Robert Heinlein - Friday

„Přinejmenším,“ souhlasil. „Vyhrála jsi dvě stě tisíc bruinů za dvacet…“

„Za jeden dolar,“ souhlasila jsem. „Přihrála jsem jí malý veksl.“

„Skoro přesně. Vyhrála jsi asi osm tisíc dolarů.“

„Sedmdesát čtyři stovek a sedm dolarů a pár centů.“

„Štěstí nemáš, ale zato máš úctyhodnou sumu peněz.“

„Docela úctyhodnou,“ souhlasila jsem. „Zvlášť pro ženu, která začala tento den tím, že byla závislá na laskavosti svých přátel. Ledaže bych něco dostala na úvěr za mé odpovídající chování minulou noc.“

„Můj bratr Ian by při téhle poznámce ohrnul rty. I když sedmdesát čtyři stovek je úctyhodná suma, na mě mnohem víc zapůsobilo, že jsi neměla žádné jmění kromě losů loterie a přesvědčila jsi nejkonzervativnější bankovní firmu na úvěry, aby ti zřídili otevřený účet řádově v miliónech dolarů, a to ve zlatě. Jak jsi to dokázala, drahoušku? Nikdy jsi jim přeci nevyhrožovala. Ani jsi nezvýšila hlas.“

„Ale Georgi, tys je zpracoval tak, že mi vystavili úvěrovou kartu.“

„To si nemyslím. No, zkusil jsem se vrátit k té naší hře, ale ty jsi podnítila každý krok.“

„Nemyslím jen ten hrůzný dotazník. Ty jsi mě z toho dostal.“

„Ne, ten hrozný osel tě neměl co podrobovat nějakým otázkám. Jeho šéf mu předtím poručil, aby vystavil kartu.“

„Ty jsi mě zachránil. Už jsem skoro ztrácela nervy. Georgi, milý Georgi. Vím, že jsem ti říkala, že tě nesmím zneklidňovat tím, co dělám. A já se o to doopravdy pokouším. Ale tváří v tvář formuláři, kde požadují vědět všechno o mých rodičích a prarodičích, to je děsivé!“

„Nečekám, že se spravíš za jednu noc. Budeme na tom dělat dál. Určitě jsi neztratila nervy při tom, kolik máš požádat jako úvěr.“

„No. Jednou někdo říkal,“ — byl to Šéf — „že je mnohem snazší si půjčit milión než někomu půjčit pětku. Takže když se mě zeptali, zmínila jsem se o tom. Ne celý milión britskokanadských dolarů. 964 tisíc, asi tak.“

„Nehodlám si hrát se slovíčky. Když jsme získali těch devět set tisíc, úplně mi došel kyslík. Mimochodem, víš, kolik bere vysokoškolský profesor?“

„Co na tom? Z téhle profese vím, že úspěšný návrh nového živého artefakta může hodit milióny. Dokonce milióny gramů, spíš než dolarů. Neměl jsi nikdy žádný úspěšný návrh? Nebo to je drzá otázka?“

„Obrať list. Kde budeme spát dneska v noci?“

„Můžeme být za čtyřicet minut v San Diegu. Nebo v Las Vegas za třicet pět. Obojí má své výhody i nevýhody, když se chceme dostat do Impéria. Georgi, teď, když už mám dost peněz, musím podat hlášení. Bez ohledu na to, kolik fanatiků právě podniká atentát na vedoucí činitele. Ale dávám ti čestné slovo, že jak budu mít volno na pár dnů, hned navštívím Winnipeg.“

„Pořád se ještě nemůžu vrátit do Winnipegu.“

„Nebo tě přijedu navštívit do Montrealu. Podívej se, drahoušku, vyměnili jsme si všechny adresy, co máme. Vidíš, že tě nehodlám ztratit. Nejenže jsi mě přesvědčil, že jsem člověk, ale řekl jsi mi, že se lidem po všech stránkách plně vyrovnám, že jsem plně odpovídající. Jsi dost dobrý pro mou morálku. Teď si vyber: Buď jet do San Diega a mluvit španělskou angličtinou, nebo do Vegas a koukat se na hezké nahé paničky.“

Byli jsme dva a motali se ve Vicksburgu. Texasko-chicagské hranice byly z obou stran zavřené, a navíc po celé délce. Rozhodla jsem se, že to zkusím přes řeku. Samozřejmě, že Vicksburg je pořád ještě Texas, ale pro mě to byl především velký říční přístav vedle Impéria. Místo, s nímž jsem v duchu počítala. Zvláště, když se tady vesele pašuje oběma směry.

Stejně jako dávná antická Galie je i Vicksburg rozdělen do tří částí. Dolní město, přístav hned u vody občas zaplavovaný, a horní město, ležící na příkrém svahu o sto metrů výše. To se ještě dělí na staré a nové. Staré město obklopuje bojiště z války, na niž se už dávno zapomnělo. Ale ne ve Vicksburgu! Toto bojiště je pro rodáky posvátné a nic se na něm nesmí stavět, takže nové město vyrostlo až za touto svatou půdou a se starým městem je těsně spojeno systémem tunelů a metra. Horní město je napojeno na dolní četnými pohyblivými schody a lanovkami, které sahají až po městské hradby.

Pro mě bylo horní město místem, kde se dá přenocovat. Vrazili jsme do místního Hiltonu. Bylo to dvojče toho v Bellinghamu, které v suterénu mělo i naprosto stejné snídaně v baru. Práci jsem měla ale dole na řece. Vzpomínám na to jako na šťastné časy, protože Georges věděl, že ho nenechám, aby šel dál se mnou, a už jsme se o tom víc nebavili. Samozřejmě, že jsem mu nedovolila, aby chodil se mnou do dolního města. Upozornila jsem ho, že se jednoho dne nemusím vrátit a zastavit se, abych mu nechala v záznamníku našeho hotelu nějakou zprávu. Jestliže nastane okamžik jít do akce, půjdu.

Dolní vicksburgské město je bujaré, hříšné místo, úplné hnojiště. Policie se za denního světla tady pohybuje jenom ve dvojicích, v noci odtud sami odjíždějí. Je to město podvodníků, kurev, pašeráků, pouličních rváčů, obchodníků s drogami i ve velkém, povalečů, pasáků, profesionálních intrikánů, nájemných žoldáků, zběhů, překupníků kradeného zboží, žebráků, andělíčkářů, otrokářů, žhářů, vyvrhelů, prostě lidí na okraji společnosti. Všech těch malých a velkých podfukářů. Zkrátka tihle všichni mu dělají reklamu. Je to báječné místo a buďte ujištěni že tady dřív či později projdete nějakou tou krevní zkouškou.

Je to jediné místo, aspoň pokud vím, kde živý artefakt poznamenaný svým návrhem, třeba čtyři ruce, žádné nohy, oči naspodu lebky, prostě jakkoli, může vejít nebo se došourat až do baru, koupit si pivo a absolutně nikdo nebude věnovat pozornost ani jemu, ani tomu, jak vypadá. Pokud jde o existence mého druhu, to, že jste umělí, tady neznamená vůbec nic. A to nejen ve společnosti, kde si 95 procent usedlíků nikdy netroufne vstoupit na pohyblivé schody, vedoucí do města tam dole.

Byla jsem v pokušení tady zůstat. Od všech těchto vyděděnců jsem cítila něco přívětivého a přátelského a nikdo z nich na vás neukazoval prstem. Kdybych neměla Šéfa a Georga a neznala ještě lepší místa, asi bych se v dolním Vicksburgu usadila a hledala nějakou tu habaďůru vyhovující mému talentu.

„Ale slíbil jsem vytrvat. A budu muset ujít míle a míle cest, než si budu moci spočinout.“ Básník Robert Frost věděl, proč má člověk trvat na tom jít dál, když už by raději všechno zabalil. Byla jsem oblečena jako voják po práci, nakupující za slušný žold získaný při odvodu. Často jsem navštěvovala dolní město a sháněla kapitána říčního člunu, ochotného propašovat živý kontraband. Malý provoz na řece mě trošku zklamal. Z Impéria nepřišly žádné nové zprávy a dolů po řece nevyplouvaly žádné čluny, takže velmi málo kapitánů nebo lodníků bylo ochotných vůbec riskovat přeplout řeku.

Takže jsem posedávala po barech ve městě u řeky, popíjela malé pivo a špicovala uši, abych byla připravena zaplatit mastnou cenu za jízdenku přes řeku.

Uvažovala jsem, že si dám inzerát. Sledovala jsem rubriku „Příležitostné inzeráty“, které byly ještě podstatně otevřenější než ty, kterých jsem si všimla v Kalifornii. Bylo jasné, že pokud se omezíte na dolní město, je vám dovoleno úplně vše.