Robert Heinlein - Friday

To je teda bomba! „Zajímavé. Proč ostatní party ve městě shánějí jako diví rekruty? Copak si nový Předseda najímá kohokoliv? Zrovna do své palácové gardy?“

„Slečno, kéž bych to věděla. Kéž bych to všechno věděla!“

„Možná, že si to zkusím zjistit sama. Kolik mám na to času? Kdy se naloďujeme?“ Rychle jsem se opravila. „A naloďujeme se vůbec? Myslím, že plukovnice Ráchel má k dispozici nějaké energomobily.“

„No…, proklatě, to toho čekáš tolik za všivých sedmdesát hvězd?“

Promýšlela jsem si to. Nechtěla jsem utrácet peníze, ale potřebovala jsem být v obraze. Pašeráci by se nevydali na reku s oddílem vojáků. Alespoň ne tento týden. Potřebovala jsem se pohybovat v normálním provozu.

Ale ne jako důstojník! Prořekla jsem se. Vyndala jsem další dvě pětky a pohrávala si s nimi. „Seržante, ty sama jedeš přes řeku?“

Zamžourala na bankovky. Jednu z nich jsem před ní ukápla. „V tom se nemohu mýlit, drahouši. Hned jak zavřu tenhle kancl, jsem velitelka čety.“

Upustila jsem tu další. Přidala se k svému papírovému dvojčeti. Řekla jsem: „Seržante, když počkám a budu mluvit s tvou plukovnicí, a když mě najme, budu osobní pobočník nebo provianťák a výstrojář, nebo něco nudného na tenhle způsob? Nepotřebuju peníze, ale nechci se nudit. Chci mít dovolenou. Můžeš použít vycvičeného vojína? Mohla bych být mimořádně povýšena na kaprála nebo dokonce četaře, jakmile by ses sžila se svými rekruty a koukla se, kde potřebuješ ucpat díry.“

Vypadala zatrpkle. „Milionáře ve své četě nepotřebuju.“ Najednou mně jí bylo líto. Žádný seržant nechce ve své jednotce degradovaného důstojníka. „Nechci si hrát na milionáře. Prostě chci být jedním vojákem z jednotky. Jestliže mi nevěříš, strč mě do nějaké jiné čety.“

To vzala. „Měla bych ti nechat prohlédnout hlavu. Ne. Dám tě tam, kde bych tě mohla mít na očích.“ Sáhla do zásuvky a vytáhla formulář nadepsaný Vymezení smlouvy. „Přečti si to. Podepiš. Pak tě vezmu pod přísahu. Nějaký otázky?“

Prohlédla jsem si to. Většina z toho byly běžné věci kolem výstroje a výzbroje, výplaty peněz a nemocenského, normách cechu a prémiích. Ale mezi řádky se dalo vycítit právo odložit výplatu žoldu na desátý den po odvodu. To je pochopitelné. Brala jsem to jako záruku, že doopravdy půjde do tuhého, a to hned. A po řece. Pomyšlení, že narazí na podvodníky se smlouvami, je noční můra, ničící spánek každého pokladníka žoldáckých jednotek. Dneska, když jsou všichni rekruti profesionálové, je klidně možné, že nějaký veterán podepíše pět, šest smluv, od všech zaměstnavatelů vybere žold, a namíří si to někam do banánové republiky. Pokud mu to smlouva vysloveně nezakáže. Závazek zněl na plukovnici Ráchel Danversovou osobně, v případě její smrti nebo neschopnosti na právní nástupce. Smlouva požadovala po odvedení plnit její rozkazy, rozkazy jejích důstojníků a důstojníků bez důstojnického patentu. Souhlasila jsem s tím, že budu bojovat statečně a věrně a nebudu prosit o milost, budu bojovat podle mezinárodního práva a válečných zvyklostí.

Každá věta byla tak neurčitě formulována, že byste na její rozluštění potřebovali četu těch nejlepších advokátů z Philadephie, kteří by s tím stejně nic nezmohli, protože všechno se dá vykládat různě. Zejména to, kdy vás mohou střelit do zad.

Jak už se zmiňovala seržantka, doba trvání smlouvy byla devadesát dní, na přání plukovnice prodloužitelná o devadesát dní, samozřejmě, že za žold navíc. O dalším prodloužení tady už nebylo vůbec nic, takže jsem se u toho trošku zdržela. Že by zrovna smlouva o tělesné ochraně politika mohla trvat jen šest měsíců a pak být zrušena?

Buď verbující seržantka lhala, nebo jí lhal někdo jiný a ona nebyla dost bystrá na to, aby tenhle nelogický fakt odhalila. Nevadí, neměla jsem důvod dělat si z ní šprťouchlata. Sáhla jsem po peru. „Mám teď navštívit vojenského lékaře?“

„Jsi v tom?“

„Co ještě?“

Podepsala jsem a pak řekla: „Jsem,“ a rychle prolétla přísahu následující za smlouvou.

Pokukovala na můj podpis. „Jonesová. Co znamená to F?“

„Friday.“

„To je hloupé jméno. Ve službě jsi Jonesová. Mimo službu jsi Joneska.“

„Jak si přeješ, seržantko. Jsem teď ve službě nebo mimo ni?“

„Za chviličku budeš mimo službu. Tady je rozkaz pro tebe. Spodní část Shrimp Alley je skladiště, je tam napsáno WOO FONG A LEVY BROTHERS, papírnictví. Buď tam ve čtrnáct nula nula připravena k odjezdu. Použij zadní dveře. Teď máš volno na vyřízení osobních záležitostí. Můžeš komukoli říci o našem odvodu, ale pod hrozbou disciplinárního řízení se ti přísně zakazuje shánět informace o práci, na kterou jsi najata.“ To poslední četla tak rychle, jako by lámala rekordy v rychlosti čtení. „Potřebuješ peníze na sváču? Ne. Jsem si jistá, že ne. To je všechno, Jonesko. Jsem ráda, že tě máme na palubě. Bude to dobrá práce.“

Přitáhla si mě k sobě. Přistoupila jsem k ní. Položila mi ruce kolem boků a usmála se na mě. Rozhodla jsem se v duchu, že není čas na to, abych si proti sobě popudila velitelku čety. Na oplátku jsem se na ni usmála, sklonila se a políbila ji. Nebylo to vůbec špatné. Měla sladký dech.

Výletní loď Skip to M'lou byla skutečně jako z časů Marka Twaina. Měla daleko fantastičtější dopravní možnosti, než jaké jsem očekávala — tři paluby pro pasažéry, čtyři Shipstoneovy pohonné jednotky, dvě pro každou z dvojice posádek. Ale byla naložená po okraj a zdálo se mi, že by ji ostřejší větřík potopil. Přitom jsme nebyli jedinou lodní posádkou; Myrtle T. Handshaw, která byla o několik délek před námi, brázdila řeku rychlostí přibližně dvaceti uzlů. Přemýšlela jsem o skrytých zádrhelích celé akce a doufala, že se radar nebo sonar o ně postará.

Na palubě Myrtle byli hrdinové od Alamo, jako byla plukovnice Ráchel, která velela oběma bojovým jednotkám a to bylo všechno, co jsem potřebovala, abych si definitivně potvrdila své podezření. Nadutá garda není královskou stráží. Plukovnice Ráchel očekávala akci v terénu. Možná, že se budeme muset vylodit pod palbou.

Dosud nám nevydali zbraně a nováčci byli pořád v civilu. Ukazovalo to na to, že naše plukovnice nečekala akci okamžitě, což souhlasilo s předpovědí seržantky Gummové, že pojedeme nahoru proti proudu, přinejmenším až k Saint Louis. Potom, kdy se zmínila o tom, že budeme dělat tělesnou stráž novému předsedovi, je zřejmé, že pojedeme až do hlavního města.

Kdyby byl nový předseda skutečně v sídle vlády. Kdyby Mary Gummová věděla, o čem mluví, kdyby někdo neobrátil loď, když jsem se nedívala… Aspoň tak mi to připadalo. Pří1iš mnoho kdyby, Friday, a o to méně skutečných údajů. Jediné, co jsem doopravdy věděla, bylo to, že tato loď by měla asi teď vplouvat do Impéria. Ve skutečnosti jsem ani nevěděla, na jaké straně hranice jsme a jak bych to měla oznámit Šéfovi.

Ale moc mi to nevadilo. V příštích několika dnech, až budeme blízko Šéfova sídla, se od Rácheliných Jezdců neformálně zdejchnu. Pokud možno ještě před akcí. Měla jsem možnost si na tuto organizaci udělat svůj názor a byla jsem si jistá, že nebudeme připraveni k boji dříve než po šesti týdnech tvrdého polního výcviku pod pevným a krutým seržantčiným vedením. Pří1iš mnoho nováčků, nedostatek zkušených kádrů, znáte to.