Robert Heinlein - Friday

„Dobrá. Všechno, co žije v podzemí, lišky, králíci, sysli, mají zadní nouzový východ.“

„Chytrá holčička. Kdepak je?“

Předstírala jsem, že se rozhlížím kolem a zkouším ho najít. Ale ve skutečnosti cit, vypěstovaný bezpochyby už dávno předtím, ještě během výcviku pro středně pokročilé, způsobil, že jsem jej našla úplně snadno. Přesně podle hesla Neodpočívej, dokud neobjevíš únikovou cestu. „Jestliže jste mohli udělat tunel v tomhle směru, pak si myslím, že únikový východ by mohl být uvnitř té skříně na šaty.“

„Tak nevím, jestli ti mám gratulovat nebo zkoumat, jak ho ještě lépe utajit. Ano, skrz ten šatník a zahnout doleva. Světla začínají svítit při záření 37 stupních Celsia stejně jako když jsme vyšli z hloubkového tunelu. Jsou napájena vlastními shipstony a měla by vydržet prakticky navěky… Ale myslím, že jsou příliš ostrá a že poznáš hned, kde jsou. Tunel je docela dlouhý, protože ústí ven až za zdí, v remízku trnitých keřů. Jsou tam maskované dveře. Trochu těžké, ale když je správně odklopíš stranou, tak se samy zase otočí zpátky.“

„Zvuk je strašně dobře plánován. Ale, hele, co když to někdo zjistí a dostane se sem takhle? Nebo — co když to najdu já sama, vždyť jsem koneckonců úplná cizinka.“

„Nejsi cizinka. I když tě moc dlouho neznáme, bereme tě jako starou přítelkyni. Ano, je docela klidně možné, že bez ohledu na maskování zadní vchod někdo najde, a tak vlastně celou únikovou cestu. Tak za prvé, v celém domě se rozlehne hrozné zvonění. Pak bychom se podívali dolů do tunelu pomocí obrazu, který se objeví na jednom z terminálů v domě. Pak podnikneme další kroky, z nichž ten nejjemnější bude slzný plyn. Ale když nebudeme doma a někdo náš nouzový východ poruší, potom mi bude líto Iana nebo Georga nebo obou.“

„Proč jsi to teda tak zařídila?“

„Aby mně nebylo líto mě samotné. Na slabou ženskou, co snadno omdlí, by to byl příliš velký nápor. Neplesám zrovna radostí, kdybych musela likvidovat mrtvoly, zvláště ty několik dní staré, co už jsou uleželé.“

„To se ti ani nedivím.“

„Ačkoliv vetřelce to pokaždé nemusí hned zabít. Jestliže je dost tvrdý na to, aby si hned nenadělal do kalhot. Nezapomeň, že mou profesí je navrhovat obranu, Marjo, a vzpomeň si na moderní dvoustupňovou taktiku, o níž už jsem ti říkala. Představ si, že se někdo horko těžko vyškrábe na strmý břeh, vystopuje naše dveře, vylomí panty, a pak je otevře… A nezahyne na místě. Když to bude někdo z nás, což je sice možné, ale nepravděpodobné, rozsvítíme tak, aby dovnitř bylo vidět jen na krátkou vzdálenost. Potom se mu ukážeme. Když to bude nezvaný host, najednou uvidí nápis. SOUKROMÉ VLASTNICTVI, VSTUP ZAKÁZÁN. Nevšímá si toho a jde dál dovnitř. Po pár metrech ho znova upozorníme a dodáme, že majetek má aktivní obranu. Ten idiot pokračuje dál. Najednou všude sirény a červená světla… A on se pořád, zabedněnec jeden, nechce zastavit. A pak ubohý Ian anebo Georges vyhodí páchnoucí odpad do tunelu. Ale nikdy ne úplně ven, ani zpět do domu. Když někoho při pokusu proniknout naší obranou zabijeme, tělo se už nenajde. Bude pořád pohřešovaný. Zajímá tě, jak je to možné?“

„Jsem si jistá, že to vědět nepotřebuju.“

Maskovaný boční tunel, Janet. A šachta s vápnem. A divila bych se, že by byla prázdná. Janet vypadá jemňoučká jako červánky… A jestliže někdo přežije tuhle bláznivou dobu, tyhle ztřeštěné roky, bude mít tak útlocitnou a jemnou duši jako Medičejští.

„Taky si to myslím. Ještě něco chceš vědět?“

„Už asi ne, Jan. Zvláště, když únikovou cestu asi nikdy nepoužiju. Vrátíš se teď zpátky?“

„Za chviličku.“

Popošla a položila mi ruce na rameno. „Co jsi mi to zašeptala?“

„Myslím, že jsi to slyšela.“

„Ano, slyšela.“

Přitáhla si mě k sobě.

Terminál na stole se rozsvítil. „Oběd je hotov.“ Janet vypadala zklamaně. „Ti se ale naotravují.“

XIII.

Oběd byl výtečný. Studená mísa okurek, sýrů, chleba, zavařeniny, ořechů, ředkviček, cibulových výhonků a celerové natě. K tomu nakrájený okoralý česnekový chléb, namazaný máslem. Georges seděl v čele stolu s důstojností ředitele hotelu nebo vrchního grandhotelu a nabíral polévku do velkých hlubokých talířů. Když jsem si sedla, Ian mi uvázal kolem krku velký ubrousek. „Nabašti se a chovej se klidně jako prasátko,“ poradil mi.

Ochutnala jsem polévku. „To taky budu!“ a dodala: „Janet, ty jsi včera musela vařit celý den.“

„Neuhodlas,“ odpověděl Ian. „Georgova babička mu tenhle recept odkázala v závěti.“

„To přeháníte,“ namítal Georges. „Má matka, dej jí pánbůh věčnou slávu, začala tuhle polévku vařit ve stejném roce, co jsem se narodil. Má starší sestra si myslela, že rodinný recept dostane ona, ale vdala se pod úroveň. Vzala si Britského Kanaďana, takže potom přešel na mě. Musel jsem se přece pokusit udržet rodinnou tradici. I když si myslím, že když ji vařila matka, chuť a aróma byly ještě lepší.“

„Já tomu nerozumím,“ odpověděla jsem. „Jediné, co vím bezpečně, je, že ta polévka není z konzervy.“

„Začala jsem ji připravovat minulý týden,“ řekla Janet. „Ale Georges včera převzal velení a dál se o to staral sám. Rozumí polévkám daleko víc než já.“

„Na polévkách rozumím jen tomu, jak je sníst a doufám, že v tom hrnci něco na mě zůstane.“

„Vždycky to můžeme vylít myším,“ ujistil mě Georges.

„Něco nového ve zprávách?“ zeptala se Janet.

„Už neplatí tvoje pravidlo při jídle nemluvit o tom binci kolem nás?“

„Iane, lásko, měl bys vědět, že všechna má pravidla vždycky platí pro ostatní, ale pro mě ne. Odpověz mi.“

„Celkově k žádným výrazným změnám nedošlo. Nebyly hlášeny žádné další atentáty ani vraždy. Jestliže se objeví další smečka samozvaných zachránců tonoucího lidstva, naše zdánlivě laskavá vláda nám to neřekne. Zatraceně, nenávidím tenhleten postoj: Tatínek to ví nejlépe. Tatínek to pochopitelně nejlépe neví, protože jinak bychom nebyli v tom zmatku, co jsme. Všechno, co víme, je, že naše vláda klidně používá cenzuru. Takže to znamená, že vlastně nevíme nic. Nedivte se, že bych někoho nejradši zastřelil.“

„Myslím si, že už toho bylo dost. Nebo se chceš taky podepsat pod prohlášení andělů Páně?“

„No to byl teda fór.“

„Zlatíčko, předepisuji ti tři štamprlata něčeho ostrého nebo jednoho Miltowna. Je mi líto, že ti není dobře. Sama nemám ráda ani jedno, ani druhé, ale nevím, co by se s tím dalo dělat jiného než to rychle ze sebe dostat.“

„Jan, ty jsi někdy tak útočně přecitlivělá. To, co mi doopravdy drásá nervy, je ta velká černá díra ve zprávách… A nikdo nic nevysvětlí.“

„Fakticky?“

„Multinacionalisté. Všechny zprávy se týkají teritoriálních států. Ale nepadne ani slovo o unitárních. Přitom každý, kdo umí počítat víc než do deseti, ví, kde je dnes skutečná moc. Tihle krvežízniví šprýmaři to nevědí?“

Georges odpověděl jemně: „Staroušku, s největší pravděpodobností proto nebyli lidé z unitárních států jmenováni jako terče.“

„Ano, ale…“ Ian zmlkl.

Řekla jsem mu: „Iane, ten den, co jsme se seznámili, jsi zdůrazňoval, že ve skutečnosti neexistuje žádný způsob, jak zaútočit na unitární stát. Mluvil jsi o IBM a Rusku.“