Robert Heinlein - Friday

Janet klečela vedle zesnulého důstojníka policie. „Marjo, ty jsi ho skutečně zabila.“

„Ano. Dohnal mě k tomu. Nicméně jsem ho zabila podle pravidla, že když máš co do činění s policistou, je mnohem bezpečnější ho zabít než ho poranit. Janet, neměl na tebe mířit tou svou stříkačkou. Jinak bych ho mohla jen odzbrojit… A zabít ho jenom tehdy, kdyby ses rozhodla, že je potřeba ho zabít.“

„Byla jsi k tomu dohnána, to je v pořádku. Nebyla jsi tady a teď najednou ano a Mel je mrtvý. Bylo nutné, aby zahynul? To nevím, ale nebudu nad tím truchlit. Je to krysa. Byla to krysa.“

Ian řekl pomalu: „Marjo, nezdá se mi, že by sis byla vědoma, že zabití policejního důstojníka je vážný přečin. Dokonce je to hrdelní zločin, který Britská Kanada má pořád ještě ve svých zákonech.“

Když lidé říkají právě tohle, nějak je nechápu. Policista přece není nějaký zvláštní případ. „Iane, když někdo míří pistolí na mé přátele, tak si myslím, že je to docela vážná věc. Mířit na Janet je hrdelní zločin. Ale je mi doopravdy líto, že jsem tě rozrušila. Teď tady máme tělo, kterého se musíme zbavit, a vozidlo, co musí zmizet. Samozřejmě, že přitom mohu pomoci. Anebo mohu zmizet. Rozhodni se, ale rychle. Nevíme, kdy ho přijdou hledat. A taky pro nás určitě přijdou.“

Zatímco jsem hovořila, prohledala jsem mrtvolu. Žádná brašna. Musela jsem mu prohledat kapsy, zvláště pečlivě u kalhot, protože je měl zapnuty obvyklým způsobem. Ne, díky bohu, spodní prádlo měl sotva vlhké a dosud nezapáchalo. Nebo aspoň mně nebylo zatím zle. Tak v kapsách vesty jsem našla důležité věci jako náprsní tašku, píšťalku, identifikační kartu, peníze, úvěrové karty, všechno to, co má u sebe moderní muž. Vzala jsem mu jeho náprsní tašku a tu stříkačku. To ostatní byl šmejd. Prohlédla jsem si pouta. „Je nějaký způsob, jak odklidit kov? Nebo se jich musíme zbavit stejně jak těla?“

Ian si stále žvýkal ret. Georges řekl jemně: „Iane, ať ti Marjorie pomůže. Jak je vidět, vyzná se v tom.“

Ian přestal panikařit. „Georgi, vezmi ho za nohy.“ Muži přenesli mrtvolu do velké koupelny. Šla jsem napřed a na postel ve svém pokoji hodila Dickeyovu zbraň, pouta a náprsní tašku. Janet sem přinesla i jeho čepici. Pospíšila jsem si do koupelny, stále neoblečená tak, jak jsem odešla. Naši muži sem právě dorazili s nákladem. Když jej házeli dolů, řekl Ian: „Marjo, nemusíš lézt dolů. Georges a já to zařídíme.“

„Dobrá,“ souhlasila jsem. „Ale o umytí se postarám. Vím, co je potřeba udělat. Lepší bude, když to udělám já, a pak si rychle dám sprchu.“

Ian vypadal zmateně, pak řekl: „Do kopru, ať zůstane špinavý.“

„Dobrá, jak chceš. Ale nebudeš moci používat bazén, nebo se dostat ven a do Nory do té doby, než vyměníš vodu a celý bazén vydezinfikuješ a pořádně vydrhneš. Myslím, že umýt mrtvolu je rychlejší. Ledaže by…“

Právě vyšla Janet. „Janet, říkala jsi něco o tom, že se bazén dá vypustit do zásobní cisterny. Jak dlouho to trvá? Myslím celý cyklus, dovnitř a ven?“

„Asi tak hodinu. Je tam jenom malá pumpa.“

„Iane, dokážu ho omýt za deset minut, jenom ho svlékni a strč pod sprchu. Ale co šaty? Můžeme je hodit dolů do sklepa, nebo je musíme nějak jinak zničit? Musíme je prohnat tunelem v bazénu?“

Šlo to rychle, protože Ian dobře spolupracoval a nechal, abych všechno řídila. Janet se také vysvlékla a trvala na tom, že mi bude pomáhat s mrtvolou, zatímco George hodil šaty do domácí prádelny a Ian zmizel v tunelu, aby tam něco připravil.

Nechtěla jsem připustit, aby mně Janet pomáhala, protože jsem měla za sebou trénink kontroly myšlení, a byla jsem si jistá, že ona ne. Ale ať už měla výcvik nebo ne, v každém případě byla houževnatá. Necouvla zpátky, pokud nebereme v úvahu její časté krčení nosem. A tak, protože mi pomáhala, jsme byly samozřejmě dříve hotovy. Georges přinesl zpátky šaty, už byly vyprané. Janet je dala do pytle z umělé hmoty a stlačila vzduchem. Ian se objevil nad hladinou, držel konec lana. Muži je omotali kolem podpaží mrtvoly a pak už to šlo ráz naráz.

Za dvacet minut jsme byli čistí a suší. V domě už po poručíkovi Dickeym nebyly vůbec žádné stopy. Janet přišla do „mého“ pokoje ve chvíli, kdy jsem přemisťovala věci z Dickeyovy náprsní tašky do pásu na peníze z umělé hmoty, co mi předtím dala. Byly to peníze a dvě úvěrové karty, American Express a Maple Leaf. Odpustila si hloupé poznámky o olupování mrtvol. Tenkrát nebylo vůbec myslitelné, aby člověk neměl platnou úvěrovou kartu nebo aspoň hotovost. Jan odešla z místnosti, rychle se vrátila a přinesla dvakrát tolik peněz, než jsem zachránila. Vzala jsem si je se slovy: „Víš, že nemám ani ponětí o tom, jak a kdy ti je vrátím.“

„To samozřejmě vím. Marjo, jsem bohatá a už moji prarodiče nebyli chudáci. Nikdy jsem nebyla chudá. Koukni se, drahoušku ten chlapík na mě mířil bouchačkou. A ty jsi po něm skočila s holýma rukama. Jak se můžem mezi sebou za tohle vyrovnat? Oba mí manželé byli u toho, ale nakonec jsi ho musela sejmout ty.“

„Tak to není, Janet. Nemysli si o nich nic zlého. Jednoduše nemají můj výcvik.“

„No, mohla bych to brát i takhle. Někdy si spolu o tom popovídáme. Máš nějakou šanci, jak se dostat do Quebecu?“

„Jestli se Georges rozhodne odjet, tak mám. Vynikající.“

„Myslela jsem si to.“ Nabídla mi ještě víc peněz. „Nemám doma víc quebeckých franků. To je všechno, co mám.“

V tom okamžiku vstoupili muži. Zběžně jsem se podívala na prst, pak na zeď. „Čtyřicet sedm minut od té doby, co jsem ho zabila, takže tak plus minus hodina, co mluvil s ústředím. Georgi, zkusím pilotovat ten policejní energomobil, klíče mám u sebe. Ledaže bys jel se mnou a pilotoval ho ty. Jedeš? Nebo jsi se rozhodl zůstat a počkat, až se tě zase pokusí zatknout? Tak či onak jsem na odchodu…“

Janet řekla náhle: „Pojďme všichni.“

Usmála jsem se na ni: „Prima.“

Ian řekl: „Ty to chceš doopravdy udělat?“

„Já…?“ Zastavila se a vypadala zničeně. „Vlastně nemohu. Kočičí máma a její koťata. Černá kráska a Démon. A Hvězda. A Ryzák. Samozřejmě, že to tady můžeme uzavřít. Je to odolné i proti zimě, i když poběží jenom jeden shipstone. Ale trvalo by to tak přinejmenším den nebo dva, než bychom to tady zařídili pro zbytek naší rodiny. Máme dokonce i jedno prase. Teď od nich nemohu odejít. Nemohu.“

Na to se nedalo nic říct, takže jsem mlčela. Peklo až tam úplně dole je rezervováno pro ty, co se zbavují zvířecích mláďátek. Šéf říká, že jsem naivně sentimentální. Vím, že má naprostou pravdu. Vyšli jsme ven. Právě se začalo stmívat a já si náhle uvědomila, že do tohoto domu jsem vstoupila teprve ani ne před čtyřiadvaceti hodinami. Zdálo se mi, jako by to už bylo před měsícem. Panebože, ještě před čtyřiadvaceti hodinami jsem byla na Novém Zélandu… Což mi teď přišlo absurdní.

Policejní vozidlo parkovalo v zelinářské zahradě, takže Janet použila slova, které bych od ní nikdy nečekala. Mělo běžný tvar rozpláclé ústřice, s antigravitačním zařízením, které není určeno pro vesmír, a velké bylo asi tak jako naše rodinná dodávka na Jižním ostrově. Ne, nebyla jsem z toho smutná. Janet a její muži a Betty a Freddie už nahradili v mém srdci skupinu Davidsonových. Přelétavá panička, to jsem já. teď jsem se ale velmi nutně potřebovala dostat zpátky k Šéfovi. Že by začala fungovat představa otce? Možná, ale já jsem se nikdy moc nezajímala o překonané teorie.