Robert Heinlein - Friday

„Trevor. To je hezké jméno. Trevore, jste špinavý, podlý, lstivý a opovrženíhodný tvor. Takže mě vezmete do nejlepší restaurace v Bellinghamu, nabídnete mi jemný likér a jídlo hodné labužníků a zaplatíte šek. Dám vám příležitost, abyste mohl uskutečnit, co jste si naplánoval. Ale nemyslím si, že mě dostanete do postele, nemám chuť být přívětivá.“

Byla to lež. Chtěla jsem být přívětivá a velmi svůdná. Ovládl mou povýšenost, jako kdyby o ní věděl. Právě tak jako já jsem byla přesvědčena o jeho náklonnosti ke mně. Opravdový přirozený muž nemůže přejít bez povšimnutí okolo umělé ženy, která si je vědoma toho, že je žena. Přišla jsem na to, když jsem začala být ženou. Ale nikdy jsem nebyla poctěna přízní mužů. Většinou jsem napodobovala chování lidských žen tak, že jsem předstírala, že jsem se urazila. Nedělala jsem to často a snažila jsem se tomu vyhnout, nejsem přesvědčivá herečka.

Z Vicksburgu do Winnipegu jsem nepocítila žádné sexuální nutkání. Ale po dvou prospaných nocích, horké koupeli se spoustou mýdla a hromadě jídla jsem se cítila jako znovuzrozená. A tak proč jsem lhala tomu neškodnému cizinci? „Neškodnému?“ Ano, nemám pro to žádný rozumný důvod. Krátce řečeno, z lékařského hlediska jsem sterilní. Nejsem náchylná ani na nachlazení a jsem zvláště imunní k čtyřem nejrozšířenějším pohlavním chorobám. Už v dětském domově jsem byla vychovávána k tomu, abych stavěla soulož do jedné řady s jídlem, pitím, dýcháním, spánkem, hraním, mluvením a mazlením, tedy s příjemnými nezbytnostmi, které zpříjemňují život a činí jej šťastným, místo aby ho ztěžovaly.

Lhala jsem mu, protože zákon lidí v tomto stadiu lež očekává. Vypadala jsem jako člověk a po pravdě řečeno, nepokoušela jsem se být sama sebou.

Blýskl po mně očima. „Myslíte si, že do vás investuji zbytečně?“

„Obávám se, že ano. Promiňte.“

„Mýlíte se. Nikdy se nepokouším dostat ženu do postele. Jestliže ona chce mít něco se mnou, najde nějaký způsob, jak mi to sdělit. Jestliže ale nechce, pak bych z toho neměl žádný požitek. Teda vypadáte, jako by vás tohle sdělení nepřesvědčilo a že to nestojí ani za dobrý oběd, kde bychom jen seděli a já se na vás díval, zatímco vy byste říkala něco bezvýznamného.“

„Něco bezvýznamného! V tom případě by to musela být velmi dobrá restaurace. Pojďte, ať chytneme raketoplán.“ Myslela jsem si, že se budu muset u přepážek na příjezdu dohadovat.

Dříve než si celník ověřil Trevorovu turistickou kartu, pečlivě si prohlédl jeho dokumenty. Pak se letmo podíval na mou úvěrovou kartu od MasterCard ze San Jose a řekl mi, abych šla dál. Čekala jsem na Trevora hned za přepážkou a podívala jsem se na nápis SNÍDANĚ V NAŠEM BARU a najednou jsem měla pocit, že jsem to už někde někdy předtím viděla.

Trevor se ke mně připojil. „Kdybych viděl,“ řekl smutně, „vaši zlatou kartu, kterou jste teď ukázala, nenabízel bych vám zaplacení oběda. Jste bohatá dědička.“

„Podívejte se, vážený pane,“ odpověděla jsem, „obchod je obchod. Řekl jste mi, že stojí za to jen sedět a rozplývat se nade mnou. I přes moje 'brebentění'. Jsem ochotna spolupracovat a porozepnout si trochu výstřih. O jeden knoflík, možná o dva. Ale nenechám vás se z toho oběda vyvléknout. Dokonce i bohatá dědička tu a tam ráda vykazuje zisk.“

„Bóže, jaká škoda a hanba!“

„Přestaňte si stěžovat. Kde je ta výborná restaurace?“

„Dobrá, Marjorie, teď se musím přiznat, že v tomto blýskavém velkoměstě neznám žádné restaurace. Byla byste tak laskavá a řekla mi, které restauraci zde dáváte přednost?“

„Trevore, váš způsob svádění je hrozný.“

„Přesně to samé říká moje manželka.“

„Myslela jsem si to. Máte takový bezbranný pohled. Vyndejte její fotku. Vrátím se za chvíli; chci najít místo, kde budeme jíst.“

Našla jsem mezi raketoplány celníka a poprosila jsem ho o název nejlepší restaurace. Vypadal zamyšleně. „Tady to není Paříž, víte.“

„Všimla jsem si.“

„Nebo dokonce New Orleans. Kdybych byl vámi, šel bych do restaurace hotelu Hilton.“

Poděkovala jsem mu a vrátila se k Trevorovi. „Budeme obědvat v restauraci o dvě patra výše. Pokud nechcete vyslat někam své zvědy. Teď mi ukažte její fotografii.“

Ukázal mi malou fotografii. Prohlédla jsem si ji pečlivě a obdivně hvízdla. Blondýny mě přitahovaly. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že když si je umyju, můžu mít takovou barvu vlasů. „Trevore, s takovou ženou doma, proč se zajímáte o osamělé ženy na ulici?“

„Jste osamělá?“

„Přestaňte zkoušet měnit námět rozhovoru.“

„Marjorie, určitě byste nevěřila, že vy a já si budeme takhle nevázaně povídat. Pojďme nahoru do restaurace, dřív než se všechno martini vypaří.“

Oběd byl dobrý, ale Trevor neměl Georgovu představivost, znalosti vaření a schopnost nahnat vrchnímu číšníkovi strach. Bez Georgovy představivosti to bylo jídlo klasické severoamerická kuchyně, totéž co dostanete v Bellinghamu i ve Vicksburgu.

Zabrala jsem se do svých myšlenek. Když jsem zjistila, že Janetina kreditní karta je neplatná, rozčílilo mě to víc než hrozné zklamání, že jsem Janet a Iana nenašla doma. Měla Janet nějaké potíže? Byla mrtvá?

I Trevor ztratil něco ze svého nadšení, které měl, když se hra teprve rozbíhala. Místo aby mě smyslně okukoval, zabral se také do vlastních myšlenek. Proč najednou taková změna v chování? Způsobila to má prosba, aby mi ukázal obrázek své ženy? Přinutila jsem ho, aby si to uvědomil? Zdá se mi, že se muži takovým lovem nezaměstnávají, dokud se nenasytí svou ženou nebo ženami, a pak mohou obšírně vyprávět detaily z domova, jak jsou unaveni věčným brebentěním svých protějšků. Jako Ian. Neočekávám, že muž bude „chránit mou pověst“, protože pokud vím, nikdy to nedělá. Jestliže nechci, aby v posteli diskutoval o tom, že jsem sladká, ale neohrabaná, jediným řešením je vstát z postele s ním.

Ostatně, Trevor se zmiňoval o své ženě první, že ano? Teď si vlastně vzpomínám, ano, zmiňoval.

Po obědě se poněkud polepšil. Řekla jsem mu, aby se sem vrátil, až bude mít po obchodním jednání. Abych měla pohodlí jako v soukromí, nahlásila jsem se jako host, když budu telefonovat přes satelit (to byla pravda). A možná, že zůstanu přes noc (také pravda). A aby mně zatelefonoval, že se můžeme setkat v jídelně (částečná pravda — byla jsem tak osamělá a trápilo mě, aby mě nepodezříval, že mu naznačuji, aby přišel nahoru rovnou).

Odpověděl, „Zavolám nejdříve, jestli toho obchodního partnera vůbec seženu, ale v každém případě přijdu nahoru rovnou. Není potřeba tu cestu vážit nadvakrát. Ale nechám nahoru poslat bublinky, neponesu je.“

„Zadržte,“ řekla jsem, „zatím jste mi nevnutil své hanebné záměry. Jediné, co jsem vám mohla slíbit, byla příležitost předvést svou obchodnickou výmluvnost. V jídelně. Ne v mé ložnici.“

„Marjorie, jste bezcitná žena.“

„Ne, jste drsný muž. Vím, co dělám.“ Najednou se mi vybavilo něco, co mi řekl a co už jsem věděla. „Co si myslíte o umělých lidech? Chtěl byste, aby si vaše sestra vzala takového člověka?“

„Znáte někoho, kdo by to byl ochoten udělat? Ségra po tom trochu touží, ale nemůže si dovolit, aby byla jiná.“

„Nesnažte se vytáčet. Vzal byste si mě?“