Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

„Má sice dvanáct noh a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní!“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se obludě ztratíme …“

Avšak celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi travou a drobnými rostlinami, takže ji bylo možno lehce přehlédnout. Možnost záchrany slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.

Svozilová zabočila prudce vpravo a vběhla do lesíka. Klopýtala přes spletité liany a narážela do kmenů a větví. Za okamžik se ztratila svým přátelům s očí. Chtě nechtě pustili se za ní.

U skalní stěny zůstali na chvíli bezradně stát.

Někde nedaleko se ozval praskot a hlomoz.

A tu se objevila opět Alena. Jako by vystoupila přímo ze skály…

„Rychle — do jeskyně!“ vyrazila ze sebe a ukázala na velký otvor ve skalní stěně. „Věděla jsem, že tu někde musí být …“ Vědci se vřítili do široké temné chodby.

Alena rozžehla reflektor na skafandru.

„Tady zůstat nemůžeme, ještěr tu proleze …“

Chodba se zatáčela hned doleva, hned doprava, ale nezužovala se. Naopak. Místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, které tisíci plamínky odrážely záři reflektoru.

Vědci již úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do nitra skal, když tu Madarász objevil ve skále dlouhou trhlinu. Bez rozmýšlení do ní vklouzl — a ostatní za ním. Byl už nejvyšší čas. Chodbou se rozlehl hlomoz, několikanásobně zesílený ozvěnou. Štvanci se přitiskli těsně k sobě a se zatajeným dechem očekávali příchod netvora. Zřejmě se pohyboval zcela bezpečně i v naprosté tmě, neboť hluk sílil každou vteřinou. Naráz však utichl, jako když utne. A hned na to se ozvala ohlušivá rána. A další…

„Slyšíte to také? Nebo mám halucinace?“ zeptala se nejistě Alena.

„Určitě to byly výstřely z pušky,“ potvrdil Navrátil.

„To jsou určitě naši,“ zajásal Madarász a rychle se prodíral zpět do chodby.

„Počkejte, opatrnosti nikdy nezbývá,“ varoval ho Navrátil. Všichni opět ztichli a s napětím sledovali, co se bude dít dál.

Hrobové ticho však netrvalo dlouho.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ proniklo z dálky tlumené volání.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ několikrát za sebou opakovala ozvěna.

„Jsou to naši!“ vykřikli teď vědci sborově, jako by se předem domluvili.

A za okamžik došlo k radostnému shledání.

„Jak jste nás tu našli?“ divil se upřímně Cahén.

„Jak? Taky se tomu divím,“ smála se Molodinová. „Klidně vás můžeme poslat na olympiádu.“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli byste si odtamtud neodnesli všechny zlaté medaile! To byl přece sprint!“ dodal s uznáním Fratev. „Málem jste nám utekli i s obludou …“

„Z té nás už hlava bolet nebude — tři rány jí úplně stačily,“ usmál se McHardy a s rozkoší potěžkal pušku v pravé ruce.

Celá výprava se pomalu vracela zpět, aby si členové Navrátilovy skupiny mohli prohlédnout ještěra zblízka. V záři elektrických svítilen působil ještě strašidelnějším dojmem, než při prvním střetnutí…

„Blíží se bouře,“ ozval se hlas Wroclawského, který zůstal na stráži u vchodu do jeskyní. „Právě vyšlo nejmenší červené slunce — a to si zřejmě nepotrpí na pěkné počasí …“

Po krátké poradě se vědci dohodli, že přenocuji v některé z jeskyní.

„Budeme tu dobře chráněni před bouří i před dvanáctinohými krasavci,“ chválil rozhodnutí McHardy.

„Na studium života v moři máme času dost,“ odvrátil akademik Navrátil hlavu od okna. „Myslím, že uděláme lépe, když co nejdříve vystoupíme na pevninu …“

„Souhlasím bez výhrad,“ zasmál se Kraus. „Tak dávno jsme již necítili pevnou půdu pod nohama …“

Vědecká pracovna doktora Zajace na bratislavské Petržalce ožila nebývalým ruchem. V největší z laboratoří staví skupina inženýrů pod vedením slavného vědce podivný kotel. Připomíná trochu atomový reaktor a zároveň cyklotron, ve kterém se urychlují částice atomů — neutrony.

Stavba kotle pokračuje rychle.

A již se montují poslední součástky.

Doktor Zajac naposledy kontroluje celý přístroj…

„Uveďte elektrocyklotron do zkušebního provozu,“ říká konečně tichým chvějícím se hlasem. Očima přímo visí na obrazovkách kontrolních přístrojů.

„Sto dvacet tisíc — sto osmdesát tisíc — dvě stě tisíc —“ šeptá a oči mu radostně září.

„A teď držte palce,“ říká s úsměvem a přistupuje k čtvercové desce, upevněné jako pomocný stůl mezi dvěma rameny složitého kotle.

Čeká ještě chvíli — a pak pomalu vytahuje z kapsy olověnou kuličku velikosti tenisového míčku. Několik vteřin ji drží nad lesklou deskou. Teď rozevírá dlaň a kuličku pouští.

Zdá se, že ztratila svoji váhu. Pomalounku klesá dolů k desce, jako by se naráz proměnila v mýdlovou bublinu.

„Hurááá,“ ozývá se laboratoří. Inženýři se chytají za ruce a tančí jako smyslů zbavení.

Doktor Zajac běží k televisnímu telefonu a rychle vytáčí číslo.

„Světová akademie? Prosím akademika Chotěnkova …“

Obraz na obrazovce telefonu se rychle mění.

„Nu, jakou máte novinu?“ hlásí se za okamžik akademik. „Podle vašeho obličeje soudím, že dobrou.“

„Ano. „Výbuch atomové pumy v Africe mne přece jen přivedl na správnou cestu. Stále jsem si lámal hlavu, jak to, že můj gravimetr tak silně na výbuch reagoval. Pořád se mi vtírala myšlenka, že jedinou silou, kterou můžeme odstínit gravitaci a narušit gravitační pole, je atomová energie, především zrychlený pohyb elektronů …“

„A pokusy?“

„Moji domněnku potvrdily.“

„To musím vidět na vlastní oči! Navštívím vás ihned …“

Za necelé půl hodiny vstupuje již akademik Chotěnkov do velké Zajacovy laboratoře.

„Nu?“ říká vzrušeně — a se zájmem si prohlíží podivný kotel uprostřed haly.

Zajac místo odpovědi bere hosta pod paždí a mlčky ho vede k podivné desce. Chvíli loví v kapsách. Hledá něco skleněného, aby pokus byl působivější. Zrak mu padl na malou elektronku, ležící na pracovním stole. Stoupá si na židli a natahuje ruku, aby elektronku pustil s velké výšky. Křehký předmět pouští — a ruku zasouvá do kapsy pracovního pláště.

Elektronka stojí ve vzduchu téměř nehnutě. Jen milimetr za milimetrem se přibližuje k desce.

Akademik Chotěnkov celý výjev sleduje se zatajeným dechem.

„Promiňte — a neděláte si ze mne legraci?“ probírá se konečně z překvapení. „Není elektronka naplněna lehkým plynem?“

Zajac stále mlčí. Vytahuje z kapsy kuličku a podává ji akademikovi. Ten ji potěžkává a jen poznamenává:

„Olovo …“

Zajac ji bere zpět a znovu vystupuje na židli. Již ji chce spustit nad deskou, když tu přichází na nový nápad:

„Podejte mi, prosím, žebřík …“

V rychlosti je přistaven a doktor Zajac šplhá až na nejvyšší příčku.

Všichni napjatě sledují jeho počínání.

„Tak — a teď si dám kuličku do kapsy a spustíme se společně,“ zvolal najednou, naklonil se nad desku a pustil se žebříku.

„Neblázněte,“ vykřiklo několik vědců najednou — ale hned nato začali tleskat.

Doktor Zajac se volně vznášel ve vzduchu, jako by byl zavěšen na neviditelném balonu, naplněném heliem…

„Uvědomujete si, že váš objev je skutečnou revolucí ve vědě?“ řekl dojatě akademik Chotěnkov. „Lidstvo může ode dneška sdělovat zprávy nejen pomocí elektrického pole, ale také prostřednictvím gravitačního pole. A poněvadž gravitace se šíří podstatně rychleji než světlo, poletí také naše zprávy vesmírem daleko rychleji, než dosud.“