Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Doktor Zajac se opět přidržel žebříku a slezl dolů.

„Myslím, že můj objev poněkud zveličujete,“ řekl rozpačitě. „Zatím se nám to podařilo jen ve velmi malém měřítku. Nevím ještě, jak tímto objevem pomůžeme Paprsku, zda se nám vůbec podaří ovlivnit gravitaci na tak velkou dálku. Možná, že pokus se nikdy nedostane za stěny laboratoře …“

„Tomu nevěřím,“ řekl rozhodně akademik. „Princip je odhalen, cesta je nalezena. Nyní bude záležet na vědcích celého světa, aby našli způsob, jak vašeho objevu prakticky využít… Dovolte, abych byl prvním, který má tu čest vám z celého srdce blahopřát …“ Akademik Chotěnkov se s doktorem Zajacem objali…

Šipka zatím opatrně plula dál kolem neznámé pevniny planety Kvarty.

Skalnaté nepřístupné pobřeží ustoupilo po několika hodinách volné písčité pláni.

„Přistaneme?“ přerušil delší mlčení Navrátil.

Všichni přikývli na souhlas a rychle si natáhli skafandry.

Letadlo se přiblížilo až těsně ke břehu. Jeho plováky uvízly v písku.

Kraus stisknutím knoflíku spustil ke dnu schůdky. Gruber odjistil dveře a opatrně je otevřel. Do kabiny zavanul teplý vzduch.

„Smím vystoupit první?“ zeptal se Gruber, a aniž čekal na odpověď, sešel po schůdkách a postavil se na dno. Voda mu sahala právě po kolena. Brodivými kroky popošel blíže k břehu a zastavil se.

Postupně vystoupili také ostatní. Pouze Kraus zůstal v letadle, aby nebylo bez dozoru. Kdo ví, jaké překvapení tu může čekat…

Všichni ostatní se chopili za ruce a společně vykročili vpřed. Šli slavnostně. Srdce jim prudce bušila, dech se zrychloval.

Slavnostní okamžik… Členové mezihvězdné vědecké výpravy se po prvé postavili na pevnou půdu neznámé, miliony kilometrů vzdálené, planety…

Navrátil rozvinul vlajku Světové akademie věd a vysoce ji zvedl nad hlavu, až se prudce zatřepetala ve větru.

„My sílu hmoty pevně uchopili …“ slavnostním hlasem začal zpívat hymnu Světové akademie. A všichni se hned přidali:

„Přátelé — a nyní do díla,“ zvolal Navrátil, když hymna dozněla. „Čeká nás ještě mnoho práce, než zjistíme, zda naše nová vlast je dobrou matkou, nebo nehostinnou macechou, na které bude boj o život opravdu těžký. Nejlépe bude, když si úkoly rozdělíme. Cahén a Madarázs by mohli zjistit složeni vzduchu a my s Alenou prozkoumáme zatím stavbu buňky a chemické složení rostlin. Brzy budeme na ně odkázáni. Nesmíme přece čekat, až vyčerpáme potraviny do dna …“

Vědci vynesli na břeh několik kufříků s mikroskopy a jinými přístroji — a čtyři tyče s celtovinou, které v rychlosti proměnili v ochrannou střechu před slunečním žárem.

Zatím co Alena na přenosném stolku zařizovala malou botanickou laboratoř, Navrátil — vyzbrojen brašnou, nůžkami, nožem a síťkou na motýly, vydal se na lov. Neustále se rozhlížeje přešel písčitou pláň a přistoupil k prvnímu keři pestré houštiny, která se o kus dál měnila v prales.

Nejprve si pod lupou prohlédl podivné květy. Měly tvar tureckého turbanu a visely na větvičkách pokrytých drobnými lalůčky. Také listy měly nezvyklý tvar. Plocha obrácená k největšímu slunci se modrozeleně duhově leskla — a spodní strana připomínala podhoubí muchomůrky. Akademik uložil květ i list do brašny a opatrně popošel dále do houštin. S úžasem si prohlížel keře s obrovskými listy, pod kterými by se člověk pohodlně schoval před deštěm. I tyto listy byly několik centimetrů silné a zespod byty opatřeny podhoubím.

Za chvíli měl Navrátil brašnu plnou. Již se chtěl vydat na zpáteční cestu, když tu mu něco zabzučelo těsně u hlavy. Ve vzduchu se vznášel nějaký velký brouk nebo pták. Blížeji se charakter živého tvora nedal určit, neboť při letu tak rychle pohyboval všemi částmi těla, že akademiku připadal spíše jako letící rozmazaná skvrna. Rozmáchl se síťkou a tvorečka polapil právě v okamžiku, kdy vytrvale vířil na jednom místě.

Ani při bližší prohlídce se však akademik nemohl rozhodnout, zda jde o ptáka či o brouka…

Když se vrátil zpět na okraj houštiny, překvapením mu brašna div nevypadla z ruky. Kraus a Gruber se právě brodili k břehu. Každý nesl na ramenou bednu a oba byli — bez skafandru, jen v plavkách.

Navrátil se horem pádem rozběhl k nim.

„Co blázníte, nešťastníci. Proč jste odložili obleky?“

„Co s nimi? Další zkoušky na radioaktivitu i rozbor vzduchu dopadly dobře, tak na co se v tom horku skrývat do kukel jak motýli?“

Navrátil se všemožně snažil přemoci rozčilení.

„Což jste ztratili všechnu sebekázeň i rozvahu vědce?“ Rychle se podíval pod celtovou střechu a spatřiv Svozilovou i Madarázse ve skafandrech, ulehčeně vydechl.

„Vy myslíte, že my tři se pečeme ve skafandrech ze zbabělosti? Uvědomili jste si však, že sebe i nás vydáváte v obrovské nebezpečí?“

„Proč v nebezpečí? Naopak, ukázali jsme vám cestu. Sami na sobě jsme vyzkoušeli, že atmosféra Kvarty je pro člověka bezpečná. Kdybyste věděl, jak se nám krásně dýchá …“

„Zapomněli jste však, že společně se vzduchem možná vdechujete smrtonosné mikroby. Žádám vás co nejdůrazněji, abyste si opět navlékli ochranné obleky.“

Gruber i Kraus neochotně uposlechli.

„Dovolíte aspoň, abychom vyložili i další bedny se součástmi helikoptery?“ zeptal se Gruber s nádechem ironie.

Navrátil místo odpovědi zamířil k letadlu, aby v práci pomohl. Byl ještě příliš rozrušen a nechtěl pokračovat v nepříjemném rozhovoru…

Helikoptera nebyla ještě ani zdaleka sestavena, když největší slunce zapadlo za obzor.

Obloha ztemněla do indiga. Nevysoko nad horizontem zářilo malé krvavé slunce — Proxima. Třetí slunce se dosud na nebi neukázalo…

Aby bylo lépe vidět na práci, vstoupil Kraus do letadla a zapnul hlavní reflektory. Montáž pokračovala nyní pomaleji, ale všech pět vědců pracovalo bez únavy dál. Ani si nepovšimli, že nad mořem se zvedla hustá mlha, která brzy zakryla i rudé slunce. Brzy zatáhla celou oblohu a pobřeží zahalila do tmy.

Vysoko nad hlavami vědců se ozvala prudká rána.

Zděšeně pohlédli nahoru.

Prostorem letěla velká ohnivě fialová koule.

A nová rána — a další ohnivá koule…

„Elektrická bouře!“ vykřikl Madarázs a rozběhl se k letadlu. Ostatní ho následovali. Rychle přirazili za sebou dveře a posadili se k oknům, aby mohli rozpoutané živly lépe sledovat.

Kraus duchapřítomně uchopil filmovou kameru a spustil…

Dlouho však nefilmoval. Za několik okamžiků se zvedl prudký vichr. Jako pírko zvedl Šipku a posadil ji o kus dál na holou písčinu, až k houštině podivných rostlin.

Moře se rozbouřilo. Obrovské vlny se vyvalily na břeh a prudce bily do stěn letadla, které se plováky zakleslo mezi silné kmeny keřů.

Ohnivé koule za hromového rachotu poletovaly křížem krážem po obloze a jako rakety ozařovaly celý výjev.

A nové a nové vlny tříštily se o trup letadla. Vědci se křečovitě drželi sedadel, aby při prudkých otřesech nenarazili hlavou na nějaký tvrdý předmět.

Ku podivu, Šipka stále ještě odolávala zuřivé síle vod…

„Naše přístroje — a helikoptera …“ zvolal najednou zoufale Kraus.