Robert Heinlein - Friday

Například před třemi lety si venkovští ekonomové všimli, že absolventi vysokých škol vydělávají v průměru o třicet procent více než jejich spoluobčané bez akademického bakalářského titulu. Takové nedemokratické podmínky jsou prokletím pro záměrně pěstovanou představu o Kalifornii, kalifornském snu, a tak velmi rychle vznikla občanská iniciativa pro příští volby, byl schválen určitý výnos a všichni Kaliforňané, maturanti nebo ti, kterým bylo právě osmnáct, od té doby dostávají titul bakaláře.

Dědečkovská formulace datovala toto dobrodiní zpětně o osm let. Výnos parádně zapracoval: Nositelé bakalářského titulu už dál neměli žádnou nedemokratickou výhodu. Při dalších volbách byla dědečkovská klauzule rozšířena na posledních dvacet let a vzniklo silné hnutí, aby se tahle laskavost vztahovala na všechny občany.

Hlas lidu, hlas boží. Nevidím na tom nic špatného. Mírná nařízení nic nestojí a každý je hned šťastnější, i když pár lidí z toho rozbolí hlava.

Asi ve tři hodiny odpoledne jsme se, Georges a já, pomalu procházeli na jižní straně náměstí National Plaza před Předsedovým palácem, kde sídlila hlavní úřadovna MasterCard. Georges mi zrovna vykládal, že by neviděl nic špatného na tom, kdybych ho požádala, abychom se zastavili u Burger Kinga na zákusek místo menšího oběda. Podle jeho mínění tady dělají obří hamburgery ze špičkové náhražky svíčkové pečeně a čokoládového sladu s minimálním množstvím křídy. Je to asi jediný kalifornský příspěvek do mezinárodní kuchyně specialit. Souhlasila jsem s ním, zatímco jsem si jemně říhla. Skupina žena mužů, tak dvanáct, dvacet lidí, právě scházela dolů po velkých schodech před palácem a Georges začal švihat, aby se jim vyhnul. Všimla jsem si mužíka uprostřed skupiny s čelenkou z orlích per, poznala ihned jeho mnohokrát fotografovaný obličej a zachytila Georga jednou rukou.

A koutkem oka jsem zahlédla postavu vycházející zpoza sloupu nahoře na schodech.

To ve mně spustilo reakci. Přitlačila jsem Předsedu na schody, srazila přitom pár chlapíků z jeho doprovodu a skočila k onomu sloupu.

Muže, co se za něj ukryl, jsem nezabila, jenom jsem mu zlomila ruku, v níž držel zbraň, a pak ho kopla dost vysoko, když zkoušel utéci. Neměla jsem naspěch jako den předtím. Poté, co jsem vyřadila terč, který nechtěně představoval Předseda Konfederace, jsem měla čas si uvědomit, že atentátník, pokud zůstane naživu, může být klíčem ke gangu stojícím v pozadí za celým tím nesmyslným vražděním. Předseda by opravdu neměl nosit tak nápadnou pokrývku hlavy.

Neměla jsem čas si uvědomit něco jiného, co bych měla udělat, když mě dva policisté chytli za ruce. Pak mi to došlo a cítila jsem se opravdu otráveně. Vybavilo se mi laskavé pohrdání v Šéfově hlase, kdybych se mu musela přiznat, že jsem se sama nechala zatknout na veřejnosti. Na okamžik jsem zauvažovala, že se vyprostím a zmizím z dohledu. Bylo to možné, protože jeden policista měl jasně vyšší tlak a ten druhý byl starší muž s kovovými obroučkami brýlí.

Na to už bylo příliš pozdě. Kdybych se teď naplno rozběhla, skoro určitě bych unikla a na prvním nebo druhém náměstí se zamíchala do davu a byla fuč. Ale tihle panáčkové by možná zranili půltucet okolostojících, kdyby se mě pokoušeli čapnout za křídlo. To nejsou profesionálové! Proč tahle palácová stráž svého šéfa vůbec nechránila? Místo toho to nechali na mně. Chlapík, skrývající se za sloupem, ne, nic takového se od atentátu na Huey Longa nestalo.

Proč jsem se nestarala o svoje a nenechala vraha vypálit na Předsedu Konfederace v jeho přihlouplém klobouku? Protože jsem byla vycvičená jenom na obranný způsob boje, jednala jsem instinktivně. Neměla jsem žádný zájem s někým bojovat, nemám to ráda. — A právě to se stalo.

Neměla jsem čas, abych uvažovala o výhodách toho, když si.člověk hledí svého, protože Georges si hleděl mě. Mluví obvykle bez přízvuku, takže to vypadá poněkud nabubřele a vznešeně, a angličtinu Britských Kanaďanů umí výborně. Teď ale brebtal cosi nesouvislého francouzsky a pokoušel se ode mě odlepit ty dva pretoriány.

Chlapík v brýlích mě nechal, abych se levou paží natahovala po Georgovi, takže jsem ho rýpla loktem akorát pod prsní kost. Zkřivil se bolestí a šel k zemi. Druhý mě stále držel za pravé rameno, takže jsem ho zasáhla na stejné místo třemi prsty levačky, načež vyjekl a následoval svého kolegu. Oba zvraceli. To všechno se stalo mnohem rychleji, než to stačíte říci: Ti blbci mě chňapli, Georges zasahoval, byla jsem volná. Dvě vteřiny? Ať už to trvalo jakkoli dlouho, atentátník zmizel a s ním i jeho zbraň.

I přesto že jsem Georga táhla s sebou, asi bychom jim byli zmizeli. Uvědomila jsem si, že Georges se vlastně rozhodl za mě. Držel mě za pravý loket a pevně strkal směrem k hlavnímu vchodu paláce, právě za tu řadu sloupů. Jakmile jsme vstoupili do rotundy, pustil mě a měkce řekl: „Drahoušku, kráčej pomalu, potichu, potichu. Zavěs se do mě.“

Zavěsila jsem se do něj. Rotunda byla pěkně nacpaná, ale bez vzruchu. Nic nenasvědčovalo tomu, že o pár metrů dál podnikli pokus zabít vůdce národa. Zpovědnice lemující rotundu byly v provozu, zvláště ty s okénky pro podávání sázenek. Přímo po naší levici nějaká mladá žena prodávala losy. Nebo spíš byla po ruce, kdybyste si je chtěli koupit. Teď právě neměla zákazníky, a tak sledovala na obrazovce seriál financovaný výrobci pracích prostředků.

Georges se obrátil a zastavili jsme se u jejího stánku. Aniž vzhlédla, řekla: „Teď došlo k výbuchu stanice. Za chvilinku se vám budu věnovat. Vyberte si kolem mě. Buďte mými hosty.“

Kolem stánku opravdu byly girlandy losů. Georges si je začal prohlížet. A tak jsem také projevila velký zájem. Zabíjeli jsme čas. Chvilku potom, co začaly zprávy ze světa obchodu, mladá žena zeslabila zvuk a obrátila se na nás.

„Díky, že jste počkali,“ řekla s příjemným úsměvem. „Nikdy si nenechám ujít Nářky jedné ženy, zvláště teď, když Mindy Lou je opět těhotná a strýček Ben zas kolem toho vyvádí. Sledujete taky seriály, miláčku?“

Přiznala jsem, že mám na to jen málokdy čas. Vždycky mi do toho něco vleze.

„To je špatné. Seriály jsou velmi výchovné. Vezměte si takového Tima, to je můj spolubydlící, ten se nedívá na nic jiného než na sport. Takže ty fajnovější věci v životě ho ani nenapadnou. Koukněte se jen na tuhle krizi v životě Mindy Lou. Strýc Ben ji jasně omezuje a trestá jenom proto, že mu neřekla, kdo jí to udělal. Myslíte si, že to Tima zajímá? Že se o to stará? Vůbec ne! Ani Tim, ani strýc Ben si nejsou vědomi, že Mindy Lou to nemůže říci, protože se to stalo na tajné poradě politických vůdců volebního okrsku. V jakém znamení jste se narodila?“

Mohla bych na tuto otázku odpovědět nějakou připravenou frází. Lidé se na to vždycky ptají. Ale když jste se nenarodili, tak se takovým věcem raději vyhýbáte. Vylovila jsem v paměti jedno datum a vypálila ho na ni. „Narodila jsem se 23. dubna.“ To je datum narození Shakespeara. Nějak mi to uvízlo v paměti.

„No ne! Mám pro vás los.“ Naklonila se přes májovou výzdobu, našla los a ukázala mně číslo. „Vidíte to? Jdete náhodou kolem a já to pro vás mám! To je váš den.“ Vyndala los. „Dvacet bruinů.“

Nabídla jsem jí jeden britskokanadský dolar.

„Nemůžu vám to rozměnit,“ odpověděla.