Robert Heinlein - Friday

Šla jsem hlouběji do křovinatého porostu a hledala místo, kde bych se mohla nejenom ukrýt, ale kde bych to mohla risknout a vyspat se. Šest hodin spánku předevčírem se zdálo být příšerně dávno. Problém s úkrytem v divočině, ale přitom v takové blízkostí velkého města, spočívá v tom, že je dost pravděpodobné, že sem přijde trempovat oddíl skautů a šlápne vám do obličeje. A tak jsem se hnala za místem, které by bylo nejenom zalesněné, ale i nepřístupné.

Našla jsem ho. Docela příkrý pruh nahoru po jedné straně průrvy, úplně nepřístupný díky trnitému křoví, které jsem našla po hmatu.

Trnité křoví?

Trvalo mi asi deset minut, než jsem to našla, protože to vypadalo jako holá tvář bludného valounu, zanechaného tu z dob, kdy tuhle zem plenily ledové kry. Ale když jsem se na to podívala zblízka, vůbec to nevypadalo jako malá skála. Ještě déle mi trvalo, než jsem strčila prsty do mezery a vyšplhala se nahoru snadno, i když jsem přitom občas balancovala. Vklouzla jsem rychle dovnitř a nechala to zapadnout zpátky — a v tmavém úkrytu jsem nalezla tato krutá slova: SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ — VSTUP ZAKÁZÁN.

Byla jsem docela potichu a přemýšlela. Janet mi řekla, že spínač, který zneškodnil tuhle pekelně nastraženou léčku, byl „ukrytý nedaleko uvnitř“.

Co znamená „nedaleko“? A jak ukrytý?

Byl ukrytý dostatečně dobře jednoduše proto, že samotné místo bylo tmavé jako inkoust, vyjma těch zlověstných září cích písmen. Dalo by se to taky přečíst jako „Zanechte nadějí, kdokoliv vstupujete.“

Friday, vytáhni svůj kapesní autogen, napájený vlastní Shipstoneovou energetickou jednotkou s nízkou životností, a hledej. Ale nechoď příliš daleko!

V pytli, který jsem zanechala na Skip to M'Lou, byl opravdu autogen. Možná, že dokonce svítil a bavil ryby na dně Mississippi. A věděla jsem, že další autogeny byly nahromaděny přímo pod tímto černým tunelem.

A já jsem neměla dokonce ani sirky.

Kdybych měla nějakého skautíka, mohla bych si udělat oheň třením jeho nohou o sebe. Zavři hubu, Friday! Sklouzla jsem dolů na podlahu a trochu si poplakala.

Potom jsem se natáhla na tu tvrdou, studenou, ale pro mě příjemnou a jemnou betonovou podlahu a usnula jsem.

Probudila jsem se mnohem později a podlaha byla skutečně tvrdá a studená. Ale báječně jsem si odpočinula a tak mi to nevadilo. Vstala jsem, protáhla se a uvědomila si, že mám jenom hlad a už vůbec nepomyslela na to, že bych byla v beznadějné situaci.

Tunel byl velmi dobře osvětlen. Zářící nápis mě upozorňoval, abych nechodila dál, ale tunel už dál tmavý nebyl. Zdálo se, že intenzita osvětlení je přibližně stejná jako v dobře osvětleném obývacím pokoji. Rozhlédla jsem se po zdroji světla.

Pak mi začal mozek znovu pracovat. Jediné světlo vycházelo ze svítícího nápisu. Zatímco jsem spala, oči se mi přizpůsobily. Pochopila jsem, že také lidé mají s tímto jevem zkušenosti, ale na nižší úrovni.

Začala jsem pátrat po vypínači.

Zastavila jsem se a začala uvažovat. Je to těžší než používat svaly, ale i když je to složitější činnost, spotřebuje se při ní méně kalorií. Je to jediná věc, která nás odlišuje od opic. Ale jenom částečně. Kdybych byla skrytým vypínačem, kde bych asi byla umístěna?

A teď to důležité. Tenhle vypínač musí být dobře skryt, aby vytočil vetřelce, ale přesto musí zachránit životy Janet a jejích manželů. O čem to svědčí?

Neměl by být příliš vysoko, aby na něho mohla Janet dosáhnout; a proto bych na něho měla dosáhnout i já. Měl by být proto k dosažení i potmě, neboť jsme asi tak obě stejně vysoké. Takže na vypínač bych měla dosáhnout bez použití stoličky.

Ta pohybující se, svítící písmena byla asi tři metry od vnitřních dveří. Vypínač nemůže být příliš daleko, protože Janet mi řekla, že druhé varování, které slibovalo smrt, přijde zblízka a zevnitř. „Pár metrů,“ řekla. A „pár“ zřídka bývá víc než deset.

Janet by nemohla úkryt vypínač tak důkladně, aby si jeden z jejích manželů, který se vyhýbá životu mezi ostatními, musel přesně pamatovat jeho polohu. Abyste jej nalezli, mělo by vám stačit vědět, kde je. Ale každý vetřelec, který by nevěděl, kde je, by si ho přesto neměl všimnout.

Posunula jsem se dál do tunelu, zastavila se u svítícího nápisu a rozhlédla se. Světlo varovného nápisu mi umožnilo podívat se okolo, ale malá část oblouku tunelu zůstala neosvětlená. Dokonce i mé oči, přivyklé tmě, nemohly zaostřit strop přímo nad nápisem.

Sáhla jsem tam nahoru prsty a nahmatala strop v místech, kde by neměl být. Narazila jsem na něco, co po hmatu vypadalo jako tlačítko, pravděpodobně konec solenoidu. Stiskla jsem.

Varovný signál zhasl, stropní osvětlení se rozzářilo a osvětlilo další část tunelu.

Zmražené jídlo a vybavení k jeho přípravě, velké ručníky a tekoucí teplá a studená voda a terminál v Noře, ze kterého jsem se mohla informovat a získat přehled událostí minulých dnů… knihy a hudba, peníze v hotovosti uložené v Noře, použitelné v případě ohrožení, zbraně a pohonné jednotky firmy Shipstone, střelivo a všechny druhy oblečení, které mi padlo, protože sedělo i Janet a hodiny v terminálu, z nichž jsem zjistila, že jsem prospala třináct hodin, dřív než mě probudila tvrdá betonová „postel“, a pohodlné lůžko, které mě vybízelo, abych v něm po koupeli dospala noc a také utišila svůj hlad po novinkách…, pocit celkového bezpečí, umožňující se uklidnit, dokud nebudu muset zase rozumem potlačovat svoje skutečné pocity, aby…

Jak jsem se dozvěděla ze zpráv, Britská Kanada oznámila, že stav ohrožení se mění na stav „omezené pohotovosti“. Hranice s Impériem zůstávala nadále uzavřena. Quebecká hranice byla stále pečlivě hlídána, ale pro obchod v mezích zákona udělovali povolení. Jedinou rozepří mezi oběma národy zůstávala otázka, jak velké reparace by měl Quebec platit a co se teď uznává jako vojenský útok, který byl způsobený buď chybou nebo nedbalostí.

Stav pohotovosti stále platil, ale přes 90 % zajatých obyvatel Quebecu a asi 20 % z Impéria bylo propuštěno na čestné slovo. Bezpochyby jsem udělala dobře, že jsem unikla, protože jsem byla navýsost podezřelá osoba.

Vypadalo to, že by se Georges mohl vrátit domů, kdykoliv si bude přát. Nebo existovaly nějaké čachry, kterým jsem nerozuměla?

Rada pro přežití slíbila, že třetí kolo „vzdělávacího“ kursu zabíjení bude za deset dní plus minus dva dny od toho posledního. Den na to se Stimulátoři připojili svým prohlášením, v němž neuznávají tzv. Radu pro přežití. Andělé Páně v té době nezveřejnili žádné prohlášení, nebo alespoň Britskokanadská Informační Síť nic nevydala.

Udělala jsem si předběžný závěr: Stimulátoři byli pitomou organizací, samá propaganda, žádná činnost. Andělé Páně byli mrtví nebo na útěku. Rada pro přežití si s převahou prosadila svou, že zaplatí více amatérských poskoků, které ve většině marných pokusů klidně obětuje. Ale to byl pouze dohad, učiněný ve spěchu. Kdyby se třetí kolo útoků změnilo na profesionálně vedené, což jsem neočekávala, měla jsem dost času na to, abych se přesvědčila, jestli je to pravda nebo ne.

Stále jsem nemohla vypátrat, kdo stojí v pozadí téhle pitomé teroristické vlády. Nemohl to být (jasně jsem to cítila) teritoriální národ. Ačkoliv mi to nedávalo smysl, mohl by to být mnohonárodnostní stát nebo konsorcium. Dokonce to mohli být zámožní jedinci, co mají piliny v hlavě.