Robert Heinlein - Friday

„Marjo, takhle přesně jsem to neříkal. Říkal jsem, že vojenské síly jsou proti multinacionalistům k ničemu. Když obvykle válčí mezi sebou, ti velcí používají peníze a zplnomocnění a další úskoky, zapojují do všeho advokáty a bankéře. Ale násilí, to snad ani ne. No, někdy bojují pomocí žoldnéřských armád, ale neuznávají to. A ani to není jejich obvyklý styl. Ale tihle současní vtipálci používají výlučně zbraně, se kterými multinacionalisty mohou napadnout a uškodit jim. Atentáty, vraždy a sabotáže. Je to tak jasné, že mi dělá starosti, proč jsme o tom ještě neslyšeli? Při tom, co se všechno děje, se divím, že nevsadili na boj ve vzduchu.“

Polkla jsem velký kus francouzského chleba namočený do té božské polévky, a potom mu řekla: „Iane, je pravděpodobné, že by se nějací multinacionalisté zúčastnili tohoto představení prostřednictvím nastrčených figurek?“

Ian se vztyčil tak náhle, až se jeho talíř zatřásl a polévka mu pokapala bryndák. „Marjo, ty mě ohromuješ. Vybral jsem si tě z davu lidí z důvodů, které nemají vůbec nic co do činění s tvým mozkem…“

„To vím.“

„… ale ty trváš na tom, že máš taky mozek. Ihned jsi přišla na to, co je špatné na záměru naší společnosti uzavírat smlouvy s umělými piloty, a já ve Vancouveru klidně použiju tvoje argumenty. Teď nám tady podsouváš zase jinou bláznivou myšlenku… A přikládáš vlastně políčko dávající celé skládance smysl.“

„Nejsem si jistá, že to dává smysl,“ odpověděla jsem. „Ale podle zpráv probíhají atentáty, vraždění a sabotáže po celé planetě a na Měsíci a až na Ceresu. Týkají se stovek, pravděpodobně tisíců lidí. Ale atentáty, vraždy a sabotáže, to je práce pro specialisty. Jsou k tomu vycvičeni. Amatéři, dokonce i vojáci v záloze, v sedmi z deseti případů tuhle práci zfušují. Všechno to stojí peníze. Mnoho peněz. Ty nemá ani nějaká potrhlá politická organizace, ani náboženská sekta. Kdo má všude po celém světě peníze, po celé sluneční soustavě, a kdo dává o sobě vědět zrovna tímto způsobem? Zatím to nevím. Jenom si tak pro sebe probírám pravděpodobné důvody.“

„Myslím, že jsi na to kápla. Celý klíč je v tom kdo. Marjo, co děláš jinak, když nejsi u své rodiny na Jižním ostrově?“

„Iane, nemám žádnou rodinu na Jižním ostrově. Manželé a sestry ve skupině se se mnou rozvedli.“

Vzalo ho to stejně jako mě. Najednou bylo všude ticho. Pak Ian polkl a řekl tiše: „To je mi velmi líto, Marjorie.“

„Nic si z toho nedělej, Iane, tu chybu už jsem napravila. Je to za mnou. Nepojedu zpátky na Nový Zéland, ale ráda bych se někdy dostala do Sydney navštívit Betty a Freddieho.“

„Myslím si, že by byli moc rádi.“

„Vím, že by byli a oba mě taky pozvali. Iane, co Freddie učí? Nikdy jsme se k tomu nedostali.“

Georges odpověděl: „Federico je můj kolega, drahoušku… Tahle šťastná shoda náhod mě přivedla až sem.“

„To je pravda,“ souhlasila Janet. „Bucláček a Georges spolu krájeli geny u McGilla a díky tomu Georges poznal Betty, Betty ho nasměrovala na mě a já ho stáhla.“

„Tak jsme si s Georgem vydělali na náš podíl,“ přikývl Ian. „Protože ani jeden z nás by se nemohl starat o Janet sám. Mám pravdu, Georgi?“

„Ty si všechno zdůvodníš, bratříčku. Zajisté se oba dva umíme o Janet postarat.“

„Dělá mně potíže postarat se o vás dva,“ komentovala to Janet. „Lepší by bylo, kdybychom Marju najali, aby mně pomáhala, co ty na to, Marjo?“

Nebrala jsem tuto nabídku vážně, protože jsem si byla jistá, že tak míněna nebyla. Každý, s kým jsem se milovala nebo koho jsem se důvěrně dotýkala, tlachá, aby zakryl rozpaky. To jsme věděli všichni. Ale všiml si někdo, že jsme se už nebavili o mé práci? Ale proč ta hluboko uložená vrstva mého mozku tak důrazně rozhodla znova nadhodit tuhle otázku? Nikdy bych nikomu neměla vykládat o Šéfových tajemstvích!

Vzpomínka na Šéfa mě dost znepokojila a přivedla na určitou myšlenku. Byl nějak zapleten do těchto podivných událostí? Jestliže ano, tak na čí straně?

„Ještě polévku, drahoušku?“

„Nedávej jí polévku, dokud neodpoví na mou otázku.“

„Iane, to jsi nemyslel vážně. Georgi, když si přidám polévku, vezmu si ještě česnekové máslo. A budu tlustá. To ne. Nepopouzej mě.“

„Ještě polévku?“

„No, ale jen trochu.“

„Vůbec nežertuju,“ Janet trvala na svém. „Nepokouším se tě sem nějak, uvázat, protože teď jsi na manželství pochopitelně asi dost zatrpklá. Mohla bys to brát jen jako pokus… A za rok to můžeme znova probrat. Pokud s tím ovšem souhlasíš. A chceš to. Mezitím bych si tě pěstovala na mazlení… A ty dva kozly nechám v jedné místnosti s tebou, jen když se budou dobře chovat.“

„Počkej,“ protestoval lan. „Kdo ji sem přivedl? Já. Marja je přece můj mazlíček.“

„Betty tvrdí, že je miláčkem Freddieho. Přivedla jsem ji sem jako zástupkyně Betty. Možná, že to platilo včera, ale teď je to můj drahoušek. Když někdo z vás dvou s ní bude chtít mluvit, musí přijít ke mně a nechat si štípnout svůj žeton. Je to tak správně, Marjorie?“

„Když to říkáš ty, Janet. Ale to je jen taková teoretická možnost, které se přece nemusím držet. Máte doma nějakou mapu hranic ve větším měřítku? Myslím jižních hranic.“

„Určitě. Vyvolej si ji v počítači. Jestli si ji chceš nechat vytisknout, použij k tomu terminál ve studovně. Je to vedle ložnice.“

„Nechci ti přepnout zprávy.“

„To nemusíš. Můžeme odpojit kterýkoli počítač od všech ostatních. Je to nutné, protože tohle je dům lstivých individualistů.“

„Zvlášť kvůli Janet,“ souhlasil Ian. „Marjo, proč chceš velkou mapu hranic Impéria?“

„Raději bych jela domů metrem. Ale to nemohu. Takže musím najít jiný způsob, jak se dostat domů.“

„Taky si to myslím. Zlatíčko, asi ti budu muset sebrat boty. Nebo chceš, aby tě zastřelili při prvním pokusu o překročení hranic? Právě teď jsou si gardisté na obou stranách hranice jisti, že mohou kdykoli zmáčknout kohoutek.“

„No… Můžu si alespoň prostudovat tu mapu?“

„Samozřejmě. Když slíbíš, že se nebudeš pokoušet plížit se podél hranic.“

Georges řekl jemně: „Bratříčku, kdo má někoho rád, nebude ho svádět ke lži.“

„Georges má pravdu,“ prohlásila Jan. „Žádné vynucené sliby. Jdi napřed, Marjo, musím to tady uklidit. Iane, slíbils, že mi s tím pomůžeš.“

Příští dvě hodiny jsem strávila na počítačovém terminálu ve vypůjčeném pokoji, snažila se zapamatovat celou hranici, pak jsem si dala na obrazovku co možná největší zvětšení a učila se určité části do nejmenších detailů. Žádná hranice nemůže být doopravdy neprodyšná. Dokonce ani ostnaté dráty kolem některých totalitních států. Nejlepší trasy bývají obvykle poblíž střežených celních přístavů. Právě na takových místech najdeme často pašerácké stezky. Ale já bych asi neměla použít žádnou takovou známou stezku.

Nedaleko odsud bylo dost celních přístavů. Emerson Junction, Pine Creek, South Junction, Gretna Mayda a tak dále. Podívala jsem se také na řeku Roseau, ale zdálo se, že teče špatným směrem, na sever od Red River. Mapa nebyla totiž příliš zřetelná.

Jižně a jihovýchodně od Winnipegu byl zvláštní kus země přilepený na Lesní jezero. Na mapě byl vybarven jako část Impéria a nezdálo se, že by vám něco v tomto bodě mohlo zabránit přejít hranice. Samozřejmě pokud jste ochotni riskovat pár kilometrů bažinami. Nejsem žádný superman, pochopitelně mohu zapadnout do bažiny, ale tenhle nehlídaný úsek hranice mě přitahoval. Nakonec jsem to pustila z hlavy, protože i když to byla součást Říše, oddělovalo ji od jeho vlastního území 21 kilometrů vody. A co takhle ukrást loď? Vsadili bych se, že každá loď, co projede tímhle úsekem jezera, narazí na fotobuňku. A potom hned následuje takový zásah laserem do přídě lodě, že byste z toho taky mohli porodit… Další argumenty už jsem prostě nehledala. Laser se nedá ani podplatit, ani přesvědčit sladkými řečmi. Takže jsem to klidně pustila z hlavy.