Robert Heinlein - Friday

„Budu tvrdit, že šlo o sebeobranu. Seš přece známej násilník. Probůh, Pete, co si s tebou jenom počnu? Jsi mi jen na obtíž. Víš dobře, že tě nezabiju. Neumím zabít s chladnou hlavou, musí mě k tomu vyprovokovat. Ale když tě nechám svázaného — to máme pět a tři je osm, pak nejmíň další dvě hodiny, než začnou vykládat — tak to máme dohromady víc než deset hodin. A budu ti muset ještě nasadit roubík — a začíná být pěkná zima…“

„To bych řek', že začíná být zima! Můžete mě aspoň trochu omotat svetrem?“

„Dobrá, ale později ho musím použít jako roubík.“

„Kromě toho, že se začíná ochlazovat, přestávám nějak cítit ruce a nohy. Když mě necháte takhle svázaného deset hodin, slečno Friday, dostanu do nich gangrénu a budou mi je muset uříznout. A tady je nepůjde nechat regenerovat. Než se dostanu někam, kde to umějí, bude ze mě nadosmrti mrzák. Radši mě zabijte.“

„K čertu, snažíš se mi hrát na city!“

„Nejsem si jistý, jestli jste vůbec nějakého citu schopna.“

„Podívej,“ řekla jsem mu, „když tě rozvážu, aby ses mohl obléct, slíbíš mi, že se pak necháš bez odporu svázat a necháš si nasadit roubík? Nebo tě budu muset praštit o něco silněji, než předtím a uspat tě napořád? Budeš riskovat, že ti zlámu vaz? A já to dokážu — sám jsi mě viděl v akci.“

„Nebyl jsem u toho. Jen jsem viděl výsledky a ledacos slyšel.“

„To je to samé. Takže je ti to jasné. A asi taky víš, proč můžu dělat takové věci. 'Má matka je zkumavka…“'

„'…a skalpel je můj táta',“ skočil mi do řeči. „Slečno Friday, nemusel jsem se nechat praštit. Jste rychlá… jenže já taky a mám delší ruce. Věděl jsem, že jste zdokonalená, ale vy jste nevěděla, že já jsem na tom stejně. Takže bych býval vyhrál.“

Seděla jsem na zemi se zkříženýma nohama a zírala na něj. Když skončil svou ohromující řeč, zmocnila se mě závrať a nevěděla jsem, jestli opět nezačnu zvracet. „Pete,“ pronesla jsem téměř omluvně, „nelžeš mi?“

„Celý život jsem musel lhát,“ odpověděl. „Podobně jako vy. Nicméně…“ Zmlkl a zkroutil zápěstí; pouta praskla. Víte, kolik vydrží zkroucené rukávy kvalitní košile, než prasknou? Víc než konopné lano stejné tloušťky. Můžete si to sami zkusit.

„Zničená košile mi nevadí,“ pronesl konverzačním tónem, „stačí mi svetr. Nerad bych si ale zničil kalhoty. Myslím, že než si budu moci opatřit nové, budu se v nich ještě muset objevit na veřejnosti. Vy dosáhnete na uzly lépe než já, slečno Friday. Mohla byste je rozvázat?“

„Neříkej mi slečno Friday, Pete. Oba jsme přece UČ.“ Začala jsem rozplétat uzly. „Proč jsi mi to neřekl už dřív?“

„Chtěl jsem. Ale vždy do toho něco přišlo.“

„Podívej! Máš studené nohy! Ukaž, promasíruju ti je. Ať se ti prokrví.“

Usnuli jsme. Aspoň já. Pete třásl mým ramenem a klidně říkal, „Radši se vzbuďte. Musíme se připravit na přistání. Objevila se nějaká světla.“

Ponuré světlo se rozprostíralo všude uvnitř, dole a kolem a my jsme usnuli pod plachtou, která přikrývala dinosaura. Zívla jsem.

„Je mi zima.“

„Nestěžujte si. Vy jste si hověla uvnitř. Tam je tepleji, než venku. Já jsem promrzl.“

„Přesně to si zasloužíš. Surovče. Jsi příliš vyzáblý, máš málo ochranné vrstvy. Pete, musíme tě trochu namastit. To mí připomíná, že jsme nesnídali. Ale když pomyslím na jídlo — myslím, že by se mi udělalo špatně.“

„Fuj — jděte ode mne a zkuste to vyhodit vzadu do toho rohu. Ne sem, kde bychom v tom museli ležet. A snažte se být co nejtišší, už by tam někdo mohl být.“

„To je surové. Necitelně surové. A právě proto zvracet nebudu.“ Celkem jsem se cítila docela dobře. Vzala jsem si jednu z těch modrých tabletek těsně předtím, než jsem opustila kabinu BB, a zdálo se mi, že účinkují. Měla jsem v žaludku jednoho nebo dva motýly, ale nebyli moc silní — nebyl to ten druh, co křičí: „Pusť mě odtud!“ Měla jsem sebou zbytek zásob, které mi dal dr. Jerry. „Pete, jaké máš plány?“

„Vy se ptáte mě? Vy jste naplánovala tento útěk z vězení, ne já.“

„Ano, ale ty jsi velký, silný a svalnatý muž, který chrápe. Myslela jsem, že si vezmeš náboje a všechno si naplánuješ, zatímco já budu dřímat. Není to tak?“

„Dobrá — Friday, a jaké plány máte vy? Plány, které jste dělala, když jste ještě nevěděla, že budu s vámi?“

„Neměla jsem žádný velký plán. Až přistaneme, budou muset otevřít nějaké dveře, buď ty pro lidi, nebo ty velké pro náklady, je mi jedno, jaké to budou, protože až to udělají, vyběhnu odtud jako vystrašená kočka a budu zběsile přeskakovat všechno a každého, kdo mi bude stát v cestě… a nezastavím se, dokud nebudu daleko od lodi. Nechci nikoho zranit, ale doufám, že se mě nikdo nepokusí příliš tvrdě zastavit… proto nechci, aby mě zastavili.“

„To je dobrý plán.“

„Myslíš? Vlastně to vůbec žádný plán není. Jenom rozhodnutí. Otevřou se dveře a já začnu utíkat.“

„Je to dobrý plán, protože nepočítá s tím, že by se nepovedl. A máte jednu velkou výhodu. Oni se neodváží vás poranit.“

„Přála bych si, abych si tím mohla být jistá.“

„Jestli vás zraní, bude to nehoda a ten, kdo to udělá, bude vytahován za palce rukou. Přinejmenším. Teď, když jsem slyšel zbytek vašeho vyprávění, vím, proč jsem dostal tak důrazné instrukce. Friday, oni vás nechtějí mrtvou nebo živou; oni vás chtějí perfektně zdravou. Než aby vás zranili, nechají vás utéci.“

„Pak by to mělo být snadné.“

„Nebuďte si tím zas tak jistá. Stále bude dost mužů, kteří si budou dokazovat, že takovou divokou kočku, jako jste vy, mohou uchvátit a vlastnit; víme to oba. Snad vědí, že jste utekla — já myslím, že ano; loď měla při opouštění dráhy hodinové zpoždění —.“

„Ach!“ Pohlédla jsem na své prsty. „Ano, teď už bychom měli přistávat. Pete, oni mě hledají!“

„Taky myslím. Ale nebylo důvodu budit vás dřív, než se objevila ta světla. Zatím měli asi čtyři hodiny na to, aby se ujistili, že nejste nahoře s výletníky 1. třídy. V každém případě nechají nastoupit přistěhovalce. Takže jestli jste tady a neskrýváte se jednoduše někde mimo loď — musíte být v tomto prostoru, který je velký jako tato loď. Ale budou sledovat oba průchody — nákladové dveře v tomto patře a dveře pro pasažéry v horním patře. Friday, jestli použijí hodně lidí — a to použijí — a jestli tito nohsledi budou vybaveni sítěmi a lepkavými lany — a to budou — chytí vás, aniž by vás poranili, jakmile vystoupíte z lodi.“

„Ano. Myslela jsem na to. Pete… jestli k tomu dojde, budou určitě mrtví a ranění. Sama se můžu smrtelně poranit — ale oni za mou porážku draze zaplatí. Díky za varování.“

„Možná to neudělají přesně takhle. Třeba to zařídí jako samozřejmost, že jsou dveře sledovány, aby vás přiměli zůstat pozadu. Pak nechají vyjít přistěhovalce — předpokládám, že víte, že budou vycházet nákladovými dveřmi?“

„To jsem nevěděla.“

„Ale oni to vědí. Nechají je vystoupit, odškrtají si je a pak zavřou dveře a vystříkají v tom prostoru plno uspávacího plynu. Nebo slzného. Budete nucena vyjít ven s uslzenýma očima a bude vám špatně.“

„Brrr! Pete, jsou opravdu v lodi vybaveni těmito plyny? Ráda bych to věděla.“