Robert Heinlein - Friday

Hlídka vyhovuje jen tak tak. Je to vlastně úplný chudák. Kyslík je na úrovni moře tak řídký, že musíte chodit pomalu jako na vrcholku vysoké hory. Hlídka je natolik vzdálená od své hvězdy, že má jenom dva druhy počasí: chladno a mráz. Její osa je téměř svislá; roční období se tu střídají díky excentrické oběžné dráze, takže na zimu nemůžete jet na jih, protože zima je prostě všude. Asi dvacet stupňů na obě strany od rovníku se rozprostírá pásmo růstu vegetace, avšak zima tu pochopitelně trvá mnohem déle než léto. Tím „pochopitelně“ narážím na Keplerův zákon o průvodičích a stejných plochách. (Většinu z toho všeho jsem opsala z Daily Forwardu.) Když byly oznámeny ceny, Hlídka už byla skoro za dveřmi. Strašně jsem toužila ji vidět.

Proč? Protože zatím jsem nikdy nebyla dál než na Měsíci. A Měsíc, to je téměř doma. Hlídka je od Země vzdálena přes čtyřicet světelných let. Víte kolik je to kilometrů? (Ani já jsem to nevěděla.) Přesně tolik:

300 000 * 40.7 * 31 557 600 = 385 318 296 000 000. Zaokrouhlete to a vyjde vám čtyři sta miliónů miliónů kilometrů.

Podle lodního rozvrhu jsme se na stacionární oběžnou dráhu (22.1 hodinovou orbitální periodu, což je délka dne na Hlídce) měli dostat ve dvě čtyřicet sedm a pravý přistávací modul měl odstartovat časně ráno („ráno“ podle palubního času) — přesně ve tři nula nula. Moc lidí se na projížďku nepřihlásilo — jednalo se jen o projížďku, protože cestující neměli vystoupit na povrch — jelikož doba těsně po půlnoci není mezi cestujícími příliš oblíbená.

Raději bych však propásla Armageddon. Opustila jsem příjemný večírek a šla spát ve dvaadvacet nula nula, abych před úsvitem užila ještě trochu spánku. Vstala jsem přesně ve dvě a šla se umýt do koupelny. Dveře jsem za sebou zajistila petlicí — kdybych to neudělala, Šizuko by vešla hned za mnou, to jsem na lodi zjistila už první den. Když jsem se probudila, byla již vzhůru a ustrojená.

Zajistila jsem dveře a okamžitě jsem se pozvracela.

To mne překvapilo. Nejsem sice imunní vůči mořské nemoci, ale na téhle cestě jsem zatím neměla žádné problémy. Při jízdě Beanstalkem se mi vždycky zvedne žaludek a cítím to pak ještě dlouhé hodiny. Tady na Forwardu se mi sice udělalo špatně při přechodu do nadprostoru a podobný nepříjemný pocit jsem měla i včera těsně před večeří, když jsme se z něho vynořovali, jenže na to nás můstek vždy včas upozornil.

Že by kolísala umělá gravitace? Nebyla jsem si jistá. Cítila jsem závrať, to ale mohl být následek zvracení. Dávila jsem totiž tak mohutně, jako kdybych doopravdy jela tím zatraceným Beanstalkem.

Vypláchla jsem si ústa, vyčistila zuby bez pasty a pak opět vypláchla ústa, načež jsem si pomyslela: „Tak tohle byla tvoje snídaně, Friday. Nenecháš se přece nějakým pitomým žaludkem připravit o výlet na Hlídku. Stejně jsi přibrala dvě kila a je načase zas trochu omezit příjem kalorií.“

Když jsem takto bojovně pohovořila se svými vnitřnostmi a silou vůle se zkoncentrovala, vyšla jsem z koupelny a nechala si od Tilly alias Šizuko pomoci do těžké kombinézy obleku. Poté jsem zamířila k přechodové komoře pravého výsadkového modulu. Šizuko cupitala za mnou se dvěma těžkými kabáty. Původně jsem se k ní chtěla chovat přátelsky, ale poté, co jsem si domyslela a následně i potvrdila její pravou úlohu, cítila jsem k ní odpor. Bezpochyby jsem malicherná, ale agentovi je nadměrná péče služebnictva spíš na obtíž. Nebyla jsem k ní hrubá; jednoduše jsem ji většinu času ignorovala. A dnes ráno mi nebylo zvlášť do řeči.

Pan Woo, asistent lodního pokladníka pověřený péčí o exkurze, stál u přechodové komory s notesem v ruce. „Slečno Friday, nemám vás v seznamu.“

„Určitě jsem se přihlásila. Buď mne připište, nebo zavolejte Kapitána.“

„To nemohu.“

„Opravdu? Tak v tom případě si tady sednu přímo doprostřed komory a ani se nehnu. To se mi nelíbí, pane Woo. Jestliže chcete říct, že bych tu neměla být kvůli nějakému omylu ve vaší kanceláři, bude se mi to líbit ještě míň.“

„Hmm, nejspíš to bude omyl. Nemáme moc času, takže běžte dovnitř a ať vám ukážou místo k sezení. Dáme to do pořádku později, až zkontroluji ostatní.“

Když mne Šizuko následovala, nic nenamítal. Šli jsme rovně dlouhou chodbou — dokonce i přistávací moduly jsou na Forwardu obrovské — podle ukazatelů s nápisem „Směr můstek“ a došli jsme do rozlehlé místnosti připomínající vnitřek energobusu: dvojité řízení vpředu nahoře, za ním sedadla pro cestující a velké ochranné sklo, skrze které jsem poprvé od odletu ze Země uviděla „sluneční světlo.“

Oslnivě bílé světlo slunce Hlídky ozařovalo vzdálenou křivku povrchu planety zřetelně se vyjímající na tmavém pozadí oblohy. Samotná hvězda byla mimo dohled. Spolu se Šizuko jsme se usadily a připnuly si pětiramenné bezpečnostní pásy podobné těm, jaké se používají v semibalistických raketách. Věděla jsem, že poletíme antigravem, a proto jsem upevnila jenom pás okolo boků. Můj malý stín však nedal jinak a s rozčileným švitořením upnul i všechno ostatní.

Zanedlouho se vrátil pan Woo a po chvíli rozhlížení nás konečně spatřil. Naklonil se přes muže sedícího mezi mnou a uličkou mezi sedadly a pravil: „Je mi líto, slečno Friday, ale skutečně nejste na seznamu.“

„Vážně? Co tomu říkal Kapitán?“

„Toho jsem nezastihl.“

„Tak to je váš problém. Já zůstávám.“

„Je mi líto, ale to není možné.“

„Opravdu? A jak mne chcete vyvést? A kdo vám s tím pomůže? Protože to mne budete muset táhnout násilím a ujišťuji vás, že umím kopat a křičet.“

„To bychom neradi, slečno Friday.“

Muž sedící vedle mne pronesl: „Nezesměšňujete se trochu, mladý muži? Tato mladá dáma cestuje první třídou. Všiml jsem si, že v jídelně sedává u Kapitánova stolu. Takže si schovejte ten směšný notes a běžte dělat něco užitečnějšího.“

Pan Woo s ustaraným výrazem odkráčel (asistenti pokladníka se tváří v jednom kuse ustaraně). Po chvíli se rozsvítilo červené světlo, zazvonil akustický signál a zvučný hlas oznámil: „Opouštíme oběžnou dráhu! Připravte se na kolísání váhy.“

Byl to mizerný den.

Tři hodiny trval let k povrchu, na kterém jsme pobyli dvě hodinky, načež jsme se další tři hodiny vraceli na stacionární oběžnou dráhu. Cestou dolů se střídala hudba s neuvěřitelně nudnou přednáškou o Hlídce. Cestou zpět už hrála jen hudba, což bylo lepší. Dvě hodiny strávené na povrchu by bývaly docela ušly, kdybychom mohli opustit modul. Jenže jsme museli zůstat na palubě. Dovolili nám, abychom se odpoutali ze sedadel a přemístili se na záď do něčeho, čemu říkali salón, co ale ve skutečnosti byl jen kousek prostoru mezi barem s kávou a sendviči na levé straně a průhlednými vraty vzadu.

Skrze vrata jsme mohli pozorovat, jak ze spodní paluby vycházejí přistěhovalci a jak je vykládán náklad.

V dálce se vinulo nízké pohoří pokryté sněhem a na půl cestě k němu bylo vidět pár zakrslých stromů. Nedaleko od modulu se krčila nízká stavení propojená sněhovými valy. Přistěhovalci, ač byli všichni ověšeni zavazadly, neztráceli čas a pospíchali směrem k budovám. Náklad se vezl na několika spojených plochých návěsech, které táhl nějaký stroj vypouštějící mraky černého kouře… byl to přesně ten druh stroje, který můžete spatřit na obrázcích v dětských učebnicích dějepisu. Jenže tady to nebyl jen obrázek.