Robert Heinlein - Friday

„Ty to říkáš tak, jako by bylo lepší, abych tě nedoprovázel.“

„Ne, ne! Říkám pouze to, že když jsi se rozhodl jet se mnou, mohla to být jenom zdvořilost. Abychom měli oba radost. A musím dodat, že když se dostanu do Impéria, budu cestovat sama, protože to už budu zpátky ve službě.“

Ian řekl: „Marjo, tak ať Georges jede s tebou až tam, kde tě nemohou uvěznit a kde platí tvoje úvěrové karty.“

Janet dodala: „To je dost důležité. Uniknout možnosti, že tě zavřou. Marjo, můžeš čerpat mou Visa úvěrovou kartu, jak dlouho budeš chtít. Mezitím budu používat kartu Maple Leaf. Nezapomeň, že teď jsi Janet Parkerová.“

„Parkerová?“

„Na kontě Visa mám dívčí jméno. Tady ji máš. Vezmi si ji.“ Vzala jsem ji a uvažovala, že ji použiji jenom tehdy, když se mi někdo bude dívat moc na prsty. Když to bude jen trochu možné, budu účtovat na zesnulého poručíka Dickeyho, jehož úvěrová karta bude platit určitě ještě pár dnů, možná týdnů. Pak jsme už jenom tak tlachali a nakonec jsem řekla: „Už jdu. Georgi, jdeš se mnou?“

Ian řekl: „Hele, dneska v noci ne, nejdřív ráno.“

„Proč? Metro jezdí celou noc, nebo ne?“ Samozřejmě, že jsem to věděla.

„Ano, ale na nejbližší stanici metra je to přes dvacet kiláků. A venku je tma jako v pytli.“

Teď není čas na debaty o strašidlech.

„Iane, mohu jít pěšky třeba až do půlnoci. Jestliže kabina odjíždí přesně o půlnoci, mohu prakticky celou cestu do Bellinghamu prospat. Jestliže je hranice mezi Kalifornií a Impériem otevřená, podám hlášení svému Šéfovi už zítra ráno. Je to tak lepší, ne?“

Za pár minut jsme už všichni odjížděli lehkým krytým kočárem. Ian ze mě pochopitelně neměl radost, protože jsem nebyla ta sladká, povolná, přístupná bytost, kterým muži dávají přednost. Svou mrzutost však nedal najevo a když nás vysadili u Perimetra a McPhillipse naproti stanici metra, velmi sladce mě políbil. Georges a já jsme se vmáčkli do kabiny, která odjížděla ve 23.00, a celou cestu přes kontinent prostáli. Ale ve 22.00 tichomořského času, což je ve Winnipegu půlnoc, jsme byli ve Vancouveru, a jakmile jsme se dostali do raketoplánu směrem na Bellingham, vyzdvihli jsme si turistické karty, během jízdy je vyplnili a nechali je projít počítačem u východu. Když jsme za pár minut opouštěli raketoplán, stroj už je vyplivl natištěné. Operátorka dokonce ani nevzhlédla. Zamumlala něco jako „Pěkný pobyt!“ a v klidu si dál četla.

V Bellinghamu má stanice spoje do Vancouveru a východ přímo do dolní chodby hotelu Hilton. Do očí nám okamžitě padl světelný nápis plující prostorem:

SNÍDANĚ V NAŠEM BARU

Bifteky — minutky — koktejly

Snídaně podáváme 24 hodin denně.

Georges řekl: „Paní Tormeyová, lásko má, zdá se mi, že jsme nějak zanedbali hlavní jídlo.“

„Pane Tormeyi, v tom máte pravda. Zastřelíme si medvěda.“

„Kuchyň v Konfederaci není ani exotická, ani rafinovaná. Ale ve své neopakovatelné drsnosti docela ujde, zvláště když nemáte příliš velký hlad. Už jsem tady jednou jedl. Nehledě na název, dostaneš tady solidní nabídku jídel. Ale až ti přinesou jídelní lístek a dovolíš mi, abych ti objednal, pak ti mohu s klidným svědomím zaručit, že docela určitě zaženeš hlad.“

„Georgi, chci říct, Iane, jedla jsem polévku, co jsi uvařil. Můžeš pro mě objednávat všechno a kdykoli.“

Byl to doopravdy bar bez stolů. Ale stoličky měly opěradla a byly polstrované, a když jste se na ně vyšvihli, neudeřili jste se do kolen. To je pohodlné. Jen co jsme dosedli, už jsme před sebou měli aperitivy z jablečné šťávy. Georges objednával pro oba, pak vyklouzl ze stoličky a šel směrem k recepci, kde něco vyťukával na automatu. Když se vrátil, řekl jen co dosedl: „Teď mě smíš oslovovat Georgi. A jsi paní Perreaultová! Právě tohle jsem ťukal do počítače.“ Pozvedl Svůj aperitiv a řekl: „Santé, ma chére femme!“

Pozvedla jsem svůj pohár. „Merci. Et a la tienne mon cher mari.“ Šťáva byla jiskřivě studená a sladká jako náš cit. Ačkoliv jsem zatím nezamýšlela mít znovu manžela, Georges by jím mohl docela dobře být, ať už v žertu jako nyní nebo ve skutečnosti. Ale Janet mi ho dohodila až příliš snadno. Přinesli nám snídani:

— vychlazenou jablečnou šťávu Yakima

— jahody odrůdy Imperial Valley se šlehačkou

— „vejce na koňském hřbetu“, což byla dvě vejce, volská oka jemně podlévaná na šťavnatém steaku tak křehkém, že se dal krájet vidličkou

— velké horké vdolečky s máslem, jemné máslo, šalvějový a jetelový med

— silná káva v nezvykle velkých šálcích.

Kávu, šťávu a vdolečky nám personál neustále doplňoval, ale novou porci steaku a vajec jsme už museli odmítnout. Hlučné prostředí a cesta, na kterou jsme se vydali, nepovzbuzovaly dvakrát konverzaci. Vzadu za barem byla pověšena obrazovka, sloužící jako vývěsní tabule. Každý inzerát na ní zůstal tak dlouho, aby se dal přečíst. Obvykle měl pořadové číslo, pod kterým se dal znova vyvolat na terminálech u každé barové židličky. Z dlouhé chvíle jsem při jídle četla.

Svobodná loď Jack Pot přijímá na burze pracovních sil ve Vegas nové členy posádky. Prémie pro válečné veterány.

Jak to, že si pirátská loď mohla dovolit dělat tak otevřeně reklamu? Dokonce ve Svobodném státě Vegas. Zdá se to k nevíře, ale bylo to tak.

Kuřte to, co kouřil Ježíš. Andělské marihuanové cigarety. Zaručeně nepodporují vznik rakoviny.

Rakovina mi nehrozila, ale dehet a nikotin, to není nic pro mě. Ústa ženy by měla zůstat sladká.

Bůh na tebe čeká v apartmá číslo 1208, Lewisův a Clarkův mrakodrap. Nedovol mu, aby si pro tebe přišel. Nelíbilo by se ti to.

Vůbec se mi to nelíbilo.

NUDÍTE SE?

Chystáme vůbec první večírek na panenské planetě typu T–13. Zaručujeme poměr pohlaví 50:40:10 plus minus dvě procenta.

Střední biologický věk 32 plus minus jeden rok. Nepožadujeme žádnou zkoušku temperamentu. Žádné poplatky — Žádné příspěvky — Žádná záchrana.

System Epausin Corporation Oddělení demografie a ekologie Luna City poštovní schránka DEMO nebo volejte číslo Tycho 800–2300

Vyvolala jsem si to zpátky a znovu přečetla. Jak bych se asi cítila, kdybych se pustila do šíření civilizace na nových planetách po boku kamarádů, lidí, kteří by asi nikdy neznali můj původ? Ani mé problémy. Zdokonalené vlastnosti by mi získaly respekt, což se o mých vrtoších říci nedalo. Samozřejmě, jestliže bych se s nimi nepochlubila sama.

„Georgi, prosím tě, podívej se na to.“

„A na co?“

„Mohla by to být legrace, nemyslíš?“

„To ne! Marjorie, u planety v T — stupnici větší než číslo 8 jde vždycky o prémie v hotovosti, nákladné vybavení a vycvičené osadníky. Třináctka, to je exotická cesta k sebevraždě.“

„No teda!“

„Přečti si tohle,“ nabídl mi:

W.K.: Sepiš si svou závěť. Máš jenom týden života. A.C.B.

Přečetla jsem si to. „Georgi, je to skutečně hrozba, že toho W. K. někdo zabije? Ve veřejném inzerátu? Kde by se to dalo zjistit?“

„Nevím. Možná nebude snadné se to domáknout. Divil bych se, když bychom tady zítra nečetli 'šest dnů', pak 'pět dnů'. Čeká snad W.K. na nějaký smrtící úder? Nebo je to nějaká reklama?“

„Nevím. Dala jsem si to do souvislosti s nepříjemnostmi, co jsme zažili.“