Robert Heinlein - Friday

V pohodě jsem se dostala mezi stromy. Vrátila jsem se a našla si místo na pozorování stopy, kterou jsem za sebou zanechala. Měla jsem totiž nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje.

Můj bývalý zajatec byl asi v polovině cesty od plotu ke stromům… a dva energomobily si to mířily rovnou k němu. Ten, který byl blíž, měl na sobě velký javorový list Britské Kanady. Nemohla jsem vidět označení na druhém, protože mířil přímo ke mně, když přelétal mezinárodní hranici.

Vůz britskokanadské policie přistával. Zdálo se, že můj někdejší host kapituluje bez námitek. To bylo rozumné, protože energomobil z Impéria se dotkl země hned poté, přinejmenším dvě stě metrů na území Britské Kanady. Ano, byla to policie Impéria, dost možná vůz, který mě zastavil.

Nejsem odborník na mezinárodní právo. Ale jsem si jistá, že války začínají i pro menší záminky. Zatajila jsem dech a našpicovala uši, jak to jenom šlo, a poslouchala jsem.

Mezi policisty obou států nebyli odborníci na mezinárodní právo. Diskuse byla hlučná, ale nesouvislá. Ti z Impéria požadovali vydání uprchlíka a vyhrožovali, že jinak po něm dál půjdou. Desátník Mountie trval na tom (korektně, jak se mi zdálo), že taková výhrůžka je použitelná pouze v případě zločinců chycených při činu. V tomto případě bylo jediným „zločinem“ proniknutí na území Britské Kanady mimo celnici, což není v pravomoci policie Impéria.

„Odjeďte s tou herkou z území Britské Kanady!“

Poldové z Impéria se ani nepohnuli, což Mountieho naštvalo. Přibouchl víko a do tlampače řekl: „Zatýkám vás pro porušení britskokanadského vzdušného a pozemního prostoru. Vyjděte a vzdejte se. Nepokoušejte se utéct.“

Hned nato vůz poldů z Impéria vzlétnul. Dal se na ústup přes hranici — a pak někam zmizel. Přesně toho chtěl Mountie dosáhnout. Byla jsem velmi potichu, protože teď budou mít čas se mi věnovat.

Nepochybovala jsem, že můj společník na útěku mi splatí svůj dluh. Nehledali mě. Určitě mě viděl utíkat do lesů. Ale je nepravděpodobné, že mě hoši z kanadské jízdní viděli. Rozříznutí plotu bezpochyby rozezvučelo poplašně zařízení na policejních stanicích na obou stranách hranice. Bude to běžné zařízení, které dokonce najde přesně místo narušení plotu.A proto jsem ve svých plánech počítala s tím, že musím jednat rychle.

Ale určit, kolik lidí prošlo plotem, to by byl jiný problém. Nikoliv neřešitelný, ale stálo by to tolik, že by se to jednoduše nevyplatilo. Mohlo se stát, že mě můj bezejmenný společník neprásknul. Nikdo mě nehledal. Časem přiletěl britskokanadský vůz se skupinou opravářů. Viděla jsem je, jak zdvihli opasek s nástroji, který jsem v blízkosti plotu odhodila. Poté, co odjeli, se na straně Impéria ukázala jiná parta řemeslníků. Prohlédli si opravu a odešli.

Byla jsem trochu zvědavá, co se stalo s opaskem s nářadím. Když na to zpětně pomyslím, nevybavuji si, že bych podobný viděla u svého bývalého zajatce v okamžiku, když se vzdával. Usoudila jsem, že si sundal svůj pásek, aby se dostal skrz plot. Otvor byl sotva tak pro Friday. Muselo mu to dát pořádně zabrat.

Rekonstrukce: Britští Kanaďané uviděli jeden opasek na své straně, poldové z Impéria uviděli druhý na své straně. Pokud můj zajatec držel hubu, žádná ze obou stran neměla důvod se domnívat, že otvorem prošel více než jeden dělňas.

Myslím, že to od něj bylo docela slušné. Někteří muži by byli naštvaní, kvůli tomu kousku drátu, kterým jsem ho musela spoutat.

V těch tmavých lesích jsem zůstala až do tmy, celých třináct nudných hodin. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, dokud se nedostanu k Janet (a s trochou štěstí i k Ianovi). Ilegální přistěhovalec pochopitelně netouží po publicitě. Byl to dlouhý den, ale můj duchovní otec mě trénoval, jak překonat hlad, žízeň a nudu, když je nutné zůstat vzhůru, zticha a pozorná.

Vyrazila jsem za úplné tmy. Znala jsem terén tak dobře, jak to jen bylo možné z map, které jsem pozorně prostudovala před necelými dvěma týdny v Janetině domě. Úkol přede mnou nebyl ani složitý, ani těžký: ujít do úsvitu přibližně sto deset kilometrů a nevzbudit sebemenší pozornost.

Cesta byla jednoduchá. Musela jsem jít trochu na východ, abych se dostala k celnici na silnici, vedoucí z Lancasteru v Impériu do La Rochelle v Britské Kanadě. To se dá lehce najít. Jít severně na okraj Winnipegu, dát se vlevo kolem města a vybrat si severojižní cestu k přístavu. Stonewall se sídlem Tormeyových byl pro mě coby kamenem dohodil. To, co se týkalo poslední, nejobtížnější části cesty, jsem neznala jenom z map. Projela jsem ji přece v lehkém kočáře, aniž by mě při tom něco rušilo, když opomenu tlachání přátel.

Právě svítalo, když jsem zahlédla venkovní vrata Tormeyových. Byla jsem unavená, ale jinak v kondici. V průběhu předchozích čtyřiadvaceti hodin jsem rutinně dodržovala rytmus chůze — klus — běh — chůze — klus — běh, jak to bylo nutné. Dá se to vydržet celou noc. Měla jsem dost poraněné nohy a velikou žízeň. Se šťastnou úlevou jsem zazvonila.

A okamžitě jsem uslyšela: „Mluví kapitán Ian Tormey. Zde je záznamník. Tento dům je chráněn bezpečnostní službou winnipegských Werwolfů. Najal jsem si tuto firmu proto, že má dobrou pověst a ne proto, že střílejí od boku. Ve službě jsou horliví, ale při ochraně svých klientů zachovávají diskrétnost. Hovory do tohoto domu nebudou spojovány, ale pošta, která sem dojde, bude odeslána za mnou. Děkuji za poslech.“

Já děkuji tobě, Iane! Sakra, sakra, a zase sakra! Věděla jsem, že po nich nemohu chtít, aby zůstali doma… ale nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že by doma být nemohli. Zase mě to sebralo, ta ztráta novozélandské rodiny, k tomu všemu Šéf zmizel a možná, že je mrtev. Sídlo Tormeyových bylo pro mě „domovem“ a Janet matkou, kterou jsem nikdy neměla.

Přála jsem si, abych byla zpět na farmě Hunterových, zahrnutá dojemnou laskavou péčí a ochranou paní Hunterové. Kéž bych byla ve Vicksburgu a snášela své odcizení dohromady s Georgem.

Mezitím začalo slunce stoupat po své dráze, silnice se brzy začaly zaplňovat a já jsem byla ilegálním vetřelcem, co nemá téměř žádné britskokanadskě dolary. Nutně jsem potřebovala, aby mě nikdo neviděl, nesebral a nevyslýchal, a trpěla jsem závratí z únavy, nedostatku spánku, hladu a žízně.

Ale nemusela jsem se složitě rozhodovat, protože okolnosti mi žádný výběr nedaly. Musela jsem zase do nory jako zvíře, a rychle, než se silnice zaplní dopravou.

V okolí Winnipegu lesy běžně nerostou, ale vzpomněla jsem si na pár hektarů divokého, tmavého porostu. Nacházel se někde vlevo od hlavní silnice, více či méně za sídlem Tormeyových. Byla to hrbolatá půda pod nízkým kopcem, na kterém stavěla Janet. A tak jsem se vydala tímto směrem, přitom jsem potkala jednu dodávku s mlékem, ale žádné další vozidlo.

Hned naproti křovinatému porostu jsem zahnula ze silnice doleva. Půda pod nohama byla velmi hrbolatá, hotová série roklí. Šla jsem „brázdami“, ale brzy jsem se setkala s něčím, co bylo dokonce ještě příjemnější než stromy. Byl to malý potůček, tak úzký, že jsem do něj mohla vstoupit.

Což jsem taky udělala, ale ještě před tím jsem se z něho napila. Byl vůbec čistý? I kdyby byl kontaminovaný, nevěnovala jsem tomu pozornost. Moje „genetická výbava“ mě chrání před většinou infekcí. Voda chutnala zdravě, vypila jsem docela dost a cítila se fyzicky mnohem lépe. Ale bolest v mém srdci neustala.