Robert Heinlein: Friday

Neměla jsem na to žádný názor, a proto jsem nic nepoznamenala. Opustili jsme modul přechodovou komorou pro cestující a Tom ji za námi zavřel. Pak jsem si vzpomněla, že jsem v modulu nechala šátek. „Neviděl jsi ho, Tome? Vím, že v prostorách pro vystěhovalce jsem ho ještě měla.“

„Neviděl, ale najdeme ho.“ Otočil se a odemkl dveře přechodové komory.

Šátek byl tam, kde jsem ho upustila — mezi dvěma lavicemi v prostorách pro vystěhovalce. Přehodila jsem ho Tomovi kolem krku a přitáhla si jeho tvář k sobě. Poděkovala jsem mu a projevila svou vděčnost tím, že jsem mu dovolila zajít tak daleko, jak si jen troufal — což bylo sice dost daleko, ale zase ne moc, protože byl pořád ještě ve službě.

Zasloužil si mé nejvřelejší díky. Ty dveře mají kombinační zámek a já ho teď umím otevřít.

Když jsem se vrátila z prohlídky nákladových prostor a výsadkového modulu, bylo skoro poledne. Šizuko se jako obvykle zabývala něčím strašně důležitým (samozřejmě si neodpustila zkoumavý pohled na můj trochu poničený účes).

„Dnes se mi nechce do jídelny,“ řekla jsem jí. „Mám chuť se osprchovat, vzít si na sebe domácí šaty a najíst se tady.“

„Co si slečinka dá? Objednám to.“

„Objednej pro nás obě.“

„I pro mě?“

„I pro tebe. Nechci jíst sama. Jen se mi nechce se strojit a trmácet do jídelny. Moc si nevybírej, jednoduše objednej menu,“ řekla jsem jí a šla do koupelny.

Zaslechla jsem, jak začíná vydávat potřebné příkazy, ale jen co jsem zavřela sprchu, už u mne stála s velkým huňatým ručníkem. Jeden menší měla ovinutý kolem boků, prostě dokonalá lazebnice. Když mě osušila a pomohla mi do šatů, zacinkal výtah z kuchyně. Zatímco Šizuko vyprazdňovala servírovací soupravu, přesunula jsem do rohu, ve kterém jsem předtím hovořila s Petem alias Macem, malý stolek. Šizuko povytáhla obočí, ale nic nenamítala a začala na něj pokládat oběd. Nastavila jsem terminál na hudbu a zasunula do něj pásku se starým dobrým rokenrolem.

Šizuko položila na stůl jen jeden podnos. Zblízka, aby má slova pronikla hudbou, jsem jí řekla: „Dej sem i svůj tác, Tilly.“

„Jakže, slečinko?“

„Tak dost, Matildo. Komedie skončila. Zařídila jsem to tak, že můžeme mluvit bez obav.“

Sotva znatelně zaváhala. „Dobrá, slečno Friday.“

„Říkej mi raději Marjo, nebo tě budu muset oslovovat slečno Jacksonová. Nebo mi prostě říkej Friday. To je mé skutečné jméno. Musíme teď obě vyložit karty na stůl. Mimochodem, služebnou hraješ výborně, ale pokud budeme v soukromí, nemusíš se obtěžovat. Po koupeli se umím utřít i sama.“

Skoro se usmála. „Starat se o vás je mi opravdovým potěšením, slečno Friday. Marjo, totiž Friday.“

„Vážně? Děkuju! Ale teď už jezme,“ řekla jsem a nalila jí do talíře plnou sběračku sukijaki.

Po několika soustech — nejlépe se přeci jen diskutuje při jídle — jsem se jí zeptala:

„Co z toho budeš mít?“

„Z čeho, Marjo?“

„Z toho, že mě vydáš té sebrance. Z toho, že mě v Říši předáš palácové stráži.“

„Mám to ve smlouvě. Proplatí ji mému šéfovi. Měla bych z toho mít provizi, ale na provize věřím, až když je utrácím.“

„Aha. Na Botanickém Zálivu zdrhám, Matildo. A ty mi pomůžeš.“

„Říkejte mi Tilly. Opravdu?“

„Opravdu. Protože ti zaplatím o hodně víc, než bys dostala od nich.“

„Vážně si myslíte, že mě přesvědčíte tak snadno?“

„Myslím. Máš totiž jen dvě možnosti.“ Mezi námi ležela velká naběračka z nerezavějící oceli. Uchopila jsem ji, sevřela spodní polokouli a stiskla ji tak, až praskla. „Buď mi pomůžeš, nebo tě zabiju. Co si vybereš?“

Zvedla poničenou naběračku. „Nemusíš se hned tak rozčilovat, Marjo. Něco vymyslíme,“ řekla a prsty přitom narovnávala zkroucenou ocel. „O co jde?“

Zírala jsem na naběračku

„'Tvá matka je zkumavka… ….a skalpel je můj táta.' Stejně jako tvůj. Proto mě najali. Proč chceš vlastně utéct z lodi? Když to uděláš, strašně to schytám.“

„Když to neudělám, oddělají mne.“ Aniž bych cokoli zatajovala, vyprávěla jsem jí o svém úkolu, jak jsem otěhotněla a proč si myslím, že návštěvu Říše těžko přežiju. „Takže na kolik si ceníš svou pomoc? Myslím, že se dohodneme.“

„Nehlídám tě ale jenom já.“

„Myslíš Peteho? Toho zvládnu. Ostatních tří mužů a dvou žen si podle mě nemusíme všímat. Ty a Pete jste jediní profesionálové. Který břídil ty ostatní najal?“

„To nevím. Nevím ani, kdo najal mne. Všechno zařizoval šéf. Dobrá, těch dalších si snad opravdu nemusíme všímat. Všechno závisí na tom, jaký máš plán.“

„Promluvme si o penězích.“

„Napřed o tvém plánu.“

„Ehm… myslíš, že bys dovedla napodobit můj hlas?“

Tilly odpověděla: „Ehm… myslíš, že bys dovedla napodobit můj hlas?“

„Řekni to ještě jednou!“

„'Řekni to ještě jednou!'“

Oddechla jsem si. „V pořádku, Tilly, zvládneš to. Podle Daily Forwardu se u Botanického Zálivu máme vynořit někdy zítra a pokud jsou výpočty stejně přesné jako na Hlídce, na stacionární oběžné dráze budeme asi tak pozítří v poledne, to jest za méně než osmačtyřicet hodin. Ve stejnou dobu také odstartují moduly. Takže zítra onemocním. Hrozná smůla, protože jsem se strašně těšila na pevný povrch a na všechny ty nádherné exkurze. Přesný časový rozvrh závisí na tom, kdy bude znám čas odletu modulů. To podle mne nebude dřív, než se po vynoření z nadprostoru podaří přesně předpovědět dobu, kdy se dostaneme na stacionární orbu. Ať už to ale bude kdykoli, v noci před startem — asi tak v jednu hodinu, to jsou chodby prázdné — uteču. Od té chvíle budeš vystupovat za nás obě. Nikoho nepustíš dovnitř, protože jsem moc nemocná.

Kdyby mne někdo volal terminálem, dej pozor, ať nezapneš video — já ho nezapínám nikdy. Pokud to zvládneš, budeš odpovídat i za mne. A když to nepůjde, tak prostě spím. Kdyby šlo do tuhého, až mě budeš napodobovat, předstírej, že jsi tak zmatená z horečky a léků, že dobře nevnímáš.

Snídani objednej pro nás obě. Svou obvyklou snídani pro sebe a čaj s mlékem a tousty s džusem pro nemocnou.“

„Jestli ti rozumím, Friday, chceš zmizet ve výsadkovém modulu. Jenže vstupní dveře, pokud se zrovna nepoužívají, jsou zamčené. To vím jistě.“

„Přesně tak, ale o to se nestarej, Tilly.“

„Dobrá, to není moje věc. Fajn, takže až zmizíš, budu tě krýt. Co mám říci Kapitánovi?“

„Takže Kapitán v tom jede taky. Myslela jsem si to.“

„Ví o tom. Ale rozkazy dostáváme od lodního pokladníka.“

„To dává smysl. Co kdybych tě jako svázala a dala ti roubík… můžeš se pak vymluvit na to, že jsem tě přepadla. Samozřejmě, že to nemůžu udělat doopravdy, protože od rána až do startu modulů mě musíš zastupovat. Mohla bych ale zařídit, aby tě svázal někdo jiný.“

„To by bylo alibi jako hrom! A kdo by měl být ten lidumil?“

„Pamatuješ na naši první noc na lodi? Přišla jsem pozdě a vedla si návštěvu. Podalas nám čaj a mandlové zákusky.“

„Doktor Madsen. Zvládne to?“

„Myslím, že ano. Když mu pomůžeš. Tu noc byl pěkně netrpělivý.“

Odfrkla si. „Třásl se na tebe jak pes na kost.“

„Ano, a pořád ještě třese. Zítra tedy onemocním a on mne přijde vyšetřit. Zůstaneš uvnitř jako obvykle. V ložnici budou zhasnutá světla. Pokud má dr. Jerry pořád stejné úmysly, a já si myslím, že má, přijme můj návrh a bude spolupracovat.“ Pohlédla jsem na ni. „Je to jasné? Přijde za mnou i pozítří ráno a sváže tě. Je to úplně jednoduché.“