Robert Heinlein - Friday

Zaslechla jsem, jak nějaká žena povídá svému společníkovi: „Jak se jen někdo může rozhodnout se tady usadit?“

Společník poznamenal něco o „boží vůli“ a odešel. Jak se může někdo dožít sedmdesátky (bylo jí nejméně tolik) a přitom nevědět, že k životu na Hlídce se nikdo „nerozhoduje“… snad jen v omezeném smyslu slova, když příjme vyhnanství jako jedinou alternativu k trestu smrti nebo doživotnímu vězení.

Můj žaludek byl pořád ještě slabý, takže jsem nechtěla riskovat sendviče. Nicméně jsem si myslela, že šálek kávy mi může přijít vhod — dokud jsem neucítila její vůni. Pak jsem zamířila rovnou k toaletám umístěným v přední části salónu a vydobyla si titul „Ocelová Friday“. Získala jsem ho těžce a čestně, ale kromě mne o tom nikdo neměl ani tušení. Všechny kabinky byly obsazené a já musela se zaťatými zuby čekat a čekat. Asi tak za sto až dvě stě let se jedna kabinka uvolnila. Vtrhla jsem dovnitř a opět dávila. Většinou naprázdno. Neměla jsem čichat k té kávě.

Zpáteční cesta se nekonečně vlekla.

Na Forwardu jsem pak zavolala svému příteli Jerrymu Madsenovi, který byl sekundářem palubní kliniky, a požádala ho, aby mne prohlédl. Podle lodního řádu ordinují ambulantně každý den do devíti nula nula a mimo tuto dobu ošetřují pouze úrazy. Věděla jsem ale, že Jerry mne bez ohledu na důvod rád uvidí. Řekla jsem mu, že nejde o nic vážného, chtěla jsem po něm jen trochu těch tabletek, které předepisoval starším dámám se slabším žaludkem — prášky proti mořské nemoci. Požádal mne, abych za ním přišla do jeho kanceláře.

Místo toho, aby mně jednoduše předal připravené léky, zavedl mne na ošetřovnu a zavřel dveře. „Mám poslat pro sestru, slečno Friday? Nebo byste byla raději, kdyby vás prohlédla lékařka? Mohu zavolat doktorku Garcíovou, ale nerad bych ji budil. Skoro celou noc byla vzhůru.“

Řekla jsem: „Co to má znamenat, Jerry? Od kdy mi neříkáš Marjo? A k čemu ten úřední tón? Chtěla jsem jen hrstku tabletek proti mořské nemoci. Těch malých růžových.“

„Posaďte se prosím, slečno Friday — dobrá tedy, Marjo. Tyhle prášky ani jejich deriváty zásadně nepředepisujeme mladým ženám, přesněji řečeno ženám ve věku, kdy mohou mít dítě, aniž bychom se přesvědčili, že nejsou těhotné. Mohou totiž způsobit defekty plodu.“

„Och. Uklidni se, milý chlapče. Nejsem zbouchnutá.“

„O tom se právě musíme přesvědčit, Marjo. Jestliže jsi, anebo v nejbližší době budeš, jsou tu ještě jiné léky, které ti pomohou.“ Tak takhle je to tedy! Můj miláček má o mne starost!

„A co kdybych ti ty tvrdohlavče dala čestný pionýrský na to, že jsem už alespoň dva měsíce s nikým nic neměla? I když se jich o to hodně snažilo. Mezi jinými i ty.“

„Tak to bych řekl 'Vypijte tenhle šálek a dejte mi vzorek moči' a pak bych ti odebral vzorek krve a slin. Pár žen, které s nikým nic neměly, jsem už zažil.“

„Seš cynik, Jerry.“

„Snažím se ti jen pomoct, drahoušku.“

„No jasně, miláčku. Dobrá tedy, podřídím se tomu nesmyslu. Ale jestli ta myš zapiští…“

„Používáme křečky.“

„Když bude test pozitivní, můžeš rovnou zavolat exilovému Papeži a oznámit mu, že se to nakonec přeci jen podařilo. A já ti koupím láhev šampaňského. Ještě nikdy jsem si nedala pohov na tak dlouho.“

Jerry odebral vzorky. Pak provedl asi dvacet dalších úkonů a dal mi modré tabletky, které mám užívat před večeři, žluté tabletky na spaní a ještě jedny modré prášky, které mám brát před snídaní. „Nejsou sice tak účinné jako ty, které jsi původně chtěla, ale splní svůj účel a nenarodí se ti po nich dítě s nohama na zádech či něco podobného. Zavolám ti zítra ráno, hned jak skončí ordinační hodiny.“

„Myslela jsem, že těhotenské testy se dneska dělají na počkání.“

„Jdi mi někam. Tvoje prababička to zjistila podle toho, že jí byl těsný pásek. Jsi rozmazlená. Jenom doufej, že nebudu muset testy opakovat.“

Takže jsem mu poděkovala a políbila ho, čemuž se jako snažil bránit, ale zas nijak zvlášť úporně. Je to přeci jenom jehňátko, ten Jerry.

Díky modrým pilulkám jsem dokázala sníst večeři a nasnídat se.

Po snídani jsem zůstala v kajutě. Jerry volal celkem přesně. „Pevně se drž, Marjo. Dlužíš mi láhev šampaňského.“

„Cože?“ Trochu jsem se ztišila kvůli Tilly. „Jerry, ty jsi se evidentně zcvoknul. Ty jsi zešílel.“

„Určitě,“ souhlasil. „Ale to při mém povolání není na závadu. Zastav se u mě a prodebatujeme tvůj další režim. Řekněme ve dvě odpoledne?“

„Raději hned. Chtěla bych si promluvit s tím křečkem.“ Jerry mne přesvědčil. Rozebral všechno do nejmenších podrobností a zároveň vysvětloval, jak se jednotlivé testy provádějí. Zázraky se tedy dějí a já jsem prokazatelně v jiném stavu… tak proto jsem měla v poslední době tak citlivou kůži na prsou. Předal mi letáček, ve kterém stálo, co mám dělat, co mám jíst, čeho se mám vyvarovat, na co být připravena a tak dále. Vzala jsem si ho, poděkovala a odešla. Ani jeden z nás se nezmínil o možnosti interrupce a Jerry se nesnažil vtipkovat na účet žen, které „s nikým nic neměly“.

Jenže já doopravdy s nikým nic neměla. Naposledy to bylo s Burtem a to se stalo už před více než dvěma měsíci. Navíc jsem byla v pubertě stejně chirurgicky sterilizována a při svém velmi rušném společenském životě jsem nikdy nebrala žádnou antikoncepci. Když pomyslím na ty stovky a stovky případů — a on mi teď klidně řekne, že jsem těhotná!

Nejsem úplně pitomá. Když jsem se smířila se skutečností, staré dobré holmesovské pravidlo mi prozradilo kde a jak se to stalo. Když jsem se vrátila do kajuty, šla jsem rovnou do koupelny, zamkla dveře, svlékla se a lehla si na podlahu. Přitiskla jsem dlaně na pupek, napjala svaly a zatlačila.

Vypadla malá nylonová kulička. Sebrala jsem ji.

Pozorně jsem si kuličku prohlédla. Nebylo pochyb — byla to stejná kulička, jakou jsem nosila od doby, co se mnou provedli ten chirurgický trik. Nosila jsem ji stále s výjimkou případů, kdy jsem tam schovávala zprávy. Nebyla to schránka pro vajíčko. Nebyla to vůbec žádná schránka. Jenom malá, dokonale hladká, průsvitná kulička. Ještě jednou jsem se na ni podívala a vsunula ji zpět.

Takže mi lhali. Hned mi bylo podezřelé, že transport má probíhat při normální tělesné teplotě. Pokud mi bylo známo, živé tkáně se uchovávají při teplotě tekutého dusíku nebo ještě nižší.

Jenže to byla starost pana Sikmaa. Nejsem biofyzik a jestliže on věřil svým vědcům, já se s ním nemohla přít. Byla jsem jenom kurýr a mou jedinou starostí bylo doručit zásilku.

Jakou zásilku? Víš moc dobře jakou, Friday. Ne tu v pupku, ale tu o deset centimetrů hlouběji. Tu, kterou ti předali oné noci na Floridě, když zařídili, abys spala tvrději než obvykle. Tu, jejíž předání trvá devět měsíců. Což trochu mění tvůj plán pokud jde o Velkou Cestu, není-liž pravda? Jestliže je to ten plod, o který jde (a jiný to být nemůže), pak tě z Říše nenechají odletět dřív, než ho donosíš.

Jestliže ale potřebovali náhradní matku, proč to k ďasu neřekli rovnou? Bývali bychom se dohodli.

Moment! To dítě musí porodit princezna. Proto se celý ten podfuk rozjel, kvůli následníkovi trůnu bez nejmenší vrozené vady a přímo od princezny — naprosto neoddiskutovatelně od princezny — který přijde na svět za asistence čtyř dvorních lékařů, trojice sester a asi tak tuctu dvořanů. A ne od tebe, od UČ bastarda s falešným rodným listem!