Robert Heinlein - Friday

Zachytila jsem ho v pádu a odtáhla ho stranou, načež jsem se pustila do otvírání kombinačního zámku — když tu jsem najednou zjistila, že ani se svým zdokonaleným nočním viděním nedokážu značky na číselníku přečíst. Na chodbách svítilo jenom tlumené noční osvětlení a tahle krátká slepá chodba neměla svou vlastní lampu. Dvakrát jsem kombinaci zkazila.

Nechala jsem toho a přemýšlela. Mám se vrátit zpátky do kajuty pro baterku? Sice tam žádnou nemám, ale možná, že nějakou bude mít Tilly. A kdyby ji neměla ani ona — mám čekat do rána, až zapnou hlavní světla? Tím bych se ale dostala do časové tísně a navíc by se tu již mohli motat nějací lidé. Jenže co mi zbývá?

Sklonila jsem se nad Petem. Byl stále v bezvědomí, ale živý. Prohledala jsem ho.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem u něj našla tužkovou svítilnu. Aby mě mohl sledovat, baterku nutně potřeboval. Zlatka Povětrná se takovými maličkostmi přirozeně nezatěžovata. Za pár vteřin jsem dveře otevřela.

Vtáhla jsem Peteho dovnitř, zavřela jsem a pak jsem dveře zamkla otočením kola doprava a doleva. Když jsem se otočila a uviděla, že Pete pohnul víčky, praštila jsem ho znovu.

Čekala mě nepříjemná a namáhavá práce. Pete váží asi osmdesát pět kilo, což na muže sice není moc, ale pořád je to o dvacet pět víc, než vážím já. Od Toma jsem věděla, že technici udržují umělou gravitaci na 0.97 gé, aby byla stejná, jako na Botanickém Zálivu. V tuto chvíli bych však vděčně uvítala stav beztíže nebo antigrav. Nemohla jsem tady totiž Peteho, ať už živého nebo mrtvého, nechat jen tak ležet.

Podařilo se mi ho po způsobu požárníků naložit křížem přes záda. Po chvíli jsem přišla na to, že nejlepší způsob, jak vidět před sebe a zároveň mít volné ruce kvůli uzávěrům vzduchotěsných dveří, je držet svítilnu v ústech jako cigaretu. To světlo se mi teď výborně hodilo, i když v případě nutnosti (a bez bezvládného těla na zádech) bych správnou cestu ve tmě dokázala vycítit.

Pouze s jediným chybným odbočením jsem nakonec došla do obrovského nákladového prostoru, který se díky tenkému paprsku protínajícímu tmu zdál být ještě o něco větší. Nečekala jsem, že tu bude naprostá tma; představovala jsem si původně, že modul bude alespoň tlumeně osvětlen, podobně jako bývá loď od půlnoci do šesti ráno.

Konečně jsem dorazila k úkrytu, který jsem si včera vyhlédla: k velkému turbogenerátoru od Westinghouse.

Odhadovala jsem, že ta hora oceli běhá na nějaký druh plynu, nebo možná i na páru. Rozhodně nebyla konstruována pro Shipstony. V koloniích se ještě najde spousta zastaralých zařízení, které se tam, kde si lze Shipstony snadno opatřit, už dávno nepoužívají. Ve starých strojích se nevyznám, ani technické podrobnosti mě nezajímaly. Pro mě bylo důležité to, že část turbogenerátoru, která svým tvarem připomínala komolý kužel ležící na boku, vytvářela uprostřed pod užším koncem něco přes metr vysoký prostor dost velký na to, abych se do něj vešla. Byl dokonce dost velký i pro dva, což byla klika, protože svého nezvaného hosta jsem nemohla ani zabít, ani nechat venku.

Úkryt byl uvnitř docela útulný díky tomu, že nosiči tohle monstrum před svázáním obložili těsně přiléhající plachtou ze skleněných vláken. Protáhla jsem se mezi úvazy a pak jsem musela napnout všechny síly, abych za sebou vtáhla i Peteho. Až na pár oděrek se mi to podařilo.

Ještě jednou jsem ho prohlédla a pak jsem ho svlékla. Když budu mít štěstí, možná se mi podaří trochu se prospat. To by však rozhodně nebylo možné, kdybych svého strážce vedle sebe nechala volně ležet.

Pete na sobě měl kalhoty, opasek, košili, trenýrky, tenisky a svetr. Všechno jsem to z něho stáhla a spoutala mu zápěstí za zády. Nohavicemi od kalhot jsem mu svázala kotníky a připoutala mu je za jeho zády k zápěstí. Tahle po čertech nepohodlná pozice, kterou nás učili v základním kursu, každého spolehlivě odradí od pokusu o útěk.

Právě jsem mu nasazovala roubík z trenýrek a svetru, když tiše pronesl: „To je zbytečné, slečno Friday. Jsem vzhůru už nějakou dobu. Raději si promluvme.“

Zarazila jsem se. „Myslela jsem si to. Ale nechtěla jsem to dát najevo dřív, než se sám ozveš. Předpokládala jsem, že ti tak spíš dojde, že když budeš dělat potíže, utrhnu ti pohlaví a nacpu ti ho do chřtánu.“

„Něco podobného jsem tušil, ale že byste byla až tak krutá, to jsem přeci jen nečekal.“

„A proč bych neměla být? Mám s tvým pohlavím už svou zkušenost. Ne moc dobrou. Když budu chtít, klidně ti ho utrhnu. Nějaké námitky?“

„Můžu mluvit, slečno Friday?“

„Jistě, proč ne? Ale stačí jeden hlasitější vzdech a můžeš se s tou hračkou rozloučit.“

„Jenom ne tak zhurta, prosím vás! Pokladník nás dnes v noci nasadil do zdvojených hlídek.“

„Zdvojené hlídky? K čemu to?“

„Když jste v kajutě a spíte, je ve službě obvykle jenom Tilly alias Šizuko. Jakmile vstanete, stiskne tlačítko a oznámí mi tak, že přebírám hlídku. Ale pokladník — nebo možná Kapitán — je neklidný. Obává se, že se na Botanickém Zálivu možná pokusíte utéci z lodi.“

Vytřeštila jsem oči. „Dobrotivý bože! Jak si o mně může někdo myslet něco tak hanebného?“

„Nemám tušení,“ odpověděl klidně. „A co děláme tady, ve výsadkovém modulu?“

„Chystám se na výlet. A co tu děláš ty?“

„Já taky. Alespoň doufám. Uvědomil jsem si, slečno Friday, že jestliže chcete na Botanickém Zálivu utéct, nejspíš to provedete dnes v noci. Nevěděl jsem sice, jak se chcete dostat do modulu, ale důvěřoval jsem vám — a teď vidím, že oprávněně.“

„Díky. Kdo hlídá levý modul? Je tam vůbec někdo?“

„Graham. Takový malý blonďák. Možná jste ho už viděla.“

„Až moc často.“

„Vybral jsem si pravou stranu, protože tenhle modul jste si včera prohlížela s panem Udellem. Nebo předevčírem. Záleží na tom, jak to počítám.“

„Je mi úplně jedno, jak to počítáš. Co se stane, až tě budou hledat, Pete?“

„Neměli by mě hledat. Pověřil jsem Pepu Pitomce — pardon, Josefa Steubena, Pepa Pitomec mu říkám jenom v duchu — aby mě po snídani vystřídal. Jak Pepu znám, až mě nenajde, neudělá žádný rozruch. Prostě se posadí na zem, opře se o dveře a bude spát až do doby, než někdo přijde a dveře odemkne. Pak tam bude stát, dokud modul neodstartuje, načež se vrátí do svého pokoje a bude tam trčet, dokud ho nevyhledám. Pepa je spolehlivý, ale nijak zvlášť bystrý a na to, jsem spoléhal.“

„To zní, jako kdybys to předem plánoval, Pete.“

„Rozhodně jsem si nenaplánoval bouli jako hrom. Kdybyste trochu počkala a nechala mě mluvit, nemusela jste se se mnou táhnout.“

„Jestli se mě snažíš ukecat, abych tě rozvázala, Pete, namáháš se zbytečně. Seš v děsným průšvihu. Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych tě neměla na místě oddělat. Kapitán má totiž pravdu — zdrhám z lodi a nemůžu se s tebou zdržovat.“

„No… například proto, že by ráno při vykládání našli moje tělo a pak by vás začali hledat.“

„To už budu hezkých pár kilometrů za obzorem. A proč by měli hledat mě? Nenechám na tobě přece žádné otisky. Budeš mít jenom pár modřin na krku.“

„Motiv a příležitost. Na Botanickém Zálivu se přísně dodržují zákony, slečno Friday. Možná byste se mohla vymluvit na to, že jste z lodi utekla v nouzi — nebyla byste první. Když vás ale budou hledat pro vraždu, místní lidi budou spolupracovat.“