Robert Heinlein - Friday

To mne přivedlo zpět k původnímu plánu, pouze s jedinou drobnou změnou: Slečna Marjorie Friday, zámožná turistka, přistane v Říši, aby se pokochala nádherou hlavního města impéria. Přitom se nachladí a musí být převezena do nemocnice. Princeznu pak přivezou do stejné nemocnice a — ne, zadrž! Copak by princezna mohla udělat něco tak plebejského, jako je jít si lehnout do nemocnice pro turisty?

Dobrá, a co takhle: Přesně podle příkazů se s těžkým nachlazením dostaneš do nemocnice. Asi ve tři ráno tě přikrytou prostěradlem vyvezou zadními dveřmi na pojízdném stolku.

Nakonec tě dopraví do paláce. Jak rychle? Jak dlouho může dvorním lékařům trvat, než to urozené tělo uvedou do stavu, ve kterém bude schopno přijmout plod? Nech to radši plavat, Friday. Tohle nevíš a vědět nemusíš. Až bude připravená, položí vás obě na operační stůl, roztáhnou vám nohy a plod vyjmutý z tvého těla přenesou, dokud je ještě malý a nejsou s ním potíže. Pak ti fantasticky zaplatí a ty odletíš. Poděkuje ti První Občan? Osobně asi ne. Ale možná inkognito, pokud — zadrž Friday! Blouzníš. Existuje přece daleko lepší možnost. Vzpomněla jsem si na jednu z lekcí orientace, které nám Šéf přednášel v základním kursu. Zněla takto:

„Potíž s tímhle druhem akcí spočívá v tom, že poté, co agent úspěšně splní svůj úkol, obvykle se mu dříve či později přihodí něco, co ho navždy umlčí. Ať už je tedy slibovaná odměna jakkoli štědrá, je lépe se takovým akcím vyhnout.“

XXXI.

Cestou k Botanickému Zálivu jsem tu myšlenku probírala ze všech stran a snažila se v ní objevit nějakou chybu. Vzpomněla jsem si na klasický případ J.F.Kennedyho. Jeho údajný vrah byl zabit (zavražděn) příliš rychle — nestačili ho ani předběžně vyslechnout. Pak tu byl ten zubař co odprásknul Huey Longa a sám si prohnal kuli hlavou o pár vteřin později. A dlouhá řada agentů ze studené války, co žili právě tak dlouho, aby splnili svůj úkol a pak „náhodou“ vběhli přímo pod kola rozjetého automobilu.

Na mysli mi neustále tanula jedna stará, téměř mytologická scéna: Na osamělé pláži dohlíží pirátský náčelník na ukrývání pokladu. Jáma je vyhloubena, bedna s kořistí spuštěna dovnitř, načež jsou ti, kteří jámu kopali, postříleni a jáma je zasypána jejich těly.

Ano, přeháním, ale jde o moje lůno, ne o vaše. Každý ve Známém Vesmíru ví, že otec dnešního Prvního Občana se na trůn vyšplhal po hromadách mrtvol a že jeho syn se na něm drží s o nic menší krutostí.

Poděkuje mi za mou službu? Nebo mne uvrhne do nejhlubšího žaláře?

Nic si nenamlouvej, Friday. Vědět příliš mnoho je hrdelní zločin. Alespoň v politice tomu tak vždycky bylo. Kdyby s tebou chtěli jednat poctivě, nebyla bys teď těhotná. Takže nutně musíš předpokládat, že až z tebe dostanou ten královský plod, nebudou se s tebou mazlit.

Bylo mi jasné, co musím udělat.

Jak to provedu, to mi zatím jasné nebylo.

To, že mé jméno nebylo při výletu na Hlídku na seznamu cestujících, mi teď už vůbec nepřipadalo jako omyl.

Příští večer při koktejlu jsem uviděla Jerryho a požádala ho o tanec. Byl to klasický waltz, takže se naše tváře dostaly dost blízko k sobě a mohli jsme mluvit bez obav. „Co dělá bříško?“ zeptal se.

„Ty modré pilulky zabraly,“ ujistila jsem ho. „Jerry, kdo o tom ví kromě nás dvou?“

„Asi se ti to bude zdát divné, ale měl jsem tolik práce, že jsem do tvé zdravotní karty nestihl nic zapsat. Poznámky jsou u mne v sejfu.“

„Tak? A co laboratorní technik?“

„Byl tak vytížen, že jsem testy provedl sám.“

„Výborně. Myslíš, že by se ty poznámky mohly ztratit? Třeba shořet?“

„Na lodi se nic nespaluje. Vadí to technikovi, který se stará o klimatizaci. Místo toho se papír drtí a recykluje. Neměj strach, maličká; tvoje choulostivé tajemství je u mne v bezpečí.“

„Seš kámoš, Jerry. Kdyby nebylo mé služky, miláčku, mohlo to dítě být tvoje. Vzpomínáš si na mou první noc na lodi?“

„Na to se nedá zapomenout. Dost mě to tehdy sebralo.“

„Mít s sebou služku nebyl můj nápad. Nasadila ji na mne má rodina a drží se mě jako klíště. Jeden by si myslel, že to udělali jenom proto, že vědí, že mi nemohou důvěřovat, což ty ostatně víš také. Napadá tě, jak bychom se jí mohli zbavit? Cítím se s tebou moc příjemně. Jsi muž, kterému se dá svěřit tajemství.“

„Hmm. Musím si to promyslet. Moje kajuta se nehodí. Abychom se tam dostali, museli bychom projít kolem asi dvou tuctů důstojnických pokojů a pak ještě společnou klubovnou. Podívej, jde sem Jimmy.“

Ano, samozřejmě, že jsem se ho snažila umluvit, aby nic neprozradil. Ale kromě toho jsem mu byla vděčná a cítila jsem, že mu něco dlužím. Jestliže mé již zdaleka ne nevinné tělo bylo tím, po čem toužil (a to bylo), jsem nejen svolná, ale dokonce to vítám. V poslední době jsem byla dost zanedbávaná a Jerry je přitažlivý muž. Nevadilo mi, že jsem těhotná (i když to pro mne byla úplně nová zkušenost), ale chtěla jsem svůj stav utajit (pokud si o něm už necvrlikali vrabci na střeše), než se rozhodnu, co dál.

Možná, že úplně nechápete vážnost situace, ve které jsem se ocitla. Snad bych se měla pokusit ji názorně vysvětlit. Jestliže přistanu v Říši, čeká mne asi smrt na operačním sále. Všechno proběhne v klidu, legálně a hladce. Pokud někdo nevěříte, že by se něco takového mohlo stát, pak žijete v jiném světě a nemá cena abyste četli tyto paměti. Vražda je odjakživa ten nejběžnější způsob, jak se zbavit nepohodlného svědka.

Možná, že to nebude můj případ. Všechno však nasvědčuje tomu, že ano — pokud přistanu v Říši.

Co kdybych zůstala na palubě? Přemýšlela jsem o tom… jenže v uších mi stále zněla Macova (nebo chcete-li Peteho) slova: „Jakmile dorazíme, na palubu se dostaví důstojník palácové stráže a od té chvíle jste jeho problém.“ Zřejmě mě ani nenechají přistát a předstírat onemocnění.

Ergo, z lodi musím zmizet ještě než dorazíme k Říši — to jest na Botanickém Zálivu. Jiná šance není.

Je to jednoduché. Prostě vyjdu z lodi.

No jasně! Sejdu po schůdcích na povrch a zamávám na rozloučenou.

Tohle ale není námořní loď. Nejblíže planetě je Forward vždy na stacionární oběžné dráze. U Botanického Zálivu to bude představovat vzdálenost asi třiceti pěti tisíc kilometrů. Dost dlouhá cesta, navíc v hlubokém vakuu. Jediná možnost, jak se dostat na povrch Botanického Zálivu, je doletět tam, podobně jako na Hlídku, jedním z výsadkových modulů.

Oni tě ale nenechají do modulu vůbec nastoupit, Friday. Na Hlídce jsi si cestu prosadila a to je znepokojilo. Podruhé se ti to nepodaří. Co se stane? Pan Woo nebo někdo jiný bude stát u přechodové komory se seznamem, na kterém opět bude chybět tvoje jméno. Jenže tentokrát s sebou bude mít ozbrojenou lodní stráž. Co uděláš?

No co, odzbrojím ho, srazím jim hlavy dohromady, překročím jejich bezvládná těla a posadím se. To bys zvládla, Friday. Pro takovou drsnou práci jsi trénovaná a geneticky uzpůsobená.

A co se stane potom? Výsadkový modul neodletí podle plánu. Zůstane v doku, dokud se neobjeví osm chlápků, kteří tě hrubou silou a s pomocí projektilů obsahujících uspávací látku vyvlečou z modulu. Pak tě zamknou v kajutě, kde zůstaneš tak dlouho, dokud si tě nepřevezme ten důstojník palácové stráže.