Robert Heinlein - Friday

Po „záchraně“ jsem taky vyťukala jednotlivá hesla „Impérium“, „Mississippi“ a „Vicksburg“, samostatně, po dvojicích a v trojici. Stále negativní. Co se stalo mně a několika stovkám ostatních, nějakým způsobem zamlčeli. Nebo to byla jenom taková banalita?

Dříve než jsem odešla, napsala jsem Janet vzkaz, jaké oblečení a kolik britskokanadských dolarů jsem si vzala a připojila i částku, kterou mi dala už dříve. A podrobně jsem jí vypsala, co všechno jsem platila její VISA kartou: jednu jízdenku za kabinu Winnipeg — Vancouver, jednu letenku raketoplánem z Vancouveru do Bellinghamu a od té doby nic.

(Nebo jsem měla zaplatit jízdné do San Jose její úvěrovou kartou, když Georges začal být panovačný? Moje peníze z běžného účtu byly na dně Mississippi.)

Vzala jsem si z Janetiných peněz takovou částku, která mi stačila na to, abych se dostala z Britské Kanady. Byla jsem v silném pokušení nechat tam i její VISA kartu se vzkazem. Kreditní karta je ale zrádná věc, kousek levné plastické hmoty, která může mít stejnou cenu jako velká hromada zlatých prutů. Bylo na mně, abych ji zachránila za jakoukoliv cenu, dokud ji nebudu moci vrátit Janet do rukou. Tak to bylo poctivé.

Úvěrová karta je obojek kolem vašeho krku. Ve světě úvěrových karet nemá nikdo žádné soukromí… a může ho ochránit jen s největším úsilím a právnickými kličkami. Kromě toho, uvědomuje si někdo vůbec, co udělá počítačová síť, když se strčí kreditní karta do úvěrového automatu? Já ne. Cítím se mnohem jistěji s opravdovými penězi. Nikdy jsem neslyšela o někom, kdo by uspěl v diskusi s počítačem.

Zdá se mi, že úvěrové karty jsou prokletí. Ale já nejsem člověk a asi mi chybí lidský pohled na věc. Stejně jako na celou řadu jiných věcí.

Druhý den ráno jsem se vydala na cestu, oblečená do krásného šedomodrého kalhotového kostýmu s vestou (určitě Janet velmi slušel a cítila jsem se v něm velmi dobře, i když jsem neměla možnost se podívat do zrcadla). Chtěla jsem si najmout v nedalekém Stonewallu nějaký dopravní prostředek; měla jsem na výběr koňský omnibus nebo energomobil Kanadských železnic. Oba odjížděly od stanice podzemní dráhy Perimeter a McPhilips, kde jsme s Georgem začali naše neformální líbánky. Ačkoliv mám raději koně, zvolila jsem rychlejší způsob přepravy.

Po příjezdu do města jsem neměla čas si vyzvednout svá zavazadla. Stále byly uloženy na stanici. Bylo možné si je vyzvednout z tranzitní celnice bez toho, abych byla označena za vetřelce z Impéria? Rozhodla jsem se vyžádat si je z území mimo Britskou Kanadu. Kromě toho zavazadla byla zabalena na Novém Zélandě. Jestliže jsem bez nich vydržela tak dlouho, mohla jsem žít bez nich i nadále. Kolik lidí zemřelo, protože nechtělo opustit svoje zavazadla?

Mám středně schopného anděla strážného, který mi sedí na rameni. Vždyť je to několik dní, co jsme s Georgem přišli až k turniketu, vsunuli bez mrknutí oka do automatu Janetinu a Ianovu úvěrovou kartu a svištěli do Vancouveru.

Ačkoliv byla kabina obsazena, zjistila jsem při průchodu turnikety, že je tam Kanadská turistická cestovní kancelář. Byla plná lidí a tak jsem se nemusela obávat přítomných zevlounů, kteří budou sledovat, co dělám. Počkala jsem v rohu, dokud jsem se neuklidnila. Jeden automat byl volný, posadila jsem se k němu a vyťukala své přání koupit jízdenku do Vancouveru a pak vsunula Janetinu kreditní kartu.

Ten den můj anděl strážný při mně stál; rychle jsem ji vytáhla a rozhlédla se. Doufala jsem, že nikdo neucítil zápach pálící se plastické hmoty. Svižným tempem jsem se vztyčenou hlavou opustila místnost.

U turniketů, kde jsem požádala o lístek do Vancouveru, studoval nějaký muž za přepážkou pilně sportovní stránku Winnipeg Free Press. Sklopil noviny a zblízka se na mě zadíval. „Proč nepoužijete jako všichni svou úvěrovou kartu?“

„Můžete mi prodat lístek? Dá se platit penězi?“

„O to tady nejde.“

„Takže je to na mně. Prosím vás, prodejte mi lístek. Jak je napsáno na oznámení nad vaší hlavou. Řekněte mi své jméno a číslo hodin.“ Podala jsem mu požadovanou částku.

„Tady máte lístek,“ ignoroval mou žádost, aby se mi identifikoval. Přešla jsem jeho neochotu vyhovět předpisům. Neměla jsem v úmyslu stěžovat si jeho nadřízeným. Jednoduše jsem chtěla, aby si všiml, že se mi nechce použít kreditní kartu.

Kabina byla plná, ale nemusela jsem stát. Galahad, jak vystřižený z minulého století, si stoupl a nabídl mi místo. Byl mladý a nevypadal špatně a určitě byl galantní, když mě tak dobře ohodnotil jako ženu.

Přijala jsem to s úsměvem a on si stoupl nade mne. Abych mu laskavost oplatila, naklonila jsem se trochu dopředu a nechala ho nakouknout do výstřihu. Mladého Lochinvara to uspokojilo a zíral na mne po celou dobu jízdy. Nestálo mě to nic a ani mě to neobtěžovalo. Uvítala jsem jeho zájem i to, že mi poskytl trochu pohodlí. Když máte stát při prudkém kolébání kabiny, šedesát minut je dlouhá doba.

Jakmile jsme vystoupili ve Vancouveru, zeptal se mě, jestli mám nějaký plán, kam chci na oběd. Kdybych neměla, zná opravdu dobrou restauraci Bayshore Inn. Nebo kdybych měla ráda japonskou nebo čínskou kuchyni…

Řekla jsem mu, že je mi líto, ale musím být do oběda v Bellinghamu. Místo toho, aby se zatvářil rozmrzele, obličej se mu rozzářil. „To je šťastná náhoda! Jedu také do Bellinghamu, ale myslel jsem si, že budu muset počkat až do odpoledne. Můžeme se spolu naobědvat v Bellinghamu. Platí?“

(Neexistuje něco v mezinárodním právu o překračování mezinárodních hranic z nemorálních důvodů? Ale může být přímočaré namlouvání toho mladého muže hodnoceno jako „nemorální“'? Umělý člověk nikdy nepochopí sexuální kodex normálních lidí. Můžeme udělat jen to, že se ho naučíme nazpaměť a budeme se snažit vyhnout se obtížím. Ale není to jednoduché, lidský sexuální kodex je pokřiven jako špagety na talíři.)

Protože pokus zbavit se ho nevyšel, byla jsem přinucena rychle se rozhodnout, jestli na něho budu hrubá nebo s ním půjdu. Vynadala jsem si: Friday, jsi už velká holka, to přece víš. Jestli nezamýšlíš dát mu naději dostat tě do postele, mělas mu to říct už tehdy, když ti nabídl svoje místo ve Winnipegu.

Pokusila jsem se ještě jednou. „Platí,“ odpověděla jsem, „když mi dovolíte, abych zaplatila účet, a bez komentářů.“ Z mé strany to byl špinavý trik, jak jsme oba věděli, protože když mě nechá zaplatit za oběd, ztratí své zásluhy za to, že stál hodinu v otřásající se kabině. Ale buranský lidský kodex sexu mu nedovolí, aby na svou investici uplatňoval nárok; jeho galantnost jsem mohla považovat za nezištné rytířství, za něž se neočekává žádná odměna.

Který špinavý, patolízalský, lstivý darebák zavedl tenhle lidský kodex sexu?

„Dobře,“ odpověděl.

Spolkla jsem svůj údiv. „Takže žádné pozdější hádky? Bude to opravdu na můj šek?“

„Bez debat,“ souhlasil. „Zřejmě nechcete být zavázaná za oběd, ačkoliv jsem vás pozval, a proto bych měl mít právo hostitele. Nejsem si vědom, že jsem udělal něco znepokojivého, ale v tom případě nebudu na vás naléhat. V přízemí je Mc Donald a až dorazíme do Bellinghamu, dám si Big Mac hamburgera a colu. Vy to zaplatíte. Pak můžeme být přáteli.“

Odpověděla jsem, „Jmenuji se Marjorie Baldwinová. A vy?“

„Jsem Trevor Andrews, Marjorie.“