Robert Heinlein - Friday

„Nechte si to pro štěstí.“

Podala mi los a vzala si dolar. „Jste skutečně formát, drahoušku. Až si půjdete pro výhru, stavte se, a dáme si skleničku. Pane, už jste našel, co se vám líbí?“

„Ještě ne. Narodil jsem se devátý den devátého měsíce devátého roku devátého desetiletí. Půjde s tím něco udělat?“

„Hohoho, to je ale hrůzostrašná kombinace! Můžu to zkusit… A jestliže nemohu, nic vám neprodám.“

Prohrabávala hromady a haldy papíru a broukala si přitom něco pro sebe. Strčila hlavu pod pult a za chvilku se vynořila. Byla rudá ve tváři, ale s triumfálním výrazem držela v ruce los. „Mám to! Koukněte se, pane! Mrkněte se na to.“

Podívali jsme se: 8109999.

„Dělá to na mě dojem,“ řekl Georges.

„Dělá dojem? Jste boháč. Tady jsou vaše čtyři devítky. Teď sečtěte zbylé jednotky. Zase devět. Vydělte to zbylými jednotkami. zase devět. Sečtěte poslední čtyři. 36. Je tady devět na druhou, dvakrát tolik devítek a zas to dá čtyři devítky. Sečtěte to všechno najednou a máte pět devítek. Dejte pryč celkový součet a zůstanou vám čtyři devítky. Ať to vezmete z kterékoli strany, vždycky dostanete datum narození. Co byste chtěl ještě víc? Nějaké tanečnice?“

„Kolik jsem vám dlužen?“

„To je zvlášť hezké číslo. Za dvacet bruinů takové neseženete. Ale takhle… Proč už přede mnou nesázíte hromady peněz, dokud se usmívám?“

„To se ještě uvidí. Asi z toho nic nebude. A pak, usmíváte se, ale nesmála jste se, když jste měla, takže klidně popadnu peníze a odejdu. Nebo ne?“

„Můžu vás zavolat zpátky.“

„Ne. Jestliže byste mi nenabídla pevně stanovenou cenu, nenechal bych vás to uhádat, když jsem vám předtím dal férovou nabídku.“

„Jste neoblomný zákazník. Ale jinak sekáč.“

Všude kolem nás najednou začali vyvolávači křičet: „Ať žije Předseda!“ A hned potom „Zlatý medvěd napořád!“ Nějaká mladá žena zajásala. „Počkat! Příliš brzy.“ Shluk lidí vcházel dovnitř minul rotundu a směřoval dolů po hlavním schodišti. Všimla jsem si čelenky z orlích per, trčící uprostřed hloučku, ale to už byl Předseda Konfederace tak těsně obklopen svými strážci, že by to případný atentátník neměl vůbec jednoduché.

A opět jsme slyšeli prodavačku losů jak říká: „Bylo to rychlé. Sotva před patnácti minutami tady šel v čele davu. Když právě scházel dolů k posluchačům, tak proč neposlal někoho dopředu místo sebe? Tenhle rámus, to není nic dobrého pro kšeft. Dobrá, sekáči, už jste si spočítal, kolik mi zaplatíte, abyste se stal boháčem?“

„Ale ano.“ Georges vyndal všechny tři dolary a položil je na pult. Podíval se na ženu.

Asi dvacet vteřin se upřeně dívali na sebe, pak řekla prodavačka losů otráveně: „Pořád se usmívám. Hádám, že to beru.“ Sebrala jednou rukou peníze, druhou podala Georgovi los. „Vsadím se, že bych z vás mohla vytřískat ještě jeden dolar.“

„Rychle na to zapomeneme, že?“

„Dvakrát víc nebo nic?“

„S vašimi kartami?“ zeptal se jemně Georges.

„Sekáči, děláte ze mě starou bábu. Běžte někam jinam, než si to rozmyslím.“

„Odpočívárna?“

„Dolů chodbou po mé levé ruce.“ Dodala: „Držte se plánků.“

Když jsme kráčeli směrem k odpočívárně, řekl mi Georges tiše francouzsky, že kolem nás šli četníci. Zatímco jsme smlouvali, vešli do odpočívárny, vyšli ven zpátky do rotundy a dolů po hlavním schodišti.

Přerušila jsem ho také francouzsky. Řekla jsem mu, že to vím, ale že tohle místo určitě střeží Oči, Uši… Takže si to povíme později.

Nekárala jsem ho. Dva uniformovaní strážci, ne ti dva, co měli problémy se žaludkem, se nám přilepili na paty, spěchali kolem nás a vstoupili do odpočívárny před námi. Mělo to svůj důvod. Amatér se často pokouší ukryt ve veřejně přístupné odpočívárně. Vyšli ven a proběhli kolem, dovnitř do paláce. Georges klidně nakupoval losy, zatímco stráž, co nás hledala, šmírovala kolem. Dvakrát. Obdivuhodné. Jako profesionál.

Ale nechtěla jsem mu to hned říkat. Nějaká osoba neurčitého pohlaví prodávala lístky do odpočívárny. Zeptala jsem se jí, nebo ho, kde je dámská úpravna. Po pečlivém průzkumu jsem zjistila, že to bude nejspíš žena, protože pánský nátělník jí zakrýval buď vycpávky v podprsence nebo malé bradavky. S opovržením odpověděla: „Jste praštěná? Zkoušíte to, co? Měla bych poslat pro poldy.“ Pak se na mě podívala pozorněji. „Jste cizinka?“

Přisvědčila jsem. „V pořádku. Takhle tady nemluvte. Lidé to nemají rádi. Tady jsme demokrati, víte? Ženský a chlapi používají stejný hydrant. Takže si kupte lístek nebo mi tady neblokujte turniket.“

Georges koupil dva lístky pro oba. Vešli jsme dovnitř. Napravo od nás byla řada otevřených kabin. Nad nimi se vznášel holografický nápis: TOTO ZAŘÍZENÍ PRO VÁS ZADARMO PROVOZUJE KALIFORNSKÁ KONFEDERACE. PRO VAŠE ZDRAVI A POHODLÍ. JOHN „VÁLEČNÝ KŘIKLOUN“ TUMBRIL, PŘEDSEDA KONFEDERACE.

Nad nápisem se vznášel holografický portrét Předsedy v životní velikosti. Za otevřenými kabinami byly placené kabiny se vchody zakrytými závěsy. Po naší levici stál stánek s novinami a drobným galanterním zbožím, kde prodávala osoba velmi určitého pohlaví, mohutná lesbička. Georges se u něj zastavil a překvapil mě tím, že koupil nějakou kosmetiku a flakón levné voňavky. Pak požádal o lístek do převlékací kabiny, někam úplně dozadu.

„Jeden lístek?“ dívala se na něj přísně. Georges přisvědčil. Pokrčila pysky: „Nezbedové! Žádné techtle mechtle, cvoci jedni.“

Goerges neodpověděl. Britskokanadský dolar se přesunul z jeho ruky do její a zmizel. Řekla velmi měkce: „Nebuďte tam dlouho a když zabzučím bzučákem, hned se chovejte slušně. Číslo sedm, vzadu vpravo.“

Šli jsme k číslu sedm, k nejvzdálenější převlékárně, a vešli dovnitř. Georges zatáhl závěsy, připnul je k sobě napevno, pak spláchl záchod, pustil studenou a nechal ji odtékat. Mluvil opět francouzsky. Řekl mně, že asi změníme svůj vzhled. Ale nebudeme se maskovat, takže, drahoušku, svlékni si šaty, co máš na sobě a vezmi si oblek ze svého námořnického vaku.

Vysvětlil mi to podrobněji a pletl přitom francouzštinu a angličtinu. Čas od času propláchl umyvadlo. Oblékla jsem si ten skandální superskinový oblek, nalíčila se víc než obvykle a pokoušela se vypadat jako slavná Kurva z Babylónu nebo jí podobné.

„Vím, že to není tvá profese, děvče, ale pokus se o to.“

„Pokusím se, abych byla na odpovídající úrovni.“

„No né!“

„A sám si chceš vzít Janetiny šaty? Nemyslím si, že ti padnou.“

„Ne, ne. Nebudu to protahovat. Tak švihej.“

„Promiň.“

„Neobleču si ženské šaty. Jednoduše se budu snažit, abych vypadal zženštile.“

„Nevěřím, že to vyjde. V pořádku, zkusme to.“

Se mnou nebylo moc práce. Chvilku jsem pracovala na opileckém pohledu, co mívá Ian. K tomu více líčení než obvykle, líčil mě Georges. Zdálo se mně, že toho o těchto věcech ví víc než já. Bylo to cítit z toho, jak to dělal. Jakmile jsme byli venku, přidala jsem k tomu chování tak — teď jsme přišli — a–procházíme — se.

Georges na sebe nanesl poněkud více make — upu, než vyplácal na mě, k tomu ten hnusný parfém (nezeptal se mě, jestli se vůbec nosí) a na krk si dal křiklavě oranžový šátek, co nosím místo pásku. Vyfoukala jsem mu vlasy a nastříkala lakem, takže zůstaly natupírované. To bylo všecko. A k tomu změna v chování a způsobech.