Robert Heinlein - Friday

„Má milá paní, chci tě věrně sledovat jako ohař. Ale ukaž mi cestu do San Jose. Proč se bráníš tomu, abys mě vzala do Impéria? Cožpak není možné, aby tvůj zaměstnavatel nevyužil můj talent v různých oborech? Z důvodů, které oba známe, se teď nemůžeme do Manitoby vrátit.“

„Georgi, problém není v tom, že bych ti bránila, abys se mnou jel. Ale hranice je uzavřena… Takže ze sebe udělám drákulu a pokusím se protáhnout nějakou skulinou. Nebo tak nějak podobně nesmyslně. Jsem na to vycvičená, ale mohu to udělat pouze, když budu sama. Jsi od fochu, můžeš to pochopit. Nevíme ale, co se přesně v Impériu děje, ve zprávách ukázali, že je to tam drsné. A přímo v Impériu můžu kmitat, abych zůstala naživu. A taky na tohle jsem vycvičená.“

„A máš zdokonalené mimořádné schopnosti. Ty já nemám. Ano, to chápu.“

„Georgi! Drahoušku, nechtěla jsem se dotknout tvých citů. Podívej se, až podám zprávu, zavolám ti. Sem nebo k tobě domů, nebo kamkoli budeš chtít. Jestliže pro tebe nebude překročení hranice nebezpečné, budu to vědět.“

Georges žádá Šéfa o práci? Nemožné! Nebo že by ano? Šéf by možná mohl použít služeb zkušeného genetického inženýra. Když na to přijde, neměla jsem žádnou představu o tom, co nebo koho Šéf potřebuje kromě malého úseku, kde jsem pracovala.

„Vážně chceš navštívit mého Šéfa a zeptat se ho na práci? Co mu mám říci?“

Georges nasadil svůj jemný úsměv, aby zakryl to, že přemýšlí, stejně jako já, když přitom používám obličej, co mám na fotografii v pase.

„Jak to mohu vědět? Všechno, co vím o tvém zaměstnavateli, je, že nejsi ochotna o něm mluvit a že si může dovolit tě využívat pro sebe jako poslíčka. Ale Friday, dokážu určit mnohem přesněji než ty, kolik kapitálu musel investovat na tvoje zkonstruování, tvou výchovu i tvůj výcvik… A proto i jakou cenu musel tvůj zaměstnavatel zaplatit za tvou smlouvu…“

„Nemám žádnou smlouvu. Jsem svobodná osoba.“

„Takže to ho stojí ještě víc. Nevadí, drahoušku. Přestanu hádat. Jestli to myslím vážně? Člověk by se kolikrát divil, co dokáže za hranicemi svých možností. Vybavím tě svým životopisem. Jestliže bude tvého zaměstnavatele cokoli zajímat, bezpochyby se o mně dozví. A teď o penězích. Nemusíš si dělat starosti s tím, že bys Janet pouštěla žilou. Peníze pro ni nic neznamenají. Ale já tě mohu velice ochotně zásobit jakýmkoliv obnosem v hotovosti, který potřebuješ. Použijeme mou vlastní úvěrovou kartu. Už jsem si zařídil, že moje úvěrové karty proplácejí bez ohledu na politické potíže. Použil jsem Crédit Quebec na zaplacení naší půlnoční snídaně, v hotelu jsem platil American Express, na zaplacení naší vydatné svačiny stačil Maple Leaf. Tak mám tři platné karty a všechny jsou psány na mě.“ Usmál se na mě. „Takže mně pouštěj žilou, děvče.“

„Ale já ti nechci pouštět žilou víc než Janet. Podívej, můžeme v San Jose zkusit moje úvěrové karty. Jestliže to nevyjde, ráda si od tebe půjčím… A mohu ti vrátit peníze, jakmile podám hlášení.“

Nebo by byl Georges ochotný pro mě riskovat podvod s úvěrovou kartou poručíka Dickeyho? Pro ženu je pekelně těžké získat peníze v hotovosti na mužskou kartu. Zaplatit za něco tím, že kartu strčíte do otvoru automatu, to je jedna věc. Ale použít kartu na to, abyste z někoho vytáhli peníze v hotovosti, to je úplně něco jiného. To je docela jiná káva!

„Proč mluvíš o vrácení peněz? Jsem přece navždy tvým dlužníkem.“

Dělala jsem ze sebe hloupou: „Opravdu se cítíš, že mi něco dlužíš? Právě za poslední noc?“

„Ano. To bylo přiměřené.“

Zalapala jsem po dechu.

Odpověděl bez úsměvu: „Byla bys raději, kdybych řekl, že mi to nestačilo?“

To už jsem po dechu nelapala.

„Georgi, sundej si šaty. Pomiluju se s tebou a pak tě docela pomalu zabiju. Nakonec tě vymačkám a roztrhám na tři kousky. Stačilo? Nestačilo!“

Usmál se a začal se rozepínat.

Řekla jsem: „Hele, nech toho, a líbej mě. Pak pojedeme do San Jose. Nestačilo. Jaká jsem?“

Z Bellinghamu do San Jose to trvalo skoro tak dlouho jako z Winnipegu do Vancouveru, ale teď jsme seděli. Nouzově jsme přistáli mezi druhou a třetí odpoledne. Se zájmem jsem se rozhlížela kolem sebe, protože jsem nikdy předtím nenavštívila hlavní město Konfederace.

Všimla jsem si ohromného množství energomobilů, poletujících jako mouchy po celé ploše. Většina z nich byly taxíky. Neznám žádné jiné moderní město, které dovolí do takové míry zamořit svůj vzdušný prostor. Ulice byly přecpány dvoukolovými kočáry s kozlíkem vzadu a každou ulici ohraničovaly chodníky. Nicméně všude kolem sebe jste viděli shluky a návaly vozidel. Připomínalo mně to cyklisty v Kantonu.

Druhá věc, které jsem si všimla už na první pohled, bylo to, jak na vás San Jose působí. Nebylo to velké město. Teď už chápu klasický výrok: „Je tisíc vesnic, které hledají nějaké město.“

Nezdálo se, že by San Jose mělo nějaký zvláštní statut kromě toho, že se tady dělala politika. Ale Kalifornií hýbe politika víc než kteroukoli jinou zemí, co znám. Neomezovaná, nestydatá demokracie bez bázně a hany. Samozřejmě, že na demokracii narazíte na mnoha jiných místech. Na Novém Zélandě praktikují její slabší odvar. Ale jenom v Kalifornii můžete nalézt čistou, surovou, dvěstěstupňovou, neředěnou a nevybledlou demokracii.

Volební právo začíná ve věku, kdy občan je dost velký na to, aby zatahal za řídící páku energomobilu, aniž by mu pomáhala chůva. Notáři mají odpor zbavit volebního práva občana, dokud nemohou odpřisáhnout na základě potvrzení, že byl zpopelněn. To druhé jsem si plně neuvědomovala, dokud jsem neviděla v reportáži z voleb, že nebožtíci v urnovém háji Prehoda Pines Panence Park vytvořili tři volební okrsky a za každého z nich volil někdo v zastoupení. „Smrti, nebuď pyšná!“

Nemohla jsem to plně ocenit, protože jsem byla už dospělá žena, když jsem se seznámila s demokracií, dokonce jen v její mírnější otupené podobě. S demokracií je pravděpodobně všechno v pořádku, když je podávána ve skromných dávkách. Britští Kanaďané ji dostávají zředěnou a zdá se, že tam to dělají správně. Ale v Kalifornii je jí každý neustále opilý. Zdá se, že nemine dne, aby někde neprobíhaly volby, a jak už jsem řekla, v každém volebním okrsku aspoň jednou za měsíc někdo někoho nebo něco volí.

Předpokládám, že si to mohou dovolit. Od Britské Kanady až po Mexické království mají lahodné podnebí a patří jim mnoho nejbohatších farem, a to i v celosvětovém měřítku. Jejich druhý oblíbený sport, sex, ve své syrové podobě nestojí skoro nic. Stejně jako marihuana je volně všude dostupný. To šetří čas a energii na opravdový kalifornský sport: probírání a přetřásání politiky.

Volí kohokoli od okrskových četníků až po Předsedu Konfederace. Ale většinu z nich nevolí na dlouho. Například se předpokládá, že Předseda bude ve funkci pouze jedno šestileté období. Ale z devíti posledních Předsedů jenom dva úřadovali celé funkční období. Ostatní byli odvoláni, s výjimkou jednoho, který byl lynčován. V mnoha případech činovník odstoupí už v okamžiku, kdy se teprve sbírají podpisy na první petici pro jeho odvolání. Bere se to jako vyslovení nedůvěry.

Ale Kaliforňané se ve volbách nijak neomezují, stejně tak jako v odvolávání, obviňování a někdy i lynčování celé té spousty činovníků. Mají přímou legislativu. Při každých volbách najdete na hlasovacích lístcích více navrhovaných zákonů než kandidátů. Provinční a národní poslance drží na uzdě. Jsem přesvědčena, že typický kalifornský zákonodárce stáhne zpět návrh zákona když ho dokážete přesvědčit, že pí nemůže být rovno třem, bez ohledu na to, kolik lidí ho volilo. Ale legislativa obyčejných venkovanů není nijak omezována.