Robert Heinlein - Friday

A tak jsme opustili palác a zahnuli si to k hlavní kalifornské úřadovně Master Card. Přišli jsme tam s pětapadesáti minutami zpoždění a ztratili dalších deset minut, když jsme se zbavovali falešných podob v odpočívárně budovy Kalifornské Obchodní Kreditní. Odpočívárna neměla žádné omezení, ale nebyla ani nějak zvlášť lákavá. U vchodu jsme neplatili žádný poplatek a kabinky měly další dveře. Ženy používaly jednu stranu a muži druhou, kde byly svislé vany. Jediné místo, kde se všichni míchali, představovala prostřední místnost, vybavená umyvadly a zrcadly. Dokonce i tady měly ženy tendenci stát na jedné straně a muži na druhé. Společná umývárna mě do rozpaků nepřiváděla, koneckonců, byla jsem vychovávána v dětském domově, ale všimla jsem si, že když muži a ženy dostanou šanci se oddělit, tak se hned oddělí.

Georges vypadal bez toho nestydatého nalíčení o dost lépe. Umyl si vlasy a ulízal si je. Křiklavý šátek jsem schovala do svého lodního vaku. Řekl mi: „Hádám, že jsem se choval dost přihlouple, když jsem se pokoušel z nás udělat jiné lidi.“

Rychle jsem se rozhlédla kolem. Nikdo nablízku a z trubek automatického větrání se ozýval silný hluk. „Nemyslím si to. Dokonce jsem přesvědčena, že za šest týdnů by z tebe mohl být opravdový profík.“

„Profík v čem?“

„No, třeba jako soukromý detektiv, u Pinkertona. Nebo…“ Někdo vešel dovnitř. „Později to probereme, Tak či tak, získali jsme dva losy.“

„To ano. Kdy je tah?“

Vytáhla jsem ten můj, podívala se na něj. „Hrome, dneska! Dneska odpoledne! Nebo jsem ztratila pojem o čase?“

„Ne,“ řekl Georges a pokukoval na můj los. „Je to fakt dneska. Uděláme nejlépe, když za hodinu budeme u nějakého terminálu.“

„Není třeba,“ řekla jsem mu. „Nemám štěstí v kartách, nemám štěstí v kostkách, nemám štěstí v loterii. Když si koupím hru ESO, v krabičce nikdy není žádná výhra.“

„Tak či tak se na terminál dívat budeme, Kassandro.“

„Dobrá. Kdy je tvoje losování?“

Vyndal svůj los a prohlédl si ho.

„Hele, to je stejný tah!“ Vykřikla jsem. „Teď máme o důvod víc se dívat!“

Georges se stále pozorně díval na svůj los. „Friday, podívej se na tohle!“ Přejel palcem přes nátisk. Písmena zůstala ostrá, ale pořadové číslo se značně rozmazalo. „Dobrá, dobrá. Jak dlouho měla naše přítelkyně hlavu pod pultem, než tenhle los jakoby našla?“

„Nevím. Nanejvýš minutu.“

„Dost dlouho, to je jasné.“

„Chceš ho vrátit?“

„Já? Friday, proč bych to dělal? Taková zručnost si zaslouží naopak bouřlivý potlesk. Ale svůj velký talent promrhává. Pojďme nahoru po schodech, chceš přece to řízení s MasterCard skončit před losováním loterie.“

Znova jsem se dočasně stala Marjorií Baldwinovou. Chtěli jsme mluvit s „naším“ panem Chambersem v hlavní úřadovně kalifornského MasterCard. Pan Chambers byl maximálně sympatický: pohostinný, společenský, přátelský, a jak se zdálo, opravdový muž. Vizitka na jeho stole nám prozradila, že je viceprezidentem pro záležitosti klientů.

Po několika minutách mi začínalo být jasné, že náplní jeho úřadu je říkat ne a jeho největší talent je říkat ne co nejvlídněji, mnoha přátelskými slovy, takže si klient ani nevšimne, že vlastně neuspěl.

Za prvé, prosím, slečno Baldwinová, pochopte, že kalifornský MasterCard a MasterCard Chicagského Impéria jsou dvě různé společnosti a vy s námi nemáte žádnou smlouvu. To je nám samozřejmě líto. Je pravda, že jako výraz laskavosti a reciprocity obyčejně proplácíme úvěrové karty, které vydali oni, a oni na oplátku naše. Ale je mi skutečně líto, že musím říci, že právě teď, a to právě teď zdůrazňuji, Impérium přerušilo spojení. A jak se zdá, je to nanejvýš podivné, že dneska dokonce neoznámili kurs pro směnu bruinu a koruny… Takže jak máme proplatit úvěrovou kartu z Impéria, i kdybychom chtěli a byli ochotni to udělat… Třeba později. Ale chtěli bychom vám zpříjemnit pobyt u nás, a co je důležité, tak úplně nakonec: Co pro vás můžeme ještě udělat?

Zeptala jsem se ho, kdy si myslí, že pomine stav ohrožení. Pan Chambers vypadal zaraženě: „Stav ohrožení? Jaký stav ohrožení, slečno Baldwinová? Možná, že je v Impériu, protože uzavřeli své hranice. Ale tady určitě ne! Rozhlédněte se kolem sebe. Viděla jste někdy zemi, z níž tak sálá mír a blahobyt?“ Dala jsem mu za pravdu a zdvihla se protože, jak se zdálo, nebylo o čem dál diskutovat.

„Děkuji vám, pane Chambersi, byl jste strašně laskavý.“

„Potěšení je na mé straně, slečno Baldwinová, a na straně MasterCard. A nezapomeňte, že pro vás udělám skutečně všechno, co budu moci. Od toho jsem tady.“

„Děkuji, budu si to pamatovat. Ááá, je tady někde v budově veřejný terminál? Dneska jsem si koupila los a tak to uteklo, že losování je za chvilku.“

Zeširoka se usmál: „Má drahá slečno Baldwinová, jsem moc rád, že jste se zeptala! Hned na tomto poschodí máme velkou zasedací místnost a každou středu odpoledne před tahem se všechno zastaví a celé naše osazenstvo, nebo přinejmenším ti, co si koupili los, protože účast není povinná, my všichni se sem namačkáme a sledujeme losování. J. B., to je prezident naší firmy a zároveň výkonný ředitel, starý J. B. rozhodl, že bude lepší to udělat takhle, než mít v budově sázkaře plížící se do umýváren a tajně hledající terminál. Je to lepší kvůli morálce. Když někdo z našich lidí vyhraje první, dostane fantastický dort se svíčkami jako kdyby měl narozeniny, dar samotného starého J. B. Ten přijde na oslavu a se šťastným výhercem kousek dortu snů.“

„To vypadá, jako kdybyste byli dobrá parta.“

„Taky že jsme. Jsme jediná finanční instituce, kde neuslyšíte o počítačových zlodějinách, krádeži software nebo používání viru. Našeho starého mají všichni rádi.“ Rychle se podíval na prst. „Pojďme do zasedačky.“

Pan Chambers nás usadil do sedadel pro velmi důležité osoby, osobně nám došel pro kávu, a pak se sám rozhodl a sedl si taky. Všichni jsme začali sledovat losování.

Obrazovka terminálu zabírala téměř celou zadní stěnu místnosti. Seděli jsme asi hodinu, kdy se losovaly malé ceny a konferenciér si vyměňoval se svým pomocníkem vrcholně srandovní vtipy, většinou o fyzické přitažlivosti dívek, které tahaly kousky papíru z otevřené mísy. Byly jasně vybrány právě pro tuto fyzickou přitažlivost, všechny byly fakt kočky. Tohle spolu s neochotou nosit nějaký kostým, kterou dávaly okatě najevo, zaručovalo publiku, že nebudou nic skrývat. Pokaždé se jedna z nich zhoupla v ramenou a v bocích a vytáhla šťastné číslo. Přitom byla zásadně oblečena jenom do pásky na oči. Takhle to vypadá jako příjemná práce, ale studio před tím musí být vytopeno.

Z přední řady se náhle ozval hlasitý šum. Nějaká úřednice MasterCard vyhrála 1000 bruinů. Chambers se široce usmíval: „Nestává se to často, ale teď o tom každý bude několik dnů hovořit. Půjdeme? Ne. Vy ještě pořád máte los, který by mohl vyhrát, že? No, ale není pravděpodobné, že by tohle světlo bliklo dvakrát.“

Nakonec jsme za fanfár získali týdenní velkou výhru. Byla to „obrovská, nejvyšší, celokalifornská supervýhra!!!“ Dívka s husími prsíčky vytáhla nejdříve dvě čestné ceny, roční zásobu piva značky Ukiah Gold v levných sudech a oběd s velkou hvězdou zábavy Bobbym „Bruttem“ Pizarem.