Robert Heinlein - Friday

Přerušila jsem ho a řekla mu, že každý můj podpis na obdobném potvrzení musí být padělek, protože jsem neobdržela jediný dolar.

„Obviňuješ Anitu z podvodu. To je tvoje doposud nejtroufalejší lež.“

„Já neobviňuju Anitu z ničeho. Ale já jsem od rodiny nedostala žádné peníze.“

Obviňovala jsem Anitu a oba jsme to věděli. A možná jsem obviňovala také Briana. Vybavilo se mi najednou, že Vickie povídala o tom, že Anitě se bradavky zvětšují pouze díky tučným kreditním částkám… a umlčela jsem ji, aby nebyla jízlivá. Ale od ostatních jsem slyšela narážky, že Anita je v posteli frigidní — věc, kterou umělý člověk nemůže pochopit. Když jsem se dívala nazpátek, skutečně se zdálo možné, že její celková náruživost se soustředila na rodinu, finanční úspěch, veřejnou prestiž, moc ve společnosti.

Pokud je to tak, určitě mě nenávidí. Nerozbila jsem rodinu, ale zdálo se, že moje vyhnání bylo první kamínek v lavině. Takřka okamžitě poté, co jsem odjela, odletěla Vickie do Nuku'alofa a dala pokyn advokátovi, aby zažádal o rozvod a finanční vypořádání. Poté Douglas a Lispeth opustili Christchurch, oženili a povdávali se každý zvlášť, a navštěvovali svou společenskou třídu.

Malá ukázka pohodlí. Dozvěděla jsem se od Briana, že hlasování proti mně nebylo šest: nula, ale sedm: nula. Nějaké zlepšení? Ano. Anita zařídila, že hlasování musí proběhnout pouze mezi podílníky. Hlavní akcionáři, konkrétně Brian, Bertie a Anita, hlasovali první, což znamenalo sedm hlasů proti mně, jasná většina na to, abych byla odstavena — a hned poté se Doug, Vickie a Lispeth zdrželi hlasování.

A taky ještě jedna malá ukázka pohodlí. Oni se Anitě nevzepřeli, nepokusili se ji zastavit, dokonce mě ani nevarovali před tím, co už bylo v pohybu. Zdrželi se hlasování… a pak se ocitli mimo a nechali si dál poroučet.

Zeptala a em se Briana na děti — stroze odpověděl, že už se o ně nemusím starat. Potom řekl, že má moc práce a že se musí odpojit, ale zdržela jsem ho ještě jednou otázkou: Co se stalo s kočkami?

Vypadalo to, že co chvíli exploduje. „Marjorie, jsi naprosto bezcitná? Způsobila jsi mnoho bolesti, fakticky skutečnou tragédii, a ty se zajímáš o něco tak triviálního, jako jsou kočky?“

Potlačovala jsem vztek. „Já to fakticky chci vědět, Briane.“

„Mám dojem, že je poslali do útulku. Nebo možná na lékařskou fakultu. Nashle! Prosím tě, už mi znovu nevolej.“

„Na medicínu“ — Pana Podnožku uvázali k chirurgickému stolu, zatímco se nějaký medik na něm učil zacházet se skalpelem? Nejsem vegetariánkou a nehodlám se dohadovat o používání zvířat v oblasti vědy a výuky. Ale, když už se to musí dělat, drahý Bože, ať už jsi kdekoliv, nedopusť, ať se to děje zvířatům, která byla chována tak, aby si myslela, že jsou lidmi!

Útulek nebo medicína. Pan Podnožka a mladší kočky už jsou určitě mrtvé. Pokud by semibalistiky fungovaly, asi bych riskovala návrat do Britské Kanady, abych chytila příští trajekt na Nový Zéland v zoufalé naději zachránit svého starého přítele. Ale bez moderního způsobu dopravy byl Auckland mnohem dál než Luna City. A ani zoufalá naděje… zahloubala jsem se do svých myšlenek a nemohla jsem se vytrhnout ze svého rozjímání… a přišlo mi, že se mi právě otírá o nohu Pan Podnožka.

Na terminálu zablikalo červené světlo. Podívala jsem se na hodiny a všimla si, že je okolo druhé. Domyslela jsem si: tohle světlo byl takřka určitě Trevor.

Takže, dej se do kupy, Friday. Protři si oči studenou vodou, sejdi dolů a nech ho, aby tě zkoušel přesvědčovat. Nebo mu snad řekneš, aby přišel nahoru, a vezmeš ho rovnou do postele? To první, to je ono, Určitě necítíš dráždivost téhle minuty… ale zabořit svou tvář do příjemně teplého ramene a nechat se unášet svými pocity, až se budeš cítit žádostivá? Tohle znáš. Ženské slzy jsou prý pro většinu mužů účinné afrodisiakum a tvoje zkušenost tomu dává za pravdu. Skrytý sadismus? Mužnost? Kdo se o to stará? Ale funguje to.

Pozvi ho nahoru. Nech si poslat nějaký likér. Možná si obtáhni rty rtěnkou, abys vypadala sexy. Ne, do háje s rtěnkou, stejně by dlouho nevydržela. Pozvi ho nahoru, vezmi si ho do postele. Vzchop se, sakra už, abys povzbudila i jeho. Dej mu všechno, co máš.

Vyladila jsem úsměv na tváři a odpověděla jsem terminálu.

A náhle jsem mluvila s hlasem hotelového robota: „Obdrželi jsme pro vás kytici květů. Smím vám ji poslat nahoru?“

„Jistě.“ (Ať už je to cokoliv od kohokoliv, náruč květů je lepší než plesknutí mokrou rybou přes břicho.)

Krátce zabručel jídelní výtah. Šla jsem k němu a převzala květinovou zásilku tak velkou, že jsem ji položila na podlahu, abych ji rozbalila.

Tmavočervené růže s dlouhými stonky. Rozhodla jsem se poskytnout Trevorovi ještě hezčí chvíle, než dokázala Kleopatra ve svých nejlepších okamžicích.

Poté, co jsem si tohle přiznala, jsem otevřela obálku, která přišla s růžemi. Očekávala jsem krátký vzkaz, snad něco ve stylu, abych předvedla reklamu na pohovku nebo něco takového.

Ne, žádná zprávička, ale hotový dopis:

Drahá Marjorie, doufám, že tyhle růže budou přinejmenším stejně tak vítané, jako bych býval já.

[„— bych býval já“? Co, u čerta?]

Musím přiznat, že jsem odjel pryč. Něco, co vyplulo napovrch, mě donutilo uznat, že musím upustit od svých pokusů vnucovat vám svou společnost.

Nejsem ženatý. Nevím, kdo bude ta vyvolená; fotografie je jen rekvizita. Jak jste zdůraznila, nejsem vhodný typ pro manželství. Jsem umělý člověk, drahá lady. „Má matka je zkumavka, skalpel je můj otec.“ Takže bych určitě neprošel u normálních žen. Jsem pro lidi přijatelný, ano, ale raději jsem měl říct pravdu, než se pokoušet vás dostat — dřív než poznáte pravdu sama.

Takže vám to raději sděluji nyní, než abych vás zranil později.

Pochopitelně se nejmenuji Andrews, protože osoby jako já nemají rodinu a tudíž ani jméno.

Nemohu si pomoct, kéž byste vy sama byla taky umělý člověk. Jste fakticky sladká (a výjimečně sexy) a vaše snaha tlachat o záležitostech jako jsou umělí lidé, kterým nerozumíte, nebude vaše chyba. Připomínáte mi jednu malou fenku foxteriéra, kterou jsem jednou měl. Byla rozkošná a velmi srdečná, ale vždy ochotná se rvát sama s celým světem, pokud to ten den měla na programu. Uznávám, že mám rád psy a kočky více než většinu lidí; nikdy nedrželi proti mně proto, že nejsem člověk.

Ať vás ty růže potěší

Trevor

Utřela jsem si slzy, vysmrkala nos a sešla rychle dolů, prošla halou a barem o patro níž k terminálu raketoplánů a zastavila se u turniketů vedoucích k startujícím modulům… Stála jsem tam a čekala a čekala a čekala ještě více a nějaký policista si mě začal všímat, až ke mně přišel a ptal se, co chci a zdali potřebuju pomoc.

Řekla jsem mu pravdu nebo kus z ní a on mě nechal být. Čekala jsem a čekala a on se na mě celou dobu díval. Pak mě zase obešel a řekl: „Podívej se, pokud tady chceš ještě lelkovat, budu tě muset požádat o průkaz a lékařské vysvědčení a seberu tě, když jenom něco z toho nebude v pořádku. Nechci to udělat, mám doma dceru v tvém věku a rád bych si myslel, že nějaký polda by jí taky dal šanci. Jinak by ses neměla trápit; každý z tvé tváře vyčte, že nejsi dost tvrdá.“

Uvažovala jsem, že mu ukážu zlatou kreditní kartu — pochybuju, že obyčejný chodec někde na ulici u sebe nosí zlatou kreditní kartu. Ten start chudák si skutečně myslel, že se o mě postará a já už jsem za jeden den pokořila tolik lidí, že jsem mu raději poděkovala a vyšla nahoru do pokoje.