Robert Heinlein - Friday

Lidé jsou si tak sebejistí tím, že vždycky poznají umělého člověka — bla, bla! My se neumíme poznat ani navzájem Trevor je jediný muž, kterého jsem kdy potkala a kterého bych si mohla vzít s naprosto čistým svědomím — a já ho vyštvala pryč!

Ale on byl příliš citlivý!

Kdo je příliš citlivý? Ty, Friday.

Čert to vem, většina lidí náš druh diskriminuje. Kopej psa dostatečně dlouho a naučí se hezky skákat. Jen se podívej na mou sladkou novozélandskou rodinu, na ty práskače. Anita se pravděpodobně cítila spokojena sama se sebou, když mě podvedla. Vždyť nejsem člověk.

Skóre za ten den: Lidi 9 — Friday 0. Kde je Janet?

Dala jsem si krátkého šlofíka, kterého jsem strávila v aukční síni bloku. Čekala jsem, až budu prodána. Vstávala jsem… vstávala jsem, protože potencionální kupci trvali na tom, abych ukázala zuby. Jednoho jsem kousla a vyvolávač mi dal pocítit chuť biče. To mě probudilo. Bellingham Hilton vypadal zatraceně dobře.

První, co jsem udělala, bylo to, že jsem si zatelefonovala. Ostatní hovory jsem musela odložit. I tenhle hovor stál dost. Kdyby můj poslední rozhovor nebyl zaplacený, vůbec bych nevolala. A kromě toho nerada volám na Měsíc. Časový rozdíl mě rozčiluje.

Takže jsem volala do Ceres and South Africa Acceptances, Šéfovým bankéřům — nebo někomu z nich. Někomu, kdo se stará o mou kreditní kartu a platí moje účty.

Po obvyklém dohadování se syntetickým hlasem, který se zdál schválně podrážděný, jsem konečně sehnala lidskou bytost, nádhernou ženskou, která byla jasně najata (aspoň se mi zdálo) jako dekorativní recepční — šestky nahoře bez jsou mnohem účinnější než podprda na dvojkách. Řekla jsem jí, že bych ráda hovořila s jedním z bankovních úředníků.

„Hovoříte s jedním z vicepresidentů,“ odpověděla. „Podařilo se vám přesvědčit náš počítač, že potřebujete pomoc odpovědného úředníka. Je to fakt umění, protože tenhle počítač je totiž dost umíněný. Čím vám můžu pomoci?“

Vyprávěla jsem jí část svého, tolik nepravděpodobného příběhu. „A tak trvalo pár týdnů, než jsem se dostala do Impéria; a když se mi to podařilo, všechna moje spojení byla k ničemu. Nemá pro mě vaše banka už jiná telefonní čísla nebo adresy?“

„Podíváme se. Jak se jmenuje společnost, pro kterou pracujete?“

„Má několik jmen. Jedno je System Enterprises.“

„Jak se jmenuje váš zaměstnavatel?“

„Nemá žádné jméno. Je přestárlý, zavalitý, jednooký, poněkud zchromlý a prochází se s dvěma kovovými berlemi. Stačí to?“

„Uvidíme. Říkala jste mi, že jsme vám vrátili vaši úvěrovou kartu MasterCard prostřednictvím Imperial Bank v Saint Louis. Řekněte mi číslo karty, ale pomalu.“

Přečetla jsem ho. „Chcete ji ofotit?“

„Ne. Řekněte mi datum narození.“

„Tisíc šedesát šest.“

„Čtrnáct set devadesát dva,“ odpověděla.

„Čtyři tisíce čtyři před Kristem,“ souhlasila jsem.

„Sedmnáct set sedmdesát šest,“ rychle oplatila.

„Dva tisíce dvanáct,“ odvětila jsem.

„Máte příšerný smysl pro humor, slečno Baldwinová. V pořádku, řekněme, že jste to vy. Ale pokud to nejste, uzavřu s vámi malou sázku, že příští kontrolu nepřežijete. O panu Dvouberlákovi se říká, že je nezáživný. Poznamenejte si tenhle volací kód. Pak mi ho přečtěte nazpátek.“

Udělala jsem to.

Za hodinu jsem se procházela podél Paláce konfederace v San Jose, zase jsem zamířila k budově Kalifornské Obchodní Kreditní (KOK). Bez ohledu na to, že se teď tady nikdo nepokoušel o atentát, pevně jsem se rozhodla nevystavovat se nějakým potyčkám před palácem. Myslela jsem na to, že jsem na přesně stejném místě, kde jsem stála, je to možný, před dvěma týdny? Jestli by mě tahle přestupní stanice poslala do Vicksburgu, rozčílila bych se doběla.

Moje schůzka v budově KOK nebyla u společnosti MasterCard, ale u právnické firmy na jiném patře. Té, které jsem volala z Bellinghamu, jen co jsem dostala z Měsíce její terminálový kód. Právě jsem zahýbala za roh budovy, když mi hlas téměř v mém uchu řekl: „Slečno Friday.“

Rychle jsem se rozhlédla. Nějaká žena v taxíkářské uniformě.

Podívala jsem se znovu. „Goldie!“

„Přejete si taxi, slečno? Přes Plazza a dolů ulicí. Tady nás nenechají sedět na bobku.“

Přejeli jsme spolu náměstí. Začala jsem tlachat, překypujíc nadšením. Goldie na mě sykla: „Zkuste se, prosím, chovat jako cestující v taxíku, slečno Friday. Šéf po nás chce, abychom byly nenápadné.“

„A proto mi říkáš slečno?“

„Je to lepší. Teď je velmi tuhá disciplína. To, že jsem vás vzala, je speciálně povoleno a nikdy bych za to nedostala peníze, kdybych nebyla schopna potichu uskutečnit tohle setkání.“

„Dobrá, v pořádku. Už mi neříkej slečno, když nemusíš. Jéminkote, Goldie, miláčku. Jsem tak šťastná, že tě vidím, až bych brečela.“

„Já taky. Zvlášť, když toto pondělí oznámili, že jsi mrtvá. Doopravdy jsem brečela. A pár dalších taky.“

„Mrtvá? Já? Nebyla jsem ani hrobníkovi na dohled, natož vůbec mrtvá. Nebyla jsem v sebemenším nebezpečí. Jen jsem se ztratila. A teď už jsem zase nalezená.“

„To jsem ráda.“

Za deset minut jsem byla uvedena do Šéfovy pracovny. „Friday se hlásí, pane,“ řekla jsem.

„Jdeš pozdě.“

„Absolvovala jsem vyhlídkovou trasu, pane. Nahoru po Mississippi výletní lodí.“

„Slyšel jsem. Zdá se, že jsi jediná, kdo přežil. Měl jsem na mysli, že dneska jdeš pozdě. Hranici do Kalifornie jsi překračovala ve dvanáct nula pět. Teď je sedmnáct dvacet dva.“

„K čertu, Šéfe, měla jsem problémy.“

„Předpokládá se, že kurýři si s problémy poradí a že jsou schopni se rychle přesunovat. Za jakýchkoliv podmínek.“

„Hrome, Šéfe, nebyla to moje vina, nebyla jsem kurýr, byla jsem jen na dovolené. A vy nemáte nic jiného na starost než mě setřít. Kdybyste neodjel, aniž jste mě upozornil, neměla bych sebemenší těžkosti. Před dvěma týdny jsem tady byla, v San Jose. Kousek odtud, co by kamenem dohodil.“

„Před třinácti dny.“

„Šéfe, jste puntičkář jen proto, abyste nemusel připustit, že to byla vaše chyba, a ne moje.“

„Dobrá, přijmu svůj podíl viny, když se dál nebudeme chytat za pysky a přestaneme ztrácet čas. Abych ti dal vědět, rozjel jsem nevídanou akci. Mnohem větší než obvyklé varování odesílané druhým oddělením a nikoliv vedením. Lituji toho, že tenhle speciální pokus nevyšel. Friday, co musím udělat, abych ti dokázal, že jsi zcela jedinečná a nenahraditelná pro tuto organizaci? V předtuše událostí nazývaných Krvavý čtvrtek…“

„Šéfe, my jsme v tom byli?“ byla jsem šokovaná.

„Jak tě vůbec mohlo napadnout něco tak zvráceného? Naši zpravodajci to předpokládali — částečně z dat, které jsi doručila z L-5 — a začali jsme včas, aspoň se zdálo, připravovat preventivní opatření. I proti naší nejpesimističtější prognóze podnikli první útoky mnohem dříve. Když začal Krvavý čtvrtek, právě jsme stěhovali dokumenty. Museli jsme si prorazit cestu přes hranice. Úplatky, nikoliv silou. Oznámení o změně adresy a volacího kódu vyšlo už dříve, ale neplatilo, dokud jsme byli tady. Když bylo naše počítačové centrum znovu uvedeno do provozu, byl jsem upozorněn, že jsi nepodala obvyklé hlášení.“