejlepší a možná jediná šance, jak se odsud dostat.

Hýbala jsem svaly, aniž bych se pohnula. Ačkoli mě tu a tam pobolívalo, zdálo se mi, že mám všechno pod kontrolou. Šaty? Zapomeňte na ně — ale nejenže jsem neměla ani potuchy, kde jsou, ale taky jsem neměla čas je hledat, když vám jde o život.

Teď si všechno pořádně naplánovat. Nezdálo se, že by v místnosti byl ještě někdo jiný. A co na patře? Zůstala jsem zticha a poslouchala. Když jsem si byla úplně jistá, že jsem na patře sama, neslyšně jsem vstala z postele a jako myška vyběhla nahoru po schodech, kolem třetího patra do podkroví a schovala se. Nezbývá než čekat na tmu. Pak ven na podkrovní štít, dolů na střechu a zadní zeď a do lesů. Kdybych se dostala do lesů za domem, nikdy mě nechytnou… Ale než bych se tam dostala, asi bych byla snadný terč.

Šance? Jedna ku devíti. Snad jedna ku sedmi, to kdybych měla kliku. Nejslabším místem v tomhle chatrném plánu byla vysoká pravděpodobnost, že mě vypátrají ještě předtím, než z domu zmizím. Protože jestliže mě vypátrají — ne, kdyby mě vypátrali — nejenže bych musela zabíjet, ale musela bych být přitom naprosto zticha, takže…

Protože další možnost byla čekat, až mě dostanou. A to by bylo krátce po tom, co by Major rozhodl, že už ve mně není nic, co stojí za další výslech. Tihle hňupi byli neohrabaní, ale zas ne tak docela hloupí, nebo aspoň Major nebyl tak docela hloupý, aby nechali naživu svědka, kterého mučili a znásilnili. Napínala jsem uši a naslouchala.

Nic se nikde nepohnulo, ani myš. Při tom čekání se nešlo ničeho zachytit. Každá chvilička, kterou jsem si je prodloužila, přinesla okamžik klidu. Vtom se někdo pohnul. Otevřela jsem oči.

„Aha, už je vzhůru. Tak to už je dobrý.“

„Šéfe, kde to jsem?“

„Možná, že to zní jako vyčichlá a staromódní fráze. Friday, vždycky můžeš určitou věc udělat líp. Seber se a zkus to znova.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nějaká ložnice, zřejmě nemocniční pokoj. Žádná okna. Žádné prudké světlo. Charakteristický hrobový klid byl příliš hluboký na to, aby ho přerušilo nejtišší kvílení ventilátorů.

Podívala jsem se zpátky na Šéfa. Usmíval se. Pořád stejná stará, nemoderní páska přes oko. Proč si nenajde chvilku, aby si dal to oko regenerovat? Berle si opřel o stůl, ale na dosah ruky. Na sobě měl svůj obvyklý trošku špinavý oblek z čistého hedvábí, jehož střih mi pořoř připomínal špatně ušité pyžamo. Byla jsem strašně ráda, že ho vidím.

„Pořád chci vědět, kde to jsem. A jak jsem se sem dostala. A proč. Určitě v podzemí. Ale kde?“

„V podzemí určitě, hezkých pár metrů pod zemi Až bude třeba, abys to věděla, dozvíš se přinejmenším, kde jsi a jak jsi se sem dostala. Je to jen kousek od naší farmy. Příjemné místo, ale vědělo o něm příliš mnoho lidí. Takže se to, co se stalo, dalo vlastně čekat. Teď podej hlášení.“

„Šéfe, vy jste ten nejpopudlivější muž, kterého jsem kdy potkala.“

„Dlouhý cvik. Podej hlášení.“

„A váš otec se seznámil s vaší matkou někde na kolotoči. A ani při tom nesundal klobouk.“

„Seznámili se na slavnosti baptistické nedělní školy a oba ještě věřili, že děti nosí čáp. Podej hlášení.“

„Dál už si zacpu uši, byli to smrkáči. Cesta na L-5 byla bez problému. Našla jsem pana Mortensona a doručila mu obsah svého falešného pupku. Obvyklý průběh akce narušila věc, která se dala těžko předvídat. Tohle kosmické město sužovala epidemie dýchacích poruch neznámého původu a já to chytla. Pan Mortenson byl strašně laskavý. Nechal mě u sebe doma a jeho ženy mě starostlivě a trpělivě s téměř profesionální péčí ošetřovaly. Šéfe, chtěla bych jim to nějak vynahradit.“

„Zaznamenáno. Pokračuj.“

„Byla jsem většinu času mimo. Ta moje pitomá hlava. Proto jsem se proti plánu o týden zpozdila… Ale jednou jsem se už cítila, že bych byla schopná cestovat a odejít hned, jak mi pan Mortenson řekl, že povezu nějakou věc pro vás. Jak, Šéfe? Zase ten úkryt v pupku?“

„Ano i ne.“

„K čertu, tohle přece není žádná odpověď!“

„Použili jsme tvou umělou kapsu.“

„Taky jsem si to myslela. Bez ohledu na to, že zde nesměla být nervová zakončení, jsem něco cítila. Takový určitý tlak, když mě to tížilo.“

Stiskla jsem si břicho kolem pupku a stáhla břišní svaly. „Jo, je to prázdné. Už jste to vybral?“

„Ne, to udělali naši protivníci.“

„Tak to jsem tedy zpackala! Panebože, Šéfe, to je strašný.“

„Ne,“ řekl galantně. „Měla jsi úspěch. Tváří v tvář velkému nebezpečí a obrovským překážkám jsi uspěla úplně skvěle.“

„Vážně? (Ještě mi připne Vítězný kříž.) Šéfe, nechte už těch falešných řečiček a nakreslete mi schéma.“

„Hned to bude.“

Možná, že jsem měla diagram nakreslit sama. Za pupkem mám klokaní kapsu, výsledek plastické chirurgie. Není velká, ale můžete tam nacpat spoustu mikrofilmů, je to prostor asi tak centimetr krychlový. Neuvidíte ji, protože svěrač, co k tomu slouží, ji zakrývá. Můj pupek tak vypadá úplně normálně. Nestranný pozorovatel by řekl, že mám pěkné bříško a hezký pupíček… Což je, aspoň do určité míry, lepší, než mít hezkou tvář, kterou jsem neměla.

Svěrač byl po chemické stránce elastomér z umělého křemíku, neustále napínající pupek, dokonce i když jsem byla v bezvědomí. Protože tam chybí nervy, které by umožnily ovládat vůlí stahy a uvolnění, je to nezbytné. Jako u svěračů řitních, poševních a u některých lidí i jícnů. K naplnění kapsy použijte špetku přírodního želé nebo jiného mazadla, které není vyrobené z ropy, a nacpěte ji palcem. Žádné ostré rohy, prosím! K vyndání používám prsty obou rukou a trhnutím co nejvíc otevřu umělý svěrač, pak pevně stisknu břišní svaly, a věc vyklouzne ven.