Vladimír Babula - Planeta tří sluncí

Další slova mu zhasla v hrdle. Nedaleko letadla zazářila elektrická koule a za ohlušivého rachotu se rozprskla.

Vědci ztratili vědomí…

Když se probrali z mrákot, bylo již po všem. Nad obzorem se opět usmívala Proxima — a v její záři se rudě leskl mokrý písek na břehu…

„Tomu se už může říct křest ohněm. Zatraceně nebezpečný ohňostroj,“ ulevil si Kraus, sotva se trochu probral z úleku.

Navrátil se naklonil těsně k oknu a starostlivě si prohlížel oblohu.

„Zatím je venku klid. Přesto však zůstaňme raději v letadle. Bouře se může nečekaně vrátit — a pak by to s námi mohlo dopadnout hůře.“

„Ale co se stalo s vrtulníkem a s našimi přístroji na břehu? Dovolíte-li, půjdu se tam podívat,“ navrhl Cahén.

„Vyčkejme přece jenom až do rána,“ namítl Navrátil.

Gruber se trpce usmál.

„Do rána… Jak dlouho to bude trvat? Copak víme, kdy které slunce vychází a kdy zapadá? V kalendáři tu budeme mít pěkný blázinec …“

„Teď jste opravdu ťal do živého,“ řekl vážně Navrátil. „Sestavit kalendář na delší dobu dopředu — to bude jeden z našich prvních úkolů. Nebude to tak jednoduché, jako na Zemi, protože délka dnů, polodnů a polonocí se bude často střídat. To ovšem bude mít velký vliv na změny počasí. A tyto nečekané změny jsou pro nás nejnebezpečnější. Co nejdříve musíme na Kvartě zřídit několik meteorologických stanic, abychom mohli počasí předvídat.“

„A stejně tak naléhavým je další úkol: Co nejdříve si tu někde postavit pohodlnější a bezpečnější obydlí, než je naše Šipka,“ dodala Svozilová. „Můžeme skutečně mluvit o štěstí, že se v bouři nerozbila někde o skálu.“

Kraus si teprve teď uvědomil, že dosud letadlo neprohlédl, zda je v pořádku. Rychle zapnul atomový reaktor. Zelené světlo na řídicí desce oznámilo, že pracuje bez poruch. Na stisk hlavní páky však raketové motory nereagovaly.

Kraus zalomcoval pomocnou pákou.

Opět žádný výsledek. Raketové motory zůstaly němé.

„To nám ještě chybělo,“ řekl zdrceně a hlavu si zabořil do dlaní.

„Nu, nezoufejme, přátelé, možná se dá závada lehce odstranit,“ povzbuzoval skleslé společníky Navrátil. „Ráno je moudřejší večera …“

Rudá Proxima zapadla za obzor. Celé pobřeží utonulo v temné noci.

Většina vědců únavou usnula vsedě.

Když se nad vzdálenými kopci objevily první ranní červánky, bděl již jenom Madarázs, který dobrovolně držel stráž. Napjatě očekával, které ze sluncí vypluje na oblohu.

V jásavé záři se objevilo největší a nejjasnější slunce — Centauri A. Madarázs opatrně otevřel dveře a chvíli pozorně naslouchal.

Všude vůkol naprosté ticho. Na Zemi vítával východ slunce radostný zpěv ptactva — a tu je mrtvo jako v hrobě. Tísnivý pocit…

Madarázsův zrak padl na písčinu. Celá byla pokrytá žlutě zelenými chaluhami. Po nedostavěné helikopteře ani stopy…

Překvapený vědec chvíli ztrnule zíral na břeh. Konečně se vzpamatoval. Rovnýma nohama vyskočil z letadla do písku a utíkal k místům, kde včera stála provisorní laboratoř. Zastavil se až těsně u moře.

— Bedny i přístroje jsou pohřbeny v písku, — blesklo najednou Madarázsovi hlavou. Rychle rozhrnul silnou vrstvu chaluh a začal v mokrém písku hrabat rukama.

„Vy jste nás vystrašil, jen co je pravda,“ ozvalo se pojednou nad ním. „Hledáme vás po celém okolí, a vy se tu schováváte do písku jako pštros. Hledáte snad helikopteru?“

Madarázs zvedl hlavu a zaraženě se díval na příchozího, jako by se právě probudil ze sna.

„Do legrace mně zrovna není, Cahéne,“ řekl nevrle.

„Podívejte se tedy na kraj pralesa, snad vám bude veseleji.“

Madarázs se rychle otočil. U skupiny keřů s obrovskými listy šplhal Kraus s Gruberem po nějakém podivném, lianami obrostlém, tělese.

„Naše milá helikoptera se nám tak dokonale zamaskovala, že jsme ji sotva rozeznali od křoví,“ usmál se Cahén. „Někde nedaleko ní najdeme jistě také bedny.“

Madarázsovi zazářily oči, ale hned zase zvážněl.

„To je docela možné. Helikopteru i bedny mohly vlny lehce odnést až k pralesu. Horší to bude pravděpodobně s přístroji. Jsou příliš malé a těžké. Myslím, že tu nehrabu nadarmo…“

Cahén poplácal Madarázsovi po zádech.

„Máte pravdu, ani kuře nehrabe nadarmo. Ale teď toho zatím nechte a pojďte se nasnídat…“

„Helikoptera je celkem nepoškozená,“ oznámil radostně Kraus, když vstoupil do letadla. „Také většinu beden jsme již našli. Chybí nám jen jedna. Za chvíli se dovíme, co v ní je. Gruber totiž právě nalezené bedny otvírá a kontroluje jejich obsah.“

Sotva se však Gruber přiblížil k Šipce, poznali vědci na jeho obličeji, že nese Jobovy zprávy.

„Když jsem otevřel poslední bednu, do smíchu mi zrovna nebylo,“ hovořil pomalu, jako by mu slova nechtěla z úst. „Čekal jsem, že v ní konečně naleznu to nejdůležitější — vrtule …“

Odmlčel se.

„Bezradně jsem si sedl na víko a zahleděl se do pralesa. Najednou to ve mně hrklo jako ve starých hodinách. Koukám a co nevidím: bedna je zamotaná mezi větvemi, pěkně vysoko nad zemí. Běžím tam — a nové překvapení, tentokrát méně milé: bedna nemá ani dno, ani víko. A pod stromem — nic… Pojďte se mnou, více očí více vidí, díval jsem se možná špatně …“

Kdo by se byl z dálky díval na skupinu vědců, kráčejících k pralesu, myslel by, že jdou na pohřeb.

Pozorně prohlédli celý strom a rozhrnovali i trsy drobných rostlinek, ve kterých by se široké vrtule rozhodně nemohly ukrýt.

„Podívejte, podívejte,“ zvolala najednou Alena a sklonila se k zemi.

Ve vlhké hlíně byly čerstvé stopy nějakého zvířete. Chodilo zřejmě po dvou nohách a na každé mělo čtyři prsty.

„Sledujme ty stopy,“ navrhla Alena. „Není vyloučeno, že je tu zanechal nějaký vyspělejší tvor — možná myslící obyvatel Kvarty …“ Aniž čekala na odpověď, pustila se po stopách do šera pralesa.

Navrátil ji zadržel.

„Na cestu pralesem se musíme lépe vyzbrojit. Takto — s holýma rukama se tam přece nepustíme. A nemůžeme jit také všichni. Někdo si musí vzít na starost

Šipku — soudružka Svozilová by měla zatím prozkoumat okolní vegetaci. Nezapomínejte, že co nejdříve musíme tu najít nějaké zdroje potravin.“ Alena se zakabonila.

„Sama jsem ty stopy objevila — a teď mám studovat rostlinopis. Vždyť vlastně přístroje leží někde v písku. Přiznejte se raději, soudruhu Navrátile, že se o mne bojíte …“

Navrátil pokrčil rameny.

„Pojďme se raději připravit na průzkumnou cestu. Nejde přece jenom o stopy. A na vaše Kvarťany moc nevěřím …“

Před letadlem se Navrátil zastavil.

„To nebylo příliš rozumné, soudruhu Krausi, že jste nechal dveře letadla otevřené. Šel jste poslední, že?“

„Šel,“ řekl zaraženě Kraus. „Dokořán otevřené jsem je však nenechal, to si pamatuji docela určitě. Možná je otevřel vítr …“

„Vítr?“ divil se Madarázs, „vždyť je úplné bezvětří.“

Kraus rychle vyběhl po schůdkách a pozorně se rozhlížel po letadle.

„Někdo tu byl — podívejte se,“ zvolal najednou a ukázal na šálky od snídaně, rozházené po podlaze.

„Pravděpodobně sem vniklo nějaké zvíře, myslící tvor by je spíše ukradl. Spočítejte je ostatně …“