Robert Heinlein - Friday

„Co by tomu řekli sousedé? Marjorie, jak víte, nemůžu. Viděla jste obrázek mé ženy. U umělých žen se předpokládá, že budou velmi dobré manželky, svisle i vodorovně.“

„Myslíte konkubíny. Není nezbytné se s nimi ženit. Trevore, nejen že byste si žádnou nevzal, ale dokonce o nich nic nevíte, jen pouze mýty… nebo byste neřekl „artefakt“, když jde o umělého člověka?“

„Jsem podlý, pokrytecký a zavrženíhodný. Zneužil jsem ten výraz, abyste mě nepodezřívala, že jsem takový.“

„Bla, bla! Nejste, to bych poznala. A mimochodem pravděpodobně byste šel do postele s někým, o kom by se vám ani nesnilo, že byste si ho mohl vzít. Je to bezvýznamný rozhovor, odložme ho. Potřebuji asi dvě hodiny. Ať vás nepřekvapí, když můj terminál v pokoji bude obsazen. Nahrajte vzkaz a pohodlně se usaďte s dobrým nápojem, budu dole, jak nejdříve to půjde.“

Zvedla jsem se od stolu a odešla nahoru. Ne do svatebního apartmá, v nepřítomnosti Georgea by mě tu tahle milá výstřednost rmoutila, ale do velkého pěkného pokoje s dobrou širokou postelí a luxusem, který se mi nabízel. Měla jsem vážné podezření, že Trevorova rezervovanost (téměř uctivost) zapříčinila, že se do toho zamotal. Taková obtížná veš!

Pustila jsem tyhle myšlenky z hlavy a začala pracovat. Zavolala jsem do Hiltonu ve Vicksburgu. Ne, pan a paní Perraultovi se odhlásili. Ne, nenechali žádnou budoucí adresu. Promiňte!

Takže jsem prominula, ten syntetický počítačový hlas nebyl příjemný. Zavolala jsem na McGillovu universitu do Montrealu a promrhala dvacet minut, abych se „dověděla“, že ano, dr. Perrault byl vedoucí vědecký pracovník této university, ale teď je na universitě v Manitobě. Jedinou novou skutečností bylo, že počítač v Montrealu s lehkostí slučoval angličtinu a francouzštinu a vždy odpovídal jazykem, ve kterém jste se ho ptali. Velmi chytré, tyto elektronické vymoženosti jsou podle mého mínění až příliš chytré.

Zkusila jsem Janetino (Ianovo) číslo do Winnipegu, dozvěděla jsem se, že jejich terminál byl na jejich žádost vypnut. Byla jsem zvědavá, proč jsem dokázala na terminálu v Noře chytit zprávy. Znamenalo „mimo provoz“ pouze „nepřijmuté hovory“? Bylo to takové tajemství, že by mohlo být tajné nebo supertajné?

ANZAC ve Winnipegu mě vyhodil z počítačové sítě pro cestující veřejnost ještě předtím, než jsem zachytila lidský hlas, který by připustil, že kapitán Tormey je mimo domov z důvodu ohrožení a přerušení letů na Nový Zéland.

Ianův kód do Aucklandu odpovídal pouze hudbou a přivítáním, abych svůj vzkaz zaznamenala, což nebylo žádné překvapení, protože Ian by tam určitě nebyl, dokud znovu neobnoví semibalistické lety. Ale myslela jsem si že bych mohla zastihnout Betty nebo Freddieho anebo oba dva.

Jak se ale dostanu na Nový Zéland, když jsou semibalistické rakety mimo provoz? Na mořském koníkovi se jet nedá, je moc malý. A tyhle velké nákladní lodě poháněné Shipstoneovými bateriemi už vozí pasažéry? Nemyslela jsem si vůbec, že by měly kajuty. Neslyšela jsem vlastně někde, že některé z nich dokonce nemají ani posádku?

Věřila jsem si, že mám lepší a detailnější znalosti o tom, jak cestovat, než mají profesionální agenti cestovních kanceláří, protože jako kurýr jsem se pohybovala takovými způsoby, které turisté použít nemohou a normální obchodní cestující o nich nevědí.

Rozčililo mě poznání, že jsem vlastně nikdy nepřemýšlela o tom, jak přelstít osud, když jsou semibalistiky mimo provoz. Ale určitě nějaký způsob existuje, vždycky existuje nějaký způsob. Uložila jsem si to v paměti jako problém, který budu řešit, ale později.

Zavolala jsem na universitu v Sydney, hovořila s počítačem, ale nakonec jsem dostala lidský hlas, který připustil, že zná profesora Farnese, ale že je na dovolené. Ne, žádný telefonní kód ani adresu nenechal — pardon. Snad by mi mohla pomoci služba zákazníkům.

Počítač informační služby v Sydney vypadal opuštěně, protože byl ochotný se mnou nekonečně klábosit o čemkoliv, ale přiznal, že v jeho síti jsou pouze Federico nebo Elisabeth Farneseovi. Poslouchala jsem reklamní kecy o největším mostě na světě (což není pravda) a o největší opeře světa (což pravda je), pak přišli na řadu protinožci. Váhavě jsem ho vypnula; přátelský počítač s australským přízvukem je lepší společnost než většina lidí, ať už opravdových nebo mého druhu.

Potom jsem vyřídila jednu věc, o které jsem doufala, že jsem schopná vynechat: Christchurch. Možná, že vedení Šéfovy organizace se na mě zeptalo u mé bývalé rodiny, když už mě vystěhovali. Jestli to vůbec bylo vystěhování a ne úplná katastrofa. Pořád tady byla velmi malá možnost, že Ian, neschopný mi poslat do Impéria ani zprávičku, by ji poslal do mého bývalého domova v naději, že bude opětována. Vybavilo se mi, že jsem mu dala svoje číslo do Christchurchu, když mi dával svoje do svého aucklandského bytu. Takže jsem volala do svého někdejšího domova… …a dostala jsem šok, jako když stoupáte na schod, který tam ale není. „Služba na terminálu, který voláte, je odpojena. V nouzi, prosím, volejte Christchurch…“ a následný kód byl, jak jsem poznala, Brianova kancelář.

Uvědomila jsem si, že musím udělat korekci časových pásem, abych nedostávala neustále chybná hlášení. Tady bylo odpoledne, právě krátce po třetí, takže na Novém Zélandě bylo zítra ráno krátce po desáté, nejpravděpodobnější čas, kdy by Brian měl být u sebe. Vyťukala jsem jeho kód, za pár vteřin dostala satelitní linku a pak se přistihla, že zírám do jeho udivené tváře. „Marjorie!“

„Ano,“ souhlasila jsem. „Marjorie. Jak se máš?“

„Proč mi voláš?“

Řekla jsem: „Briane, prosím tě! Byli jsme spolu sedm let; nemůžeme se bavit spolu přinejmenším zdvořile?“

„Promiň. Co pro tebe můžu udělat?“

„Je mi líto, že tě vytrhuju od práce, ale volala jsem domů a zjistila jsem, že terminál je mimo provoz. Briane, určitě ze zpráv víš, že spojení s Chicagským impériem bylo stavem ohrožení přerušeno. Atentáty. Sdělovací prostředky tomu říkají Krvavý čtvrtek. A v důsledku toho jsem v Kalifornii. Nikdy jsem na svou adresu do Impéria nedojela. Můžeš mi říct, jestli mám poštu nebo nějaké vzkazy, které mi mohly přijít? Chápej, nic jsem nedostala.“

„Skutečně ti nemůžu nic říct. Promiň.“

„Nemůžeš mi ani říct, jestli jste museli něco za mnou poslat? Potřebuju aspoň vědět, jaký vzkaz byl za mnou odeslán, abych ho mohla vypátrat.“

„Nech mě přemýšlet. Snad by to mohly být všechny ty peníze které jsi vybrala — ne, ty sis vzala směnku na ně s sebou.“

„Jaké peníze?“

„Žádala jsi přece, abychom ti vrátili peníze — nebo rozpoutáš veřejný skandál. Něco přes sedmdesát tisíc dolaru, Marjorie. Jsem překvapen, že máš drzost se ukazovat…, když tvoje nevychovanost, lži a chladná chamtivost rozbily naši rodinu.“

„Briane, co to, prokristapána, říkáš? Nelhala jsem nikomu, nemyslím si, že jsem nevychovaná a nevzala jsem rodině ani halíř. 'Rozbila rodinu', jak? Byla jsem z rodiny vykopnuta a vypakována, všechno během chvilky. Já jsem určitě 'rodinu nerozbila'. Vysvětli mi to.“

Brian mi to chladně vysvětlil do všech smutných podrobností. Samozřejmě, že podle něho moje nevychovanost pramenila z mých lží. Snažila jsem se mu připomenout, jak jsem mu dokázala, že jsem se polepšila. Mávnul nad tím rukou. To, co se vybavovalo mně a co se vybavovalo jemu, pochopitelně vůbec nebylo totéž. Co se týče peněz, tak taky lžu; viděl stvrzenku s mým podpisem.