Robert Heinlein - Friday

Ian řekl: „Předtím, než se odlepíš od Země, se pořádně podívám na tu kabinu. Jsi taková Mařenka, co se ztratí v lese, a najde perníkovou chaloupku. Mohla by ses zranit.“ Otevřel poklop a nasoukal se dovnitř. Za chvilku byl venku: „Když se rozhodneš, můžeš vyjet. Ale teď mě chvilku poslouchej. Je to označené vozidlo. Ačkoliv jsem ho nemohl najít, skoro určitě má aktivní světelný signál. Shipstone je nabitý na 31 procent, takže jestli jsi uvažovala o tom, že bys jela do Quebecu, tak na to rychle zapomeň. Bude sice hermeticky uzavřeno, ale v kabině nemusíš při letu nad dvanáct tisíc metrů udržovat tlak. Ale co je ze všeho nejhorší, terminál volá poručíka Dickeyho.“

„Tak si ho nebudeme všímat.“

„Zajisté, Georgi. Ale v důsledku loňského Ortegova procesu namontovali do policejních vozů balíčky, kterými se dá vozidlo zničit na dálku. Hledal jsem ho podle stop. Kdybych to našel, vyřadím ho z činnosti. Ale já ho nenašel. To ale neznamená, že tam není.“

Pokrčila jsem rameny: „Iane, určité riziko bude vždycky. Z toho si zas tolik nedělám. Pokusím se toho vyvarovat. Ale pořád se té hromady cínu musíme nějak zbavit. Někam s tím doletět. Vypařit se odsud.“

Ian řekl: „Ne tak zhurta, Marjo. Tyhle stroje jsou můj chleba. Tenhle… Ano! Má automatického pilota s antigravitací. Tak se trochu projedeme. Kam? Na východ? Předtím, než se dostanete do Quebecu, by to mohlo bouchnout… A oni by aspoň začali uvažovat, že míříš domů, Georgi, zatímco bys byl ukrytý v Noře.“

„Iane, mně je to fuk. Nebudu se nikde ukrývat. Souhlasil jsem s tím, že odejdu, protože Marjorie potřebuje někoho, kdo by se o ni staral.“

„Je pravděpodobné, že se ona postará o tebe. Viděl jsi, jak vymydlila tu krysu.“

„To je pravda. Ale já jsem neříkal postaral se. Říkal jsem, že potřebuje někoho, kdo se o ni bude starat.“

„To je totéž.“

„S tím bych nesouhlasil. Jdeme na věc?“

Usekla jsem debatu slovy: „Iane, je tam dost energie, aby se to dostalo někam na jih od Impéria?“

„Ano, ale není to bezpečné.“

„To nevadí. Nařiď to ve směru na jih a na co největší výšku. Možná, že ho sestřelí vaši pohraničníci. Možná, že až v Impériu. Možná, že z toho vyvázne, a nakonec ho odpálí na dálku. Anebo mu dojde šťáva a zřítí se z té hrozné výšky. Tak jako tak se ho zbavíme.“

„Provedu.“ Ian opět skočil dovnitř, něco rychle kutil na palubě a vozidlo se dalo do pohybu. Vyskočil věn a spadl přitom ze tří, čtyř metrů. Podala jsem mu ruku. „Jsi v pořádku?“

„Cítím se fajn. Koukněte se, jak si uhání!“

Policejní vůz rychle mizel nad námi a směřoval na jih. Náhle vyplul ze sílícího šera do posledních slunečních paprsků a byl velmi jasně vidět. Zmenšoval se a byl pryč.

Byli jsme zpátky v kuchyni, koutkem oka sledovali terminál, pozorně pokukovali jeden po druhém a po whisky se sodou, kterou nám Ian servíroval, a debatovali o čemkoliv, jenom ne o tom, co budeme teď dělat. Ian říkal:

„Marjo, když budeš sedět a ani nedutat, tahle blbá doba přejde a budeš se moci pohodlně dostat domů. Kdyby tady bylo nějaké další vzrůšo, můžeš se potopit dolů do Nory. V nejhorším v ní musíš nějakou chvilku zůstat. Georges zatím může malovat tvé akty, jak mu poručila Betty. Dobrý, Georgi?“

„To by bylo pro mě to největší potěšení.“

„V pořádku, Marjo?“

„Iane, jestliže řeknu svému Šéfovi, že jsem se nemohla dostat zpátky, protože uzavřeli pětadvacetikilometrový úsek hranice, nebude mi věřit.“ Mám mu říci, že jsem vycvičený bojový kurýr? Není to nutné. Nebo aspoň ne teď.

„Co tedy budeš dělat?“

„Myslím si, že jsem vám způsobila už tak dost potíží.“ Milý Iane, asi stále jsi v šoku z toho zabitého muže v tvém obývacím pokoji. Ačkoliv ses později sebral a choval se jako profík. Teď vím, kde máte nouzový východ. Když zítra ráno vstanete, možná, že tady už nebudu. Pak zapomeňte, že jsem se vám někdy pletla do života.

„Ne!“

„Janet, jakmile bude tahle mizérie za námi, zavolám ti. Když budeš chtít, jakmile budu mít dovolenou, vrátím se zpátky na návštěvu. Ale teď musím doopravdy odjet a začít zase pracovat. To je všechno, co jsem k tomu chtěla říci.“

Janet jednoduše nechtěla ani slyšet o tom, že bych mohla vyrazit na cestu sama a prorazit přes hranice. Někoho, kdo by šel se mnou, jsem potřebovala asi tak jako had boty. Ale měla plán. Došla k závěru, že Georges a já bychom mohli cestovat na jejich pasy. Byla jsem totiž stejně velká jako ona a Georges si s Ianem co do výšky a váhy nezadali. Naše obličeje sice neodpovídaly, ale rozdíly nebyly zas tak velké… A kdo podrobně prohlíží fotografie v pasu?

„Mohli byste je použít a pak je poslat poštou zpátky… Ale to by nebyla ta nejschůdnější cesta. Mohli byste jet do Vancouveru, pak přejet jednoduše na turistickou kartu do Kalifornské konfederace — ale pod našimi jmény. Máte možnost jet celou cestu do Vancouveru na naše úvěrové karty. Jakmile překročíte kalifornské hranice, skoro určitě máte vyhráno. Marjo, tvá úvěrová karta by měla být v pořádku, nemusíš si dělat starosti, když se budeš chtít dovolat zaměstnavateli. A poldové se nepokusí internovat ani jednoho z vás. To je přeci taky pomoc, ne?“

„To ano,“ souhlasila jsem. „Myslím si, že finta s turistickými kartami je bezpečnější než kdybychom použili vaše pasy. Bezpečnější pro všechny. Když se dostanu do místa, kde mi bude platit úvěrová karta, bude po problému.“

„Mohla bych si na vás vybrat hotové peníze a už se nikdy nenechat nachytat, že budu mimo domov bez dostatku peněz na hotovosti. Penězi podplatíte cokoliv a kohokoliv. Zvláště v Kalifornii, zatímco v Britské Kanadě jsou úředníci někdy vyvedeni z míry, když jste na ně jako med.“

Dodala jsem: „V Bellinghamu na tom nemohu být hůř než tady. Na to, abych se pokusila přejít dokud je hezké počasí, mám celou cestu dolů do Republiky osamělé hvězdy. Mám na mysli Texas a Chicago.“

„Podle toho, co jsme viděli ve zprávách, je tam všechno v pořádku,“ odpověděl Ian. „Mám to vyhledat v počítači?“

„Ano, udělej to, prosím tě, ještě než odjedu. Když to bude pravda, mohla bych jet přes Texas do Vickburgu. Vždycky můžu na druhém břehu řeky vyměnit hotovost, protože pašeráci tudy pravidelně přecházejí.“

„Než odjedeme,“ opravil mě Georges jemně.

„Georgi, myslím si, že ta cesta je práce pro mě. Jediné, co můžeš udělat, je zmizet co nejdál od Québecu. Neříkal jsi, že máš v McGillu další pracoviště?“

„Milá paní, nestojím o to. Policie v mém pravém bydlišti nebude jiná. Takže raději pojedu s tebou. jakmile se dostaneme do washingtonské provincie Kalifornie, můžeš si změnit jméno z paní Tormeyové na paní Perreaultovou. Myslím si, že obě moje karty Maple Leaf a Crédit Quebec tady přijmou bez problémů.“

Georgi, jsi galantní… Když zkusím táhnout s sebou poskoka, potřebuji někoho galantního asi tak jako vysoké oregonské holínky. A tak ho potáhnu s sebou bez ohledu na to, co Janet říká. Ani doma nebudu mít volno.

„Georgi, to zní přímo rozkošně. Nemohu ti poručit, abys zůstal doma. Ale musím ti říci, že jsem profesionální kurýr, který mnoho let cestoval sám po celé planetě, několikrát jsem byla v osadách ve vesmíru a na Měsíci. Na Mars a Ceres jsem se ještě nedostala, ale mohu tam na rozkaz jet kdykoli.“