Robert Heinlein - Friday

„Těmito a ještě horšími. Podívejte, kapitán této lodi už spoustu světelných let jedná podle zákonů a nařízení a má jen hrstku lidí, na které se může spolehnout v kritickém okamžiku. Ve čtvrté třídě převáží tato loď téměř při každé jízdě skupinu všeho schopných zločinců. Samozřejmě, že kapitán je vybaven plynem — pro každé odděleni jiné množství. Friday, ale vy tady už nebudete, až použijí plyn.“

„Cože? Pokračuj.“

„Přistěhovalci budou procházet střední uličkou mezi sedadly. Asi tří sta jich to tak udělá. Budou natlačeni do svých oddělení těsněji, než je bezpečné. Mnoho jich tedy půjde tou střední uličkou, protože předpokládám, že se asi nemohou všichni navzájem znát za tu krátkou dobu, kterou měli k seznámení. Toho využijeme. A ještě jedné velmi velmi staré metody, kterou už použil Odyseus…“

Zůstávali jsme s Petem v temném koutě, který byl tvořen vysokým koncem generátoru a něčím, co bylo ve velké dopravní kleci. Světla se změnila a my jsme slyšeli šum mnoha hlasů.

„Už jdou,“ špitl Pete. „Pamatujte si, že pro vás bude nejlepší vsadit na někoho, kdo toho hodně ponese. Bude jich takových hodně. Naše oblečení je v pořádku — nevypadáme na první třídu. Ale musíme něco nést. Přistěhovalci jsou vždycky hodně obtíženi zavazadly. Vím to dobře.“

„Pokusím se nést nějaké ženě dítě,“ řekla jsem mu.

„Výborně, jen jestli ho umíte chovat. Pozor, už jdou.“

Byli opravdu hodně obtěžkáni — a proto mi to připadalo jako politika ubožáků: Každý přistěhovalec si může do těch kamrlíků, co jim říkají kanceláře ve třetí třídě, vzít na svůj lístek cokoli, pokud to dokáže vynést z lodi bez cizí pomoci; to je definice této společnosti o „příručních zavazadlech“. Ale za všechno, co musí být umístěno v nákladovém prostoru, zaplatí dopravní poplatek. Vím, že společnost z toho těží, ale taková politika se mi nelíbí. Dnes jsme se ale snažili využít ji v náš prospěch.

Když nás míjeli, většina z nich si nás ani nevšimla a ostatní se o nás nezajímali. Vypadali unaveně a příliš zaujati sami sebou, což myslím také opravdu byli. Měli hodně dětí, které většinou plakaly. Prvních pár tuctů bylo vytlačeno z řady těmi, kteří spěchali dopředu. Pak se řada hýbala pomaleji bylo tam víc dětí, víc zavazadel — a lidé se hromadili. Pomalu nadešel čas udělat ze sebe „ovečku“.

Pak najednou z této směsice lidských pachů, potu a špíny, obav a strachu, pižma a špinavých plínek, pronikl na povrch pach čistý jako křišťál — asi jako téma Zlatého kohoutka v Chvalozpěvu na slunce od Rimského — Korsakova nebo jako Wágnerovský leitmotiv v cyklu Prstenu — a já jsem vyjekla:

„Janeto!“

Podsaditá žena na druhé straně fronty se otočila a pohlédla na mne, upustila dva kufry a chňapla mě.

„Marjié!“ A nějaký vousatý muž řekl: „Říkal jsem ti, že je na lodi! Říkal jsem to!“ A Ian řekl vyčítavě, „Jsi mrtvá?“

Odvrátila jsem ústa dostatečně daleko od Janety a řekla jsem, „Ne, nejsem. Juniorka hlavní pilotka Pamela Heresfordová ti posílá vřelé pozdravy.“

Janeta řekla „Ta potvora!“ Ian řekl, „Teď Janeto,“ a Betty se na mne podívala starostlivě a řekla, „Je to ona. Nazdar, lásko. Bůh tě opatruj,“ a Georg mluvil plný napětí nesouvisle francouzsky, když se mě jemně snažil dostat pryč od Janety. Samozřejmě, že jsme zbrzdili postup celé řady. Ostatní, kteří byli obtíženi, si stěžovali a tlačili se všude kolem nás, mezi nás i přes nás. Řekla jsem, „Popojdeme. Povídat si můžeme později.“ Pohlédla jsem zpět na místo, kde jsme se s Petem skrývali; byl pryč. To mě uklidnilo. Pete se neztratí. Janeta nebyla ve skutečnosti vůbec zavalitá, ani korpulentní — byla prostě několik měsíců těhotná. Pokusila jsem se vzít jí jedno zavazadlo; nedovolila mi to. „Raději nesu dvě; kvůli vytížení.“

Tak jsem nakonec nesla cestovní klec pro kočky s kočičí mámou. A velký hnědý papírový balík, který předtím nesl Ian pod paží.

„Janeto, co jsi udělala s koťaty?“

Freddie odpověděl za ní, „Díky mému vlivu se jim dostalo výtečného postavení s dobrými vyhlídkami na povýšení jako kontrolní technici hlodavců na velké ovčí farmě v Queenslandu. A teď mi proboha řekni, jak je možné, že ty, kterou jsme snad ještě včera viděli po pravici pána a kapitána tohoto ohromného dopravního letadla, se najednou ocitáš ve společnosti venkovanů v samotných střevech tohoto křápu?“

„Později, Freddie. Až to budeme mít za sebou.“

Ohlédl se ke dveřím. „Ach tak! Později, s přátelským popitím a spoustou vyprávění. Nejdříve musíme ještě projít strážemi.“

Ve dveřích stáli dva vyzbrojení hlídači, každý na jedné straně. V duchu jsem se začala modlit, zatímco jsem vedla ten hloupý dvojsmyslný rozhovor s Freddiem. Oba ozbrojenci se na mne podívali a ani jeden na mém vzhledu neshledal nic mimořádného. Možná tomu napomohl můj špinavý obličej a neučesané vlasy. Dosud mě totiž nikdo neviděl mimo kabinu BB, kromě toho, když mě Shizuko náležitě připravila, abych vynášela vysoké ceny v dražbě.

Dostali jsme se ode dveří, na krátkou rampu a byli jsme řazeni do fronty ke stolu, který stál přímo venku. Za ním seděli dva úředníci s papíry. Jeden vyvolával jména, „Frances, Frederick J.! Předstupte!“

„Zde!“ odpověděl Frederico a obešel mě, aby se dostal ke stolu. Hlas za mnou vykřikl, „Tamhle je!“ — a já jsem prudce posadila kočku a vyrazila na útěk.

Trochu jsem se obávala přílišného rozruchu za sebou, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Prostě jsem se chtěla co nejrychleji dostat z dosahu jakéhokoli omračujícího děla nebo rakety s lepkavými provazy nebo minometu se slzným plynem. Nemohla bych uniknout radarovému dělu nebo dokonce brokovnici, ale toho jsem se obávat nemusela, pokud měl Pete pravdu. Předbíhala jsem jednoho po druhém. Po mé pravé straně byla nějaká vesnice a vpředu jakési ztichlé stromy. V tu chvíli bych raději byla těmi stromy. Běžela jsem dál. Letmý pohled dozadu mi prozradil, že většina pronásledovatelů zůstala za mnou — není divu; uběhnu tisíc metrů přesně za 2 minuty. Ale zdálo se, že dva z nich se drží dobře a možná mě dohoní. Tak jsem se zastavila a chtěla jsem jim praštit hlavami o sebe nebo jim provést cokoli jiného.

„Běžte dál!“ zaskuhral Pete. „Máme se snažit tě chytit.“ Běžela jsem dál. Druhým běžcem byla Shizuko. Moje kamarádka Tilly.

Když jsem byla pěkně mezi stromy a z dohledu vyloďovacího člunu, zastavila jsem se, abych se vzdala. Dohonili mě; Tilly mě držela za hlavu a pak otřela má ústa — pokusila se mě políbit. Odvrátila jsem se. „Nedělej to, musím strašně páchnout. To jsi vyběhla z lodi v tomhle?“ Byla oblečená do cvičebního trikotu, ve kterém vypadala vyšší, štíhlejší, západněji a ženštěji, než jak jsem ji znala jako dívku.

„Ne. Původně jsem měla kimono i s pásem. Někde jsem ho ztratila. Nedá se v něm běžet.“

Pete řekl rozzlobeně, „Přestaňte s tím žvaněním. Musíme se odtud dostat.“ Chytil mě za vlasy a políbil mě. „Koho zajímá, jestli páchnete? Pojďme dál!“

Tak jsme šli — stále jsme se křovím vzdalovali od člunu. Brzy se ale ukázalo, že Tilly si vymkla kotník a stále více pajdala. Pete zase zabručel. „Když jste vyrazila na útěk, byla Tilly teprve na poloviční cestě dolů k uličce mezi sedadly na palubě první třídy. Proto seskočila a špatně dopadla. Tilly, jsi nemotora!“