Robert Heinlein - Friday

Za dvě hodiny jsem opouštěla koupelnu umytá, bez pocitu nacpání, s vyčištěnými zuby a čerstvým dechem. Cítila jsem se v takové formě a pohodě, jako nikdy v celém životě. Žádný parfém. Nejenže na ně nejsem, ale i když o tom neví, muži dávají přednost svůdnosti ženy než nějakému afrodisiaku. Ale vyčichlé nemají zrovna tak rádi.

Georges byl v posteli, na sobě přehoz. Hluboce spal. Jak jsem si všimla, nestačil ani spustit baldachýn. S nesmírnou opatrností jsem se vmáčkla dovnitř a neprobudila ho. Doopravdy jsem nebyla zklamaná, protože si sama nezakládám na tom, že jsem sexbomba. Cítila jsem šťastnou jistotu, že mě vzbudí a budu svěží. To bude pro oba dva lepší. I já jsem měla za sebou perný den.

Rozhodla jsem se správně.

Nechci vzít Georga Janet… Ale už se těším na návštěvy a když se někdy rozhodne změnit mou sterilitu, tak jak se to dělá kočkám, mohu bez problémů v sobě nosit Georgovo dítě. Nevím, proč to Janet už tak neudělala.

Probudila jsem se příjemnou vůní. Georges vykládal výtah z kuchyně: „Máš jednadvacet vteřin na to, abys vstala a umyla se,“ řekl. „Protože právě se podává polévka. Uprostřed noci jsi měla stejně vydatnou snídani, takže teď se zase dosyta nasvačíš.“

Předpokládám, že není asi zrovna moc dobré snídat pravé kraby, ale já je mám ráda, takže jsem je neodmítla. Dala jsem přednost nastrouhanému banánu a ovesným vločkám se smetanou, které se úplně vyrovnaly snídani, a k tomu byly opékané suchary a míchaný zelený salát. Potom jsem do sebe natankovala cikorkovou kávu vylepšenou skleničkou Korbelova francouzského koňaku. Georges byl zamilovaný prostopášník a náruživý gurmán a mistr šéfkuchař a jemný léčitel, kterému umělý člověk uvěří, že je člověk, a když není, tak že se vlastně dohromady nic neděje.

Dotaz: Proč jsou všichni tři členové této rodiny tak štíhlí? Jsem si jistá, že nedrží dietu a ani neprovádějí žádná masochistická cvičení. Kdysi mně jeden terapeut řekl, že každý by měl provádět všechna tělesná cvičení v posteli. Je to možné? Tak to byly dobré zprávy. A teď ty špatné…

Mezinárodní pásmo bylo uzavřeno. Bylo sice možné dostat se přes Portland do Deseretu, ale neměla jsem záruku, že metro na trase Salt Lake City — Omaha — Gary bude fungovat. Jak se zdálo, tak jediná velká mezinárodní trasa, na níž ještě jezdily kabiny, byla San Diego — Dallas — Vicksburg — Atlanta. San Diego nepředstavovalo žádný problém, protože metro jezdilo z Bellinghamu do La Jolly. Ale Vicksburg není v Chicagském impériu. Je to říční přístav, z něhož se můžete dostat do Impéria, pokud máte peníze a jste tvrdohlaví.

Zkoušela jsem zavolat Šéfovi. Asi čtyřicet minut jsem poslouchala umělý hlas, podobný tomu, jakým lidé jednají s osobami našeho druhu. Kdo jenom přišel na nápad naprogramovat do počítačů takovou slušnost? Když slyšíte strojový hlas jak říká: „Děkujeme, že čekáte v pořadí,“ tak poprvé vás to uklidní. Ale třikrát po sobě, to už si připomenete, že telefonujete, a čtyřicet minut takového podfuku, aniž byste aspoň na chvilku uslyšeli lidský hlas, to abyste měli trpělivost indických mudrců.

Terminál nikdy nepřipustil, že by se do Impéria nedalo dovolat. Ta zatracená digitální pohroma nebyla naprogramována tak, aby říkala ne, ale aby byla slušná. Po určitém počtu marných pokusů se na obrazovce objevil nápis „SESTRO, ZAVĚS. UŽ JSI VYČERPALA SVÉ POŘADÍ.“

Pak jsem se zkoušela dovolat na poštu v Bellinghamu, abych se zeptala na spojení do Impéria. Mohla jsem napsat na papír jakýkoliv vzkaz a podat ho jako balík, ale nikoli dálkovým přenosem nebo kabelogramem nebo nějak elektronicky.

Dostalo se mi miloučké přednášky o tom, že je pro mě výhodnější posílat blahopřání k vánocům co nejdříve. Protože vánoce už byly půl roku za námi, nezdálo se mi to nějak naléhavé.

Zkoušela jsem to znova. Byla jsem vyhubována za to, že ne vždy dávám na dopis nálepku se svou zpáteční adresou a používám směrová čísla.

Zkusila jsem to potřetí a ozvala se Macyho služba zákazníkům a hlas: „Všichni ti, co nám pomáhají, jsou bohužel v tuto chvíli zaneprázdněni. Děkujemevámzatožečekáte.“

Nečekala jsem. Neměla jsem v úmyslu posílat nějaké dopisy. Nebo takhle složitě telefonovat. Chtěla jsem podat hlášení Šéfovi osobně. Proto jsem potřebovala peníze v hotovosti. Ten útočně zdvořilý terminál přiznal, že místní úřadovna MasterCard je v bellinghamském hlavním úřadu společnosti Trans AmericaCorporation. Tak jsem vytočila číslo a ozval se sladký hlas na magnetofonové pásce. Tentokrát to byl ale.lidský hlas: „Děkujeme vám, že voláte MasterCard. V zájmu co největší účinnosti a co nejlepšího uspokojení miliónů našich zákazníků byly úřadovny ve všech okresech Kalifornské konfederace navzájem propojeny s ústředím v San Jose. Abychom vám mohli rychle vyhovět, prosíme, používejte bezplatný signál na zadní straně vaší úvěrové karty společnosti MasterCard.“ Sladký hlas mně popsal cestu k baru „Pod stromy“. Rychle jsem jej vypnula.

Moje MasterCard karta, vystavená v Saint Louis, neměla bezplatný signál, ale jen signál pro Imperial Bank v Saint Louis. Takže jsem zkusila vytočit číslo, ale předem jsem si nedělala příliš velké naděje na úspěch.

Ozvala se Modlitba na knoflík.

Zatímco mě počítač poučoval o pokoře, Georges četl olympijské vydání Los Angeles Times. A čekal na mě, aby přestal lelkovat. Vzdala jsem to a zeptala se: „Georgi, co píší v ranním vydání nového o stavu ohrožení?“

„O jakém stavu ohrožení?“

„Cože? Chtěla jsem říct, promiň?“

„Friday, má lásko, jediný stav ohrožení, zmiňovaný v těhle novinách, je nebezpečí pro vymírající druh Rhus diversiloba, na nějž upozorňuje Sierra Club. Plánují dlouhodobou demonstraci se střídajícími se účastníky proti firmě Dow Chemicals. Jinak je na západní frontě klid.“

Svraštila jsem čelo a usilovně přemýšlela. „Georgi, moc toho o kalifornské politice nevím…“

„Drahoušku, o kalifornské politice toho nikdo moc neví, kalifornské politiky nevyjímaje.“

„… ale zdá se mi, že ve zprávách byla zmínka o možná dvanácti velkých atentátech a vraždách v Konfederaci. Cožpak to všechno byl žert?“ Zamyslela jsem se a počítala časová pásma. Jak je to dlouho? Třicet pět hodin?

„Našel jsem úmrtní oznámení několika prominentních žen a mužů, které předevčírem v noci zmiňovali ve zprávách… Ale ne jako oběti vražd. Jeden případ je údajně nešťastná náhoda při manipulaci se střelnou zbraní. Další oficiálně zemřel po vyčerpávající vleklé nemoci. Jiní se stali obětí neočekávaného selhání soukromého vozidla a ministryně spravedlnosti a generální prokurátorka Konfederace v jedné osobě nařídila vyšetřování. Ale teď se mi zdá, že sama ministryně spravedlnosti byla zavražděna.“

„Georgi, co se to děje?“

„Friday, já nevím. Ale domnívám se, že by bylo riskantní po tom podrobně pátrat.“

„No, nehodlám po tom pátrat. Politika mě nezajímá a nikdy nezajímala. Chci se co nejrychleji dostat do Impéria. Ale protože hranice je uzavřena bez ohledu na to, co píše L. A. Times, potřebuji k tomu peníze v hotovosti. Příčí se mi pouštět Janet žilou používáním její Visa úvěrové karty. Možná už budu moci uplatnit svou vlastní, ale musím se dostat do San Jose. Když budu mít štěstí. I tak asi budou mít řeči. Chceš jít se mnou do San Jose nebo zpátky k Jan a lanovi?“