Robert Heinlein - Friday

O všech nováčcích se předpokládalo, že to jsou veteráni. Ale bylo mi jasný, že někteří z nich jsou farmářské holky, které utekly z domu, často tak patnáctileté. Na svůj věk velké, a, a jak se říká, tedy i dost staré. Aby se z vás stal dobrý voják, k tomu vám nestačí jen šedesát kilo.

Vzít takový oddíl do akce, to by byla hotová sebevražda. Ale toho jsem se nebála. Teď jsem měla břicho plné fazolí a usídlila jsem se na zádi lodi, opřená zády o naviják. Radovala jsem se ze západu slunce a zažívala svoje první jídlo v roli vojáka (pokud to tak mohu říci). Spokojeně jsem rozjímala nad tím, že někdy právě teď Slap to M'Lou vplouvá, nebo by měla vplouvat, do Chicagského impéria.

Hlas za mnou řekl: „Schováváš se, pěšáku?“

Poznala jsem ten hlas a otočila hlavu: „Proč, seržantko, jak něco takového vůbec můžete říct?“

„Jednoduše, zrovna jsem si položila otázku, kam bych asi šla, kdybych se chtěla ulejvat — a našla jsem tu vás. Zapomeňte na to, Jonesko. Už jste se ubytovala?“

Neubytovala, přestože možností bylo moc, ale všechny špatné. Většina vojáků se sice ubytovala v reprezentačních kajutách, ale po čtyřech v dvoulůžkových pokojích, pro třech v jednolůžkových. Náš oddíl pěchoty, spolu s dalším, měl spát v salonu. Neviděla jsem žádnou výhodu v tom, že budu sedět u kapitánova stolu, a tak jsem se rvačky o místo nezúčastnila.

Seržantka Gummová přikývla. „Dobrá, až si vyzvednete přikrývku, nepoužijte ji jen na hlídku. Někdo by ji ukradl. Na zádi, na levoboku, naproti vedle spižírny, je stevardova representační kajuta, ta je moje. Je pro jednu osobu, ale je v ní široký kavalec. Hoďte si tam pokrývku. Je to, sakra, pohodlnější než spát na palubě.“

„To je od vás nesmírně milé, seržantko.“ (Jak se z toho jen dostanu? Nebo to je nabídka, kterou nemůžu odmítnout?)

„Říkej mi seržo a když budeme sami, můžeš mi říkat Mary. Jak jsi říkala, že se jmenuješ křestním jménem?“

„Friday.“

„Friday. Je docela roztomilé, když o tom přestaneš přemýšlet. Dobrá, Friday. Uvidíme se někdy kolem večeře.“ Dívali jsme se, jak poslední červený proužek slunce zmizel za zádí lodi. Loď plula na jih, jedním z nekonečných labyrintů řeky. „Vypadá to, jako by to mělo užuž zasyčet a vytvořit oblak páry.“

„Máte básnického ducha, seržo.“

„Často mě napadlo, že bych ho mohla mít. Myslím tím, že bych mohla psát poezii. Taky tě něco napadlo? Teď, při zatmění lodi?“

„Zákaz svícení venku, zákaz kouření. Uvnitř lodi žádné světlo, kromě plně uzavřeného prostoru. Ti, kteří spáchají přestupek, budou při východu slunce zastřeleni. Moc se mě to netýká, seržo, protože nekouřím.“

„Malá oprava. Ti, kteří se dopustí přestupku, nebudou zastřeleni, ale budou prosit boha, aby byli zastřeleni. Vůbec nekouříš, miláčku? Dokonce ani přítelkyni?“

(Vzdej se, Friday!). „Nejde o opravdový výhul, jenom o přátelské kouření,“ pokračovala.

„Tak takhle to je. Zatím mi to ještě neleze na palici, ale příležitostný šluk s přítelkyní, když mají obě dobrou náladu, to je sladká věc. A ty taky.“ Poklekla na záď vedle mne a objala mne.

„Seržo, vlastně Mary. Prosím, ne. Ještě není úplná tma. Někdo nás uvidí.“

„Kdo by do toho strkal nos?“

„Já. Dělá mi to starosti. Kazí mi to náladu.“

„V týhle partě to překonáš. Jsi panna, miláčku? Myslím s děvčaty.“

„Prosím tě, Mary, nevyptávej se mě a nech mě odejít. Lituji, ale znervózňuje mně to. Myslím tady, víš. Protože zpoza rohu tohoto přístřešku může kdokoliv vyjít.“

Popadla dech a vstávala. „Je to fakt roztomilý, že jsi tak stydlivá. Tak jo. Dostala jsem nějaký prima pitivo. Schovávám si je pro zvláštní…“

Obloha se rozzářila oslňujícím světlem, nakonec se ozvalo ohlušující prásk! a v místě, kde byla Myrtle, se obloha zaplnila třískami. „Ježíši Kriste.“

„Umíš plavat, Mary?“

„Ne.“

„Skoč za mnou, udržím tě nad hladinou.“ Skočila jsem přes levobok tak daleko, jak to jen šlo. Abych se odtamtud dostala, udělala jsem pár velkých temp a obrátila se na záda. Hlava Mary Gummové se rýsovala proti obloze.

Bylo to naposledy, co jsem ji viděla. V tom okamžiku Skip to M'Lou vylétla do povětří.

Na tomhle úseku Mississippi jsou na východě útesy. Západní břeh řeky je jednoduše vyvýšená zem. Ve vzdálenosti deseti nebo patnácti kilometrů odtud nebyla jasně ohraničená. Poloha řeky mezi těmito dvěma břehy může být věcí názoru. Protože řeka posunuje řečiště a překrucuje vlastnická práva, bývá to záležitost spíše pro právníky.

Řeka ubíhá všemi směry a je stejně pravděpodobné, že teče na jih, tak jako na sever. No, víc než pravděpodobné. Při západu slunce tekla na západ; Skip, mířící proti proudu, měla západ slunce za zádí. Ale zatímco slunce zapadalo, loď se stočila nalevo, tak jak se řečiště točilo na sever. Všimla jsem si červeného a oranžového západu slunce stáčejícího se na levobok.

Proto jsem skákala z levoboku. Když jsem dopadla do vody, první, co mě napadlo, bylo doplavat co nejdál. Dál jsem se měla přesvědčit, jestli mě Mary následuje. Ve skutečnosti jsem to od ní nečekala, protože (a toho jsem si všimla už dřív), většina lidí se tak rychle nerozhoduje.

V duchu jsem ji pořád viděla, jak na mě z paluby zírá. Pak to podruhé bouchlo a bylo už příliš pozdě. Pocítila jsem svým způsobem krátkou lítost. I když byla trochu nepoctivá, celkem byla Mary fajn. Hned nato jsem ji vymazala ze své mysli. Měla jsem jiné starosti.

Mou první starostí bylo si dávat pozor, aby mě nezasáhly trosky. Ponořila jsem se a zůstala pod vodou. Zadržela jsem dech a ačkoliv to vůbec nemám ráda, vydržela jsem tam dole deset minut. Když už jsem se málem zadusila, vynořila jsem se.

Bylo už pozdě, úplně tma. Zdálo se mi, že už tu žádné plovoucí trosky nejsou.

Možná, že ve vodě byli další trosečníci. Ale nikoho jsem neslyšela a ani nepociťovala nutnost se pokoušet někoho hledat. Ještě tak Mary, ale to nebylo možné, protože jsem nebyla dobře vybavena, abych někoho zachraňovala, dokonce ani sama sebe.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kousky toho, co zbylo, se rýsovaly v západu slunce a plavaly tím směrem. Za chvíli se mi ztratily z očí, otočila jsem se na záda a pátrala po obloze. Cáry mraků a žádný měsíc. Zjistila jsem polohu Velkého a Malého vozu a Polárky. A hned jsem věděla, kde je sever. Potom jsem si upravila kurs, takže jsem plavala k západu. Zůstala jsem ležet na zádech, protože jestliže se uvolníte, můžete tak plavat neomezeně dlouho. Klidně dva roky. Nemáte žádné problémy s dechem a když jste unaveni, můžete zůstat klidně ležet a chytat lelky, dokud si neodpočinete. Nespěchala jsem. Chtěla jsem se jenom dostat do Impéria na straně Arkansasu.

Ovšemže, ze sakra pochopitelných důvodů, jsem nechtěla plavat do Texasu.

Zkuste si v noci přesně navigovat, bez mapy, v řece široké pár kilometrů, zvlášť když chcete k západnímu pobřeží, které nevidíte, aniž by vás to unášelo na jih.

Nemožné? Když se Mississippi kroutí jako had s přelámanou páteří? Ale nemožné, to není slovo, které by se mohlo použít ve spojení s Mississippi. Existuje na ní jedno místo, kde můžete uskutečnit tři krátké přesuny v celkové délce kratší než devadesát metrů, plavat po proudu přes dva záhyby řeky, celkem kolem třiceti kilometrů… a skončit více než sto kilometrů proti proudu.