Robert Heinlein - Friday

„Georgi, je možné, že všechny tyhle výhrůžky jsou jen nějaký strašlivý žert?“

„Naznačuješ, že vlastně nikoho nezabili a že všechny zprávy byly zfalšované nebo novinářské kachny?“

„No, sama nevím, co tím vlastně naznačuju.“

„Marjorie, to je tedy fór, když tři různé skupiny vyhlásí všechny právo na odpovědnost za tento svět, a proto si dvě z nich klidně dělají šprťouchlata z celé planety! Nemyslím, že zprávy o atentátech a zabíjení by byly dobrý šprým. Každá legrácka je určena pro konkrétní příležitost a konkrétní počet lidí. Tohleto je příliš velké a rozsáhlé na to, aby to byl fór. To všechno svědčí proti. Ještě kávu?“

„Děkuji, ne.“

„Něco jiného?“

„Už nic. Ještě jeden vdoleček s medem a prasknu.“

Zvenku to byly obyčejné dveře od hotelového pokoje číslo 2100. Jen co jsme se ocitli uvnitř, zeptala jsem se: „Georgi, proč?“

„Nevěsta by měla mít apartmá pro novomanželské radovánky.“

„To je báječné. Marnotratné. Miloučké. Ale neměli bychom utrácet peníze. Už beztoho tě hodně stál ten piknik. Ale jestliže očekáváš, že se dnes večer budu chovat jako nevěsta, pak jsi mě neměl nacpávat „vejci na koňském hřbetě“ a celým talířem vdolečků. Drahoušku, jsem přecpaná a bez půvabu a krásy.“

„Jsi krásná a půvabná.“

„Georgi, prosím tě, nehraj to na mě. Přistihl jsi mě, když jsem zabila Dickeyho. Víš, kdo jsem.“

„Vím, že jsi sladká a statečná a galantní žena.“

„Víš, co myslím. Jsi z profese. Odhalil jsi mě. Přistihl jsi mě.“

„Máš mimořádné schopnosti. Viděl jsem to.“

„Takže víš, co jsem zač. Přiznávám to. Už je to pár roků. Naučila jsem se to zastírat. Ale ten bastard neměl mířit bouchačkou na Janet!“

„Ne, to neměl. A za to, co jsi udělala, jsem ti nadosmrti dlužný.“

„Myslíš? Ian je přesvědčen, že jsem ho neměla zabíjet.“

„Ianova první reakce je vždycky trošku uhlazená. Pak ho to přejde. Ian je rozený pilot: myslí svaly. Ale, Marjorie…“

„Nejsem Marjorie.“

„Co?“

„Teď už smíš znát moje pravé jméno. Mám na mysli jméno z dětského domova. Jsem Friday. Pochopitelně, že to není moje jediné jméno. Pokud je to nutné, používám některé ze svých úředních příjmení. Obvykle Jonesová. Ale Friday je mé jméno.“

„Chceš, abych ti tak říkal?“

„No, myslím si, že ano. Tak mně říkají, když se nemusím skrývat a být inkognito. Když jsem mezi lidmi, kterým věřím. Dělám dobře, když ti věřím. Můžu?“

„Lichotí mi to a těší zároveň. Pokusím se tvou důvěru nezklamat. I tak jsem ti strašně dlužný.“

„Jak to, Georgi?“

„Myslím, že je to jasné. Když jsem viděl, co Mel Dickey dělá, rozhodl jsem se hned se vzdát, abych neohrozil ostatní. Ale jakmile začal ohrožovat Janet tou stříkačkou, slíbil jsem si, že až budu později na svobodě, zabiju ho.“ Georges se maličko usmál. „Nestačil jsem nic víc, než si tohle slíbit. Vtom ses náhle objevila jako anděl pomsty a provedla to, co jsem měl v úmyslu. Takže jsem ti zavázán.“

„Další vraždění?“

„Když to tak bereš, tak ano.“

„To asi ne. Jak jsi sám říkal, mám mimořádně zdokonalené vlastnosti. Obvykle se o sebe postarám sama. Když je to nutné.“

„Cokoli, co budeš chtít, pro tebe udělám, drahá Friday.“

„K čertu, Georgi, nechci, aby ses cítil vůči mě jako dlužník. Svým způsobem mám Janet taky ráda. Ten bastard si sám zpečetil svůj osud, když ji ohrožoval zbraní. Nedělala jsem to pro tebe, udělala jsem to pro sebe. Takže mi nejsi za nic zavázán.“

„Drahá Friday, jsi stejně k pomilování jako Janet. To už jsem zjistil.“

„Tak proč si mě nevezmeš do postele a nenecháš, abych ti zaplatila v naturáliích? Vím, že nejsem člověk, a neočekávám, že mě budeš milovat jako svou manželku, která není umělá. Nebo že mě vůbec budeš mít někdy rád. Ale zdálo se mi, že se ti líbím a že se mnou nezacházíš jako moje novozélandská rodina Způsobem, jakým se většina lidí chová k umělým lidem. Udělám to, protože za to stojíš. Doopravdy to mohu udělat. Nemám sice potvrzení, že jsem prošla výcvikem děvky, ale výcvik to byl dobrý… Takže to zkusím.“

„Miláčku! Kdo ti takhle zle ublížil?“

„Mně? Jsem v pořádku. Teď jsem ti jenom vysvětlovala, že vím, jak to na světě chodí. Nejsem dítě, které učily chodit chůvy. Umělý člověk nečeká od muže nějakou sentimentální lásku, oba to víme. Ty tomu rozumíš daleko víc než laik. Jsi od fochu. Vážím si tě a skutečně se mi líbíš. Jestliže mi dovolíš, abych se s tebou vyspala, budu se snažit tě pobavit, jak nejlépe to dovedu.“

„Friday!“

„Ano, pane?“

„Nebudeš se mnou spát proto, abys mne pobavila.“

Náhle jsem ucítila slzy. To se mi stává velmi zřídka. „Pane, je mi to líto,“ řekla jsem mu zkroušeně. „Nechtěla jsem vás urazit. Neměla jsem v úmyslu být tak troufalá.“

„Zatraceně, NECH TOHO!“

„Pane?“

„Přestaň mi říkat pane. Přestaň se chovat jako otrokyně. Říkej mi Georgi a tykej mi. Jestliže cítíš, že bys mi mohla jako předtím říkat drahoušku nebo miláčku, prosím tě, oslovuj mě tak. Nebo mně nadávej, jednej se mnou jako se svým přítelem. Tohle dělení na lidi a ty ostatní vymysleli nevzdělaní neodborníci. Každý z profese ví, že je to vlastně nesmysl. Máš lidské geny. Vybrané co nejpečlivěji. Snad právě tohle způsobilo, že jsi superčlověk. Nemůžeš přece nebýt člověkem. Jsi plodná?“

„No, reverzibilně sterilní.“

„Lokálně tě umrtvím a za deset minut tohle můžu změnit. Pak bych tě mohl oplodnit. Má být naše dítě člověk nebo ne? Nebo napůl člověk?“

„No… člověk.“

„Můžeš na to vsadit krk, že bude! Vždycky, když žena porodí dítě, je to člověk. Nikdy na to nezapomeň!“

„Ach,… nezapomenu.“ Cítila jsem podivné chvění, tam někde dole ve mně. Sex, ale nikdy předtím jsem nic podobného necítila. Protože se pářím jako kočka. „Georgi? Ty to chceš udělat? Oplodnit mě?“ Vypadal velmi vyplašeně. Pak se pohnul směrem ke mně, kde jsem seděla, sklonil se ke mně, objal mě a políbil. V desetibodové stupnici bych to ocenila tak na osm a půl bodu. Možná devět. V šatech a ve svislé poloze to asi nešlo udělat líp. Pak mě zvedl, přešel ke křeslu, posadil si mě na klín a začal nedbale a jemně svlékat. Janet mě předtím navlékla do svých šatů. Pochopitelně, že jsem měla na sebe mnohem víc pěkných věcí než tenhle námořnický oblek. Můj superskin, nedávno vypraný Janet, zůstal v lodním vaku.

Georges řekl, jakmile mi všechno rozepnul: „Těchto deset minut bychom měli strávit v mé laboratoři a pak asi za měsíc bych tě teprve směl oplodnit. Tenhle postup by zabránil tomu, aby ti narostlo břicho… Protože tohle znamení působí na chlapy jako španělské mušky na býka. Takže bych tě uchránil před tvou pošetilostí. Místo toho tě vezmu do postele a pokusím se tě pobavit… I když na to nemám žádné osvědčení. Ale nějak to promyslíme, milá Friday.“ Vyzdvihl mě a pustil poslední kousek mého oděvu na zem. „Vypadáš dobře a hezky voníš. Chceš jít první do koupelny? Potřebuju sprchu.“

„No, raději bych šla jako druhá, protože chci, aby mi to trvalo docela dlouho.“

Trvalo mi to dlouho. Když jsem říkala, že jsem doslova přecpaná, nedělala jsem si legraci. Jsem zkušená cestovatelka, kterou jen tak něco nerozhází. Ale celý den jsme nic nejedli. A ta mohutná „snídaně“ o půlnoci, to mě trochu vyhodilo z denního rytmu. Když začínám cítit na prsou a na břichu tlak, je nejvyšší čas zbavit se toho nafouknutí.