Robert Heinlein - Friday

K tomuhle obleku jsem si přidala mastnou čepici s připíchnutým odznakem „své“ firmy, ošuntělý opasek se starým, ale solidním nářadím, popruh přes rameno s vázacím drátem a soupravu hořáků na jeho instalaci.

Všechno, co jsem měla na sobě včetně rukavic, bylo značně obnošené. V pravé boční kapse uzavřené zipem jsem měla starou koženou náprsní tašku s doklady na jméno „Hannah Jensenová“ z Moorheadu. Ošuntělý novinový ústřižek říkal, že jsem hlavní vlajkonoš na středoškolských sportovních hrách. Ušpiněná legitimace Červeného kříže uváděla mou krevní skupinu jako 0 Rh+ sub 2 (což doopravdy souhlasí) a připisovala mi k dobru, že jsem obdržela cenu za časté odběry krve. Ale datum ukazovalo, že jsem v posledním půlroce dárcovství trošku zanedbávala.

Další všední drobnosti vypovídaly o Hannah Jensenové víc. Byla dokonce držitelkou Visa karty vydané spořitelnou Moorhead and Loan Company, ale na této položce jsem Šéfovi ušetřila více než tisíc korun. Protože jsem nečekala, že ji použiju, chyběl na ní neviditelný magnetický podpis, bez kterého je kreditní karta jen pouhým kouskem umělé hmoty.

Bylo právě plné světlo a odhadla jsem, že mám maximálně tři hodiny na to, abych se dostala za plot. Protože pak začne pracovat skutečná údržba plotu a já se příliš bála, abych někoho z nich nepotkala. Potom měla Hannah Jensenová zmizet… a možná znovu vyplavat na povrch k večeru před úplným vrcholem akce. Dnes jsem měla přijít na buben. Peníze na hotovosti jsem už utratila. Pravda, stále jsem měla svou kreditní kartu z Impéria, ale jsem mimořádně podezíravá k těm automatickým elektronickým čmuchalům. Třikrát jsem volala Šéfa, pokaždé se stejnou kartou. Nespustila jsem nějaký podprogram, podle kterého mě mohli identifikovat? Zdálo se mi, že jsem stačila okamžitě poté odjet podzemkou…, ale skutečně jsem unikla všem elektronickým pastem? Nevěděla jsem to a nechtěla to zjišťovat. Jednoduše jsem se chtěla dostat za tento plot.

Obcházela jsem kolem a odolávala silnému pokušení zbaběle utéci. Chtěla jsem najít místo, kde bych mohla rozříznout plot, aniž by mě viděli, i přesto, že pozemek byl sežehnut asi padesát metrů na každé straně plotu.

Musela jsem se s tím vyrovnat. Přála jsem si nalézt úsek, oddělený od sežehnutého pásu stromy a křovím, tak jako bývají řady živých plotů v Normandii.

V Minnesotě nejsou normandské řady živých plotů.

V Severní Minnesotě většinou vůbec nejsou stromy. Nebo alespoň ne na tom úseku hranice, kde jsem teď byla. Bedlivě jsem pozorovala kousek plotu a zkoušela jsem si říkat, že široká oblast otevřeného prostoru, kde nikoho nevidíte, je docela dobrá pro to, co chci udělat. Náhle se v dohledu na západě objevil policejní energomobil, křižující pomalu podél plotu. Přátelsky jsem jim zamávala a plahočila jsem se směrem na východ.

Objeli to dokola, vrátili se zpět a usadili se asi padesát metrů ode mne. Otočila jsem se a šla jsem jim naproti. Dorazila jsem k vozu v okamžiku, kdy největší fešák vystoupil, následovaný svým řidičem. Podle jejich uniforem (do prdele!) jsem viděla, že to nejsou příslušníci minnesotské provinční policie, ale té z Impéria.

Fešák mi řekl: „Co tady děláš tak časně?“

Tón jeho hlasu byl agresivní. Odpověděla jsem mu podobně. „Pracovala jsem do té doby, než jste mě vyrušili.“

„Kecáš. Neděláš až do osmi nula nula.“

Odpověděla jsem. „Vzpamatujte se, vazoune. To bylo minulý týden. teď už mám šichty dvě, od nevidím do nevidím. Šichty se mění v poledne, druhá začíná, když už nemůžeš. Prostě od nevidím do nevidím.“

„Nikdo nás na to neupozornil.“

„Chcete, aby vám dispečer osobně napsal dopis? Řekněte mi číslo vašeho služebního odznaku a já mu povím, co jste řekl.“

„Do toho ti nic není. Byl bych raději, kdybys utekla, než abych se na tebe musel dívat.“

„Pokračuj. Mám volno… zatím mi vysvětli, proč nebyl tenhleten úsek udržovaný.“

„Zavři hubu.“ Začali lézt dovnitř.

„Má někdo z vás šluka?“ zeptala jsem se.

Řidič řekl: „Ve službě nehulíme a ty bys taky neměla.“

„Vlezdoprdelko,“ odpověděla jsem vlídně.

Chtěl něco odseknout, ale fešák přibouchl víko a vzlétli přímo nad mou hlavou, takže jsem se musela skrčit. Myslím si, že mě neměli v lásce.

Šla jsem zpátky k plotu, přičemž jsem docházela k názoru, že Hannah Jensenová nebyla žádná dáma. Neměla ale důvod být hrubá na poliše jenom proto, že jsou nepopsatelně vulgární. Dokonce i černé vdovy, vši a hyeny se musí živit, ačkoliv jsem nikdy nevěděla proč.

Usoudila jsem, že moje plány nebyly dobře promyšlené. Šéf by je nikdy neschválil. Rozříznutí plotu za plného denního světla bylo příliš podezřelé. Lepší je najít si úkryt, schovat se až do tmy a potom se sem vrátit zpátky. Nebo strávit noc plánem číslo dvě. Zkontrolovat, zda je možné jít pod plotem, řekou Roseau.

Nebyla jsem takový blázen, abych se rozhodla pro plán číslo dvě. Dolní tok Mississippí byl dost teplý, ale tyhlety severní proudy by studily i mrtvolu. Brr! Jen jako poslední šance.

A teď si vybrat kousek plotu a přesně se rozhodnout, jak ho rozříznout. Potom se pokusit najít nějaké stromy, zahrabat se do hromady listí a počkat do tmy. Předem si promyslet každý pohyb, abyste pak prošli plotem jako čůrek sněhem.

Právě jsem překonávala malý pahorek a ocitla se tváří v tvář jinému údržbáři, hotovému Rabovi. Jsi-li na pochybách, zaútoč. „Co tady proboha děláte, člověče?“

„Jdu kolem plotu. Svého úseku plotu. Co tu děláte vy, sestro?“

„Do boha! Nejsem tvoje sestra. Jsi buď na špatném úseku nebo na špatné šichtě.“

Jen tak tak jsem si všimla, že ten dobře oblečený chlapík má vysílačku. Dobrá, nebudu dlouho sama. Pořád se učím. „Hergot,“ odpověděl. „Podle nového rozvrhu pracuju od soumraku, končím v poledne. Chyba nebude asi ve mně. To sis špatně přečetla rozpis. Raději tam zavolám.“

„Udělej to,“ řekla jsem a šla k němu. Váhal. „Na druhou stranu, možná…“ Neváhala jsem.

Nezabiju každého, kdo má jiný názor, a nerada bych, aby kdokoliv, kdo čte tyto paměti, si myslel něco jiného. Zranila jsem ho jenom lehce, trochu jsem ho uspala. Přiznám se, že to bylo docela rychle.

Vázacím drátem jsem mu svázala ruce i nohy. Kdybych měla nějakou širší náplast, ucpala bych mu ústa. Měla jsem jen dvoucentimetrovou impregnovanou pásku a než abych mu bránila ječet jako když ho na nože berou, přitahoval mě víc plot. Pustila jsem se do toho.

Autogen na opravu plotu ho i rozřízne. Ale já jsem měla ještě lepší. Koupila jsem si ho pod pultem ve Fargu, i když byl určen na jiný druh plotu. Byl to spíš laser, řezající ocel, než acetylénový hořák, na jaký vypadal. V mžiku jsem měla dostatečně velký otvor tak akorát pro Friday. Zastavilo mě zvolání.

„Hej, vezmi mě s sebou!“

Váhala jsem. Vytrvale říkal, že toužil právě tak jako já odejít od těch zatracených poldů. „Rozvaž mě!“

To, co jsem udělala pak, by byla schopná provést jen bláznivá Lotova žena. Chňapla jsem po noži na opasku, rozřízla mu drát na zápěstí a na kotnících. Proskočil otvorem, který jsem prořízla, a začal utíkat. Nečekala jsem na to; abych viděla, jestli projde nebo ne.

Asi půl kilometru ode mne směrem na sever byl řídký remízek stromů. Jako o rekord jsem se vydala tím směrem. Těžký opasek s nářadím mě ohrožoval. Shodila jsem ho, aniž bych zpomalila. Za chvíli jsem smetla z hlavy čepici a Hannah Jensenová se propadla do nenávratna, zatímco autogen, rukavice a dráty na opravu zůstaly v Impériu. Vše, co z ní zbylo, byla náprsní taška, kterou bych jinak zahodila, kdybych tolik nespěchala.